DOBŘICHOVICE – V minulých kapitolách jsem se věnoval rodině Pánků a podrobněji osudu hlavy rodiny Lumíra Pánka, který strávil v padesátých letech za protistátní činnost dlouhé roky v různých věznicích, po propuštění si ale vedl úspěšně.
V této kapitole bych se chtěl zmínit o dalších obyvatelích fary, manželech Štěpánkových a jejich dceři Lidušce Rážové, jejím manželovi Josefu Rážovi, panu Sedlákovi a manželech Průchových. Také o letních hostech, rodině Sedláčkových z Prahy. (Autor: Milan Faltus)
Štěpánkovi a jejich dcera Liduška
V přízemním, původně strážním domku s dvorkem a pilířovou branou připojeném k faře/zámku bydleli za mého mládí Štěpánkovi. Byli z jižních Čech – pan Štěpánek býval mlynář – stárek, takže se jim také říkalo Stárkovi.
Často jsem k nim chodil, vzpomínám si na výborné buchty, které paní Štěpánková pekla.
Sousedka Zuzka Procházková/Halenková vzpomíná, jak s rodiči chodili k Štěpánkovým na Sv. Štěpána poblahopřát a dát si stopičku slivovice.
Byli to oba mírní a příjemní lidé, paní Štěpánkovou pamatuji většinou v zástěře, pan Štěpánek mně připadal takový jakoby „omoučněný“, asi pod dojmem toho, že jsem věděl, že pracoval jako mlynář. Zuzka chodila ke Štěpánkům také drát peří.
Dozvídala se přitom, co je v obci nového z hlediska společenské kroniky, ale z mnohého, co slyšela, ještě „neměla rozum“.
Měli dceru Lidušku, která byla vyučená švadlena a sousedku Zuzku zaučovala do tajů šití. Nejedna dobřichovická žena, dnes již v důchodovém věku, si vzpomíná, že jí Liduška šila svatební šaty. Byla to příjemná a hezká žena, stále usměvavá. Kamarádila se s Jenuškou Kosovou, později Pánkovou, i s mojí mámou.
Liduška si vzala Pepíka Ráže a nejprve se odstěhovali do jedné velké místnosti vedle našeho bytu na chodbě vedoucí na kůr kaple. Tu přepažili skříněmi, u oken k Berounce měli ložnici, v druhé části směrem k chodbě kuchyň a šicí stroj.
S Pepíkem Rážem přibyl na faru další svéráz, Pepík byl stále naladěn na vtipkování.
Jeho zálibou byla vzduchovka, přezdívalo se mu proto „Pepíček puštička“. Jeho zálibu odnášeli ponejvíce vrabci.
Mimoto se věnoval fotografování a měl i českou kameru osmičku. Tou zachytil svou ženu Lidušku a příbuzné z rodinného okruhu i sousedy nebo publikum koupající se pod farou v Berounce. Na jednom snímku vylovil jeden z největších dobřichovických milovníků Berounky, soused pan Procházka, kámen ze dna. Na dalším – v barvě – zachytil mě někdy v sedmnácti letech s dědečkem Faltusem před vchodem do kostela. Filmový záznam mně poskytla paní Rážová.
Dalším koníčkem Pepíka bylo rybaření. Můj bratranec Honza Hrubý, jehož rodiče měli krámek u závor nedaleko nádraží, byl svědkem toho, jak Pepík chytil pod farou ve strouze/náhonu od mlýna bezprostředně za sebou dvě objemné štiky. Protože tehdy ještě nebyly ledničky v domácnostech tak obvyklé, nesl obě štiky přes celé Dobřichovice až do krámku Hrubých s prosbou, aby mu štiky dali do lednice. Bylo mu vyhověno.
Pan Ráž se vyznamenal i při strážení májky. Tento obyčej měl symbolicky chránit panenství dívek určité vesnice. Pokud by se májky zmocnili vetřelci ze sousední vesnice, znamenalo by to potupu pro místní chlapce. Májka stála také před brankou domku, kde bydlela jeho milá Liduška s rodiči Štěpánkovými.
