DOBŘICHOVICE – Minulý díl pojednával o rodině varhaníka Františka Kosa, která bydlela na faře zhruba od půlky padesátých let celoročně místo pražské rodiny Havlíkovy, která předtím přijížděla na letní byt. Řeč byla i o manželce, dceři, zeti a o vnoučatech pana Kosa, sourozencích Pánkových. V tomto díle bych se chtěl věnovat rodině pana Kosa Antonína z pražských Dejvic, která o letních víkendech často na faru přijížděla a díky synům Antonínovi a Jardovi přispěla ke zpestření sportovního a hudebního života. (Autor: Milan Faltus)
Pražská rodina Kosů, Jarda a Tonda
František Kos měl v Praze Dejvicích v Kotěrově ulici bratra Antonína, který měl dva syny, Antonína a Jaroslava. S paní Kosovou přijížděli do Dobřichovic na víkend, většinou odpoledne v sobotu, která byla až do šedesátých let pracovní.
Starší Antonín byl seriózním úředníkem Státní banky československé Na Příkopě. Jako „cifršpión“ nebyl přítelem vysedávání v restauracích, ani nechodil na kávu do kaváren ani na víno do vináren, „palírny“ mu nic neříkaly. Rád ale navštěvoval taneční kavárnu Vltava, tam jsme si chodili často v sobotu zatancovat. Začínal tam se zpěvem i Karel Gott, tanci se ale mladý Karel asi věnoval někde jinde.
V chodbě za dveřmi do Kosovic bytu, kde je dnes koncertní síň, byl pingpongový stůl, u něhož jsme s Tondou trávili hodně času. Někdy se k nám připojili i můj táta a pan Kos senior. I díky tomuto tréninku jsem se stal jeden rok žákovským nebo dorosteneckým mistrem Dobřichovic v ping-pongu. Jako sudí a publikum byli někdy přítomni sestřenice Mařenka a bratranec Honza.
Bratr Jarda byl mladší a od narození neviděl. Byl ale velmi hudebně nadaný, hrál na klavír. My jsme měli ve velkém pokoji s výhledem na Berounku křídlo značky Lauberger &Gloss, které naši dostali jako svatební dar od babičky a dědečka z Vídně v roce 1942 (dřevěná bedna od piana i s červenobílou cedulkou odesílací stanice Franz-Josef-Bahnhof zůstala na faře na chodbě až do mého vystěhování).
Doznala úhony až na začátku devadesátých let, těsně předtím, než jsem faru opustil. Tehdy ji mocnými údery sekyrou rozčtvrtil pan Lang, známý sousedky paní Šedivkové, který mně s vystěhováním pomáhal.
Jako student Deylova ústavu – Odborné školy hudební pro slepé na Malé Straně, později konzervatoře – si Jarda přivydělával výukou hry na kytaru na Základní devítileté škole pro nevidomé na Hradčanech naproti Loretě. Zde Jarda absolvoval i školní a předškolní docházku – od mateřské školky po devítiletku.
Slyšel hrát Jardu z lešení
Zajímavou vzpomínku na Jardu Kosa má i česko-německý muzikant Joe (Josef) Kučera – dnes osmdesátiletý, ale energií sršící saxofonista a zpěvák žijící v Berlíně, který emigroval na Západ za dobrodružných okolností v roce 1969 a usadil se v západním Berlíně. V poslední době už několikrát vystupoval na zámku i s mým bratrancem a čestným občanem Dobřichovic Honzou Hrubým; podle svých slov je v Dobřichovicích na zámku už „jako doma“.
V šedesátých letech, před svou emigrací, pracoval Joe jako zednický učedník a opravoval Deylův ústav. Tady Jarda studoval a hrál na klavír. Joe, tehdy Josef nebo Pepa, se procházel po lešení a zaslechl hudbu, která ho přitahovala. Z lešení vstoupil do místnosti s klavírem – s Jardou si padli doslova „do noty“. Josef v příštích letech uváděl Jardu na pražskou hudební scénu, zprostředkovával mu vystoupení s různými kapelami po Praze. Více o Joe Kučerovi si můžete přečíst TADY nebo TADY.
