Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku (2. díl)

DOBŘICHOVICE – V první kapitole o životě na faře v Dobřichovicích, dnes spíše zámku nebo rezidenci, vylíčil dlouholetý obyvatel fary Milan Faltus, jak se jeho rodiče na faru začátkem čtyřicátých let minulého století dostali. Příběh pokračuje – na řadu přicházejí obyvatelé fary, kteří tam za jeho mládí žili. (Autor: Milan Faltus)

Chtěl bych ovšem udělat jednu výjimku, vrátit se hlouběji do minulosti a zmínit se o význačné osobnosti, která na faře působila nedlouho předtím, než se rodiče na faru nastěhovali.

Josef Hradec

Tento duchovní, který na faře působil do roku 1933, sepsal podrobnou historii Dobřichovic. „Každý, kdo se dějinami naší obce zabývá, nemůže bez Hradce začít,“ píší Jana Váňová a Václav Kratochvíl v Informačním listě Dobřichovic z července 2006.

Byl to velmi oblíbený, vzdělaný a pilný člověk, který rád zavítal i mezi lid, například do restaurace Na Staré poště.

V předmluvě k jeho Dějinám Dobřichovic se o něm dočteme: „Byl velkou dobřichovickou osobností. Páter Josef Hradec byl výborným hudebníkem, zpěvákem a společníkem. Již v pokročilém věku začal studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pro svou srdečnou povahu byl ctěn a vážen všemi svými farníky, pro každého měl milý úsměv a dobré slovo. Zasedal ve stolové a hudební společnosti Chumáč, rád se pobavil a zasmál, měl rád děti a ony jeho.“

Podle vyprávění pana Františka Běhounka, znalce dobřichovických poměrů, jehož prarodiče počátkem třicátých let bydleli na faře ve stejném bytě jako později my, měl však o zdejší faru zájem arcibiskupský vikář Strnad. Jelikož byl hodnostně vyšší, faru dostal, i když většina dobřichovických farníků stála za farářem Hradcem.

Ten byl v roce 1933 přeložen na faru v Tursku, kde zemřel v roce 1938. Po Dobřichovicích se mu podle pamětníků hodně stýskalo.

Faráři Hradec, Strnad a Jamnický, o kterém bude řeč v další kapitole, byli posledními faráři Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (Ordo Militaris Crucigerorum cum stella rubea), kteří na dobřichovické faře dlouhodobě působili. O řádu a jeho působení v Dobřichovicích se dočtete v práci paní Heleny Kaucké Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou a obec Dobřichovice v proměnách českých dějin.

Farář Hradec poslouchá na dvoře fary gramofon a jeho hospodyně sype slepicím Foto: Jaroslav Havlík

Antonín Jamnický

Hlavní postavou za mého mládí byl na faře pan farář Jamnický.

Antonín Jamnický se narodil roku 1902 v Jezdkovicích u Opavy, V Opavě absolvoval gymnázium, na kterém maturoval v roce 1921. Pravděpodobně nestudoval hned teologii, protože je v roce 1924 v seznamu absolventů gymnázia uveden jako student přírodovědy v Praze. Do Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou vstoupil v říjnu roku 1925. Své sliby složil o čtyři roky později, v říjnu roku 1929, a ještě v prosinci téhož roku byl vysvěcen na kněze. Působil mj. na farách v Mostě, Starém Kníně, Boroticích a Věteřově.

Jezdkovice u Opavy Zdroj: Porits, Wikipeda Commons

V dobřichovické farnosti páter Jamnický působil nejprve od roku 1946 dva roky jako administrátor a od roku 1948 do roku 1960 jako farář. Zemřel v roce 1961 a je pochován na hřbitově v pražském Hloubětíně.

Hodiny náboženství

Do určité doby – zhruba do konce padesátých let – se i po zahájeném budování socialismu náboženství na základní škole vyučovalo jako nepovinný předmět, já a několik mých spolužaček a spolužáků jsme tedy ještě na náboženství chodili.

Páter Jamnický byl veselý, ale i nervní člověk – zvlášť tehdy, když musel zasahovat proti neklidu během hodin náboženství, nebo proti klukům, kteří se mu honili po farním dvoře. Fara se přes den nezamykala a svými sklepeními, zákoutími i půdou bývala eldorádem.

Úřadovalo pravítko i pohlazení

Při hodinách náboženství dávali zlobiví žáci panu faráři často pořádně zabrat, takže sem tam přišlo ke slovu i pravítko. Kdo se něčím závažnějším provinil, musel přijít k tabuli, nastavit dlaň, na kterou pravítko naplocho plesklo. Intenzita úderu se řídila podle závažnosti přestupku. Když se ale někdo polepšil, měl pro něho pan farář pochvalu i pohlazení.

Obvyklým trestem bylo i klečení na stupínku.

Na společné klečení na stupínku vzpomínají i spolužáci Pepík Rak a Václav (Venca) Brož. Václav také ministroval. Když ministranti před oltářem něco popletli, dostali v sakristii „za uši“, ale většinou i nějakou tu korunu na zmrzlinu.