Tady se Pepík bojovně postavil veškerým nájezdům a ubránil svou budoucí manželku Lidušku, i když nějaké šrámy si obě strany z boje odnesly; o souboji se ještě dlouho mluvilo.
S Liduškou Rážovou mám i jedno foto, kde sedíme s pražskými návštěvníky fary na ostrůvku, který tehdy na úrovni fary v Berounce byl (více k pražským návštěvníkům fary v 5. díle tohoto seriálu).
Později si Rážovi koupili vilku v Hálkově ulici nedaleko Karlického potoka, kam se odstěhovali i s Liduščinými rodiči. Odtud pochází fotografie Lidušky s červenými růžemi.
Pan Sedlák
Když se po Rážových uvolnil byt, nastěhoval se do něho pan Sedlák. Býval vojákem a jako takový byl otužilý a v bytě netopil, což ve studených místnostech na faře už něco znamenalo.
Chodil rád na pivo na Starou poštu. Jezdil ho navštěvovat jeho syn, který pracoval v rozhlase.
Jednou venku upadl, zranil se a musel nějaký čas ležet. Moje máma mu po tu dobu vařila.
Pak se přestěhoval do domova důchodců v Černošicích. Tam ale doplatil na odlišnou teplotu – z „ledárny“ na faře se dostal do vydatně vytápěných místností v domově. Brzy po přestěhování dostal chřipku a zemřel.
Pepík Sedláček s rodinou
Jediným mým vrstevníkem na faře byl v letních měsících první poloviny padesátých let Pepík Sedláček z Prahy. S tatínkem a sestrou Maruškou jezdili na faru na letní byt. Byli ubytování nad farním úřadem. S Pepíkem jsme se hned po ránu chodili koupat do Berounky „pod Svaťák“*. Smluveným pískaným trylkem jsem oznámil do okna, že už jsem u vody a Pepík za chvilku přišel. Tady jsme o letních prázdninách trávili celé dny.
Pan Sedláček byl kožešník, a tak měl z první republiky i auto Škoda Popular, kterým do Dobřichovic přijížděl.
Autem jsem se poprvé v životě svezl právě v jejich Škodovce. Pamatuji si, že to bylo už navečer a že se mně nejvíc líbilo intimní osvětlení vozu, když se zastavilo.
S Pepíkovou sestrou Maruškou kamarádila Zuzka Procházková, myslím, že se Maruška vdala do Itálie – byla blondýna.
Rodina Průchova
Po Štěpánkových bydleli v přízemním domečku Průchovi.
Paní Průchovou člověk tak jako paní Štěpánkovou viděl nejčastěji v zástěře.
Pan Průcha pracoval celý život jako železničář. Byl statné a zavalité postavy, sem tam vypomáhal lidem v obci při pracích kolem domů a chodil často v montérkách.
Vypomáhal i při opravách silnic a cest.
Rád chodil do hospody, nejčastěji na Schůdky, kde k pivu kouřil fajfku, čibuk nebo doutník.
Pana Průchu jsem zažil jako důchodce a o jeho sportovních výkonech za mladých let jsem nic nevěděl. Tím spíše jsem byl překvapen, když mně jeho dcera Marta přinesla fotografie a medaile, které svědčí o sportovních aktivitách mladého Františka.
Jednalo se o disciplínu přetahování lanem a o mistrovství z let 1942 a 1943. V této disciplíně se do roku 1920 závodilo i na Olympijských hrách. O popularitu sportu se zasloužila anglická a francouzská šlechta v 16. a 17. století, Vikingové se přetahovali o zvířecí kůže nad ohništěm.
V současnosti je tento sport zařazen do programu Světových her, které se konají každé čtyři roky a jsou v nadsázce označovány jako Olympijské hry neolympijských sportů.
Ukázka – přetahování lanem dnes je TADY.
Přečtěte si také:
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 1. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 2. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 3. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 4. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 5. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 1. část
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 2. část
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 3. část
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 4. část