Vyzvedával Jardu v bytě v Kotěrově ulici a vzpomíná, jak jim maminka paní Kosová vždycky kladla na srdce, aby se nevraceli moc pozdě. Jejich přátelství trvalo dlouhá léta a ještě za komunistů i později zprostředkovával Joe vystoupení Jardy a jeho kapely i v západním Berlíně a jinde.
Joe k tomu napsal: Jazzphonic Five – formace, se kterou jsem se tu …, ale nejen v Berlíně, velmi vychloubal. Byla to jedinečná kapela také díky Jardovi. Ještě dnes se mě občas na ně někdo ptá. Stýská se mi i po Ondřejovi, který se o Jardu velmi dobře staral (Ondřej Ernyei – banjo). Podle aktuálního obsazení se kapela jmenovala Jazzphonic Orchestra nebo Jazzphonic Five (následující obrázek).
Ukázky písní: Jazzphonic Orchestra a Jazzphonic Five
Jarda celý život učil na hudební škole klavír a kytaru. Vystupoval s předními pražskými džezovými kapelami a koncertoval i v Německu, v Americe a jinde.
Koncertní večery a šumění jezu
Na vídeňském klavíru v našem bytě za letních večerů Jarda koncertoval. Hrál všechno možné, měl rád melodické věci. Nejvíc se pamatuji na dixielandovou klasiku Alexander’s Ragtime Band, která byla jedním ze symbolu „západní“ džezové hudby, která se po budovatelských písních a častuškách padesátých let zase začala/mohla ve větší míře veřejně hrát.
Alexander´s Ragtime Band – Jardova i moje oblíbená skladba.
Jarda taky zahrál při „rozlúčkovém“ večeru před mým vystěhováním v roce 1991, kterého se zúčastnili příbuzní a přátelé i bývalí obyvatelé fary sourozenci Pánkovi. Jarda přijel v doprovodu svého bratra Tondy. Ten ho provázel na většinu vystoupení doma i v cizině a i jinak se o něj všestranně staral.
Na Youtube se zachovala nahrávka Jazzphonického orchestru i nahrávka z Československé televize z roku 1976, kde Jarda zahrál se souborem Classic Jazz Collegium mj. píseň Mr. Christopher Columbus.
V té době byla situace zcela protichůdná vůči situaci dnešní, kdy je angličtiny a anglicismů až moc a mladí lidé se někdy vyjadřují tak, že jim rodiče a prarodiče vůbec nerozumějí. Anglicky se tehdy nesmělo – pokud člověk nebyl Louis Armstrongem – v televizi zpívat vůbec a tak Jarda mohl anglicky pouze vyslovit jméno mořeplavcovo a pak už se musel spokojit jen s padampam …
Classic Jazz Memorial – Christopher Columbus (1976)
Carevič na zámku
Jarda ale zahrál i věci ze starých vídeňských operet, čímž potěšil zvláště moji vídeňskou resp. pražskou babičku Leopoldinu, když byla s dědečkem Juliem v létě na faře na návštěvě.
Největším útokem na její slzné žlázy byla píseň „Wolgalied – Píseň o Volze“ z operety Carevič od Franze Lehára, uvedené poprvé v roce 1927 v Berlíně. Měla i lehce „protistátní“ nádech, jelikož se tato opereta u nás hrát nesměla. Když už ti bolševici carskou rodinu zlikvidovali, nač připomínat její členy!?
(Pozor, píseň se dlouho „rozjíždí“ a hlavní melodie začíná až v 3:44 – opereta se hrávala za první republiky i v hudebním divadle v Karlíně).
Hlavní árii si zazpíval i Karel Gott.
Otevřenými okny bylo slyšet šumění jezu, což paní Kosová pravidelně komentovala slovy: “Ten jez, ten vám závidím…“
Jarda vzpomínal, jak se ho můj táta jednou zeptal, když zpíval něco v angličtině: “A Jardo, rozumíš tomu, co zpíváš?“ Jarda si uvědomil, je to pravda, co se mě ten pan Faltus ptá. Od té doby se podle svých slov začal víc věnovat významu anglických textů i angličtině jako takové.
Mluvil i dobře německy. Joe Kučera vzpomíná, „že Jarda během koncertů v Německu uměl bavit publikum svým vyprávěním, jeho hezkou němčinou a krásným hlasem, který jsem mu skoro záviděl“.
Jarda sem tam hrával i při mších v dobřichovickém kostele. Dnes je varhaníkem Pavol Pekný, původem ze Slovenska.
Pojedl patrně i dost vtipné kaše a rád imitoval ve stylu mého jmenovce Václava Faltuse státníky nebo lidi ze svého okolí… Na mušce měl zvláště prvního tajemníka KSČ Gustáva Husáka s jeho českoslovenštinou, hlubokým hlasem a napomenutím, aby ´mu lidé nedělali z těch hranic korzo´ (slovensky: Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!). Husák narážel na začátku normalizace na volné cestování z roku 1968/69, které je podle jeho názoru potřeba přibrzdit. Další Jardovým/Husákovým hitem byla sentence: Vieme jako ludia žili za prvej republiky …
Se svým hendikepem se Jarda vyrovnal s nadhledem. To prokazoval například tím, že se loučíval sem tam pozdravem Na viděnou.
Bratranec Honza Hrubý vzpomíná, jak seděl s pár kluky i s Jardou nad jezem, koukali na holky v plavkách a hodnotili jejich proporce. Když byla později řeč o tom, co tam dělali, odpověděl Jarda za všechny: „Koukali jsme se na holky, jak se tam promenovaly …“.
S Jardou taky hráli hru, během níž Jarda prokázal své zvláštní schopnosti. Z kuchyně našeho bytu na faře se tři lidi přesunuli do pokoje. Jarda měl vstoupit do pokoje a určit, kolik lidí tam odešlo. Jsou tu tři, konstatoval Jarda.
Honza dále vzpomíná: „On byl vskutku velký srandista. Vzpomínám, jak bezvadně napodoboval Gustáva Husáka. Když táta koupil gramorádio Maestro a Jarda občas býval u nás, tak vytrvale kroutil laděním stanic a to vytáčelo tátu, neb si myslel, že to rádiu nedělá dobře. Ale nikdy mu nic neřekl. Jardův táta pan Antonín Kos tuhle Jardovu zálibu komentoval slovy: ´Jarda má rád změnu´.
V roce 1963 mně táta koupil od operního pěvce Tino Šimka krásné staré pianino. Já jsem po pár letech do kladívek zapíchl napínáky a ono to znělo podobně jako cembalo.
Jednou přišel Jarda, sedl si k tomu a byl z toho ´na větvi´, zpočátku netušil, jak jsem to provedl a když jsem mu to vysvětlil, začal se strašně smát a dost ho to inspirovalo k té jeho swingařině.
On měl rád ty černochy, uměl anglicky a já jsem ho vydržel poslouchat tak dlouho, jak dlouho ho to bavilo.
Když Jarda studoval na konzervatoři pro slabozraké a slepce, to jsem já ještě chodil na základku, asi tak do sedmičky, Jarda vozil na faru i akordeon. Jednou mně dal nějaký noty Bacha a ptal se, jestli to znám. Já to neznal, ale bylo to jednoduchý a tak povídá, že si to zahrajeme.
Já myslel, že půjdeme do kostela k varhanám, ale on vytáhl akordeon a hráli jsme to housle harmonika. Do té doby jsem si myslel, že se na tzv. ´zednický varhany´ hrají jen takový písničky, jako Tydlitát měl na Žižkově z nouze dvě děti … Chytila patróla prostětutku mladou … atd.“
Fats Waller a Rosetta v Jungmannově ulici
Jardovým idolem byl fenomenální americký pianista Fats Waller, jehož hudbu hrál celý život, poslední desetiletí při pravidelných nedělních džezových večerech v klubu Metropolitan v Jungmannově ulici (z písničky o Kolumbovi udělal hit právě Fats Waller). Pro podobnost postav a repertoáru byla jedna z Jardových skupin v posledních letech v pražském kulturním programu uváděna jako Jaroslav Fats Kos Trio.
K jeho nejoblíbenějším skladbám patřila Rosetta, kterou Jarda v klubu Metropolitan často hrával.
V džezovém nebi, kam se Jarda před několika lety zbytečně brzy odebral, určitě rozdává svou hudbou radost a pohodu, tak jak to dělal na zemi. Možná si sem tam zahrají čtyřručně i něco s Fats Wallerem – v nebi se určitě nehledí na to, jestli je někdo z Dejvic nebo z Harlemu.
Příště: Rodina Pánkova
Přečtěte si také:
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 1. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 2. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 3. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 4. díl