Přestože bych býval měl jít jako obyvatel fary příkladem, podle Alenky Vondrové, dnes Kocourkové, která seděla v první lavici, jsem taky zlobíval. Na jeden svůj přestupek si pamatuji přesně, jaký byl trest, si už ale nepamatuji.

Stříkací pistole z Vídně

Koncem padesátých let byli moji prarodiče Faltusovi poprvé „vypuštěni za železnou oponu“ do Vídně, kde strávili před druhou světovou válkou půl života. Přivezli mně odtud zelenou stříkací pistoli, která dostříkla několik metrů – podobné „blbinky“ v té době u nás k dostání nebyly. Neodolal jsem a vyzkoušel funkci i při hodině náboženství – ano, na tabuli pistole dostříkla.

Zmrzlina u paní Kocourové

Protože byl ale pan farář v zásadě dobrák, po hodině, která proběhla obzvlášť bouřlivě, prohlásil: „Nesmíte mě zlobit, já mám slabší nervy, koho jsem praštil, ať se u mě hlásí před družinou.“ Družina školní mládeže byla naproti škole, tam, kde je dnes budova studia Mandala – Šťastná páteř.

Tam žákům, kteří se přihlásili, dal po koruně. Za ni si praštění žáci koupili zmrzlinu u paní Kocourové, která měla cukrárnu pár desítek metrů od družiny. Jeden spolužák, obzvlášť aktivní zlobík, to při vzpomínání komentoval: „My jsme ho točili kvůli tý zmrzlině“.

Rošťáctví se neomezovalo jen na školní výuku. Vypráví se, že se o půlnoční mši na Štědrý den někdy dostal do svěcené vody inkoust.

Jednou za rok pořádal pan farář ve velké kuchyni v přízemí pro své ministranty malou hostinu s všelijakými dobrotami, které upekla jeho hospodyně, slečna z fary, o které bude ještě řeč. Nejvíce prý chutnaly vdolečky s povidly a smetanou.

Poté si ministranti směli jít na půdu zahrát fotbal. Možná, že inspirace přišla od kolegy z fary ve Věteřově, křižovníka Františka Xavere Dítěte, který si získal omladinu svým zápalem pro sport a hrával s nimi fotbal na farní zahradě.

Vhodné slovo v pravou chvíli

Při mši udílel pan farář zvučným hlasem pokyny svěřencům a svěřenkyním, kteří nebo které nebyli ještě s průběhem pobožnosti dostatečně seznámeni. Paní Jana Pavílková, dříve Laubová, vzpomíná na jeho rázné povely od oltáře: vstát, kleknout, sednout.

V jiné situaci se zasloužil o zklidnění dramatické situace, na kterou vzpomíná pan Míla Kaucký, který býval ministrantem.

Při pohřbu, který vycházel z Vonoklas, podjela na příkrém svahu koňskému spřežení, které táhlo pohřební vůz, zadní kopyta. Díky následnému nárazu sjela rakev s nebožtíkem z vozu a ocitla se mezi koňmi.

Koně bylo potřeba vypřáhnout a rakev snést na ramenou až ke karlické hájovně. Až tam byli koně opět zapraženi, rakev naložena a procesí mohlo pokračovat dál až ke karlickému hřbitovu.

Během celé doby se farář Jamnický osvědčil jako pravý pastýř, který dovedl své ovečky, zvláště starší ženy se sklonem k panickým reakcím, vhodným slovem v pravou chvíli uklidnit.

U prodejny ASO s panem Havlíkem

Rád se smál a „probíral věci“, a tak se často chodil vybavovat s vtipným obchodníkem panem Havlíkem, který měl obchod zhruba v místech, kde je nyní pizzerie Tereza. Obchodu se také po staru říkalo ASO (reklamní heslo znělo za první republiky „Šetři kasu, kupuj v ASU“).

Pan Havlík před krámem, foto z knihy Dobřichovice, Kratochvíl a kolektiv, 2006, strana 227

Tam se důstojný pán, jak se říkávalo, dostával do nenuceného styku s občany Dobřichovic, s těmi, kdo chodili na bohoslužby, i s těmi, kdo na ně nechodili. Pan obchodník Havlík byl veselý člověk, znal hodně anekdot, takže o smích nebyla nouze. Sem tam zašel pan farář i do hospody U Koníčků (v místech proti hasičské zbrojnici), kde pozoroval karbaníky při hře a poslouchal hostinského Koníčka, který hrával na harmoniku. Chodíval také k panu Vondrovi do prodejny obuvi na ulici 5. května, kde se říkalo u Baťů. Pro pivo si chodil se džbánkem většinou do hospody Na Staré poště. (Bývala nedaleko dnešní benzínové stanice u odbočky na Karlík – foto z roku 1939 – pravá část s vjezdem a budovou byla později zbourána).

Slečna z fary

Na faře bydlela i farní kuchařka a hospodyně Leopoldina Solnická z vesnice Štěbořice, která sousedí s rodištěm pana Jamnického. Byla to pro nás „slečna z fary“, někdo říkal také „slečna farská“. Slova „z fary“ nebo „farská“ se při běžně mluvě vynechávala. Říkalo se prostě „slečna vyprávěla“, „slečna někam odjela“ atd. Moje sestřenice Mařenka vzpomíná, jaká byla slečna příjemná a hovorná.

Chovala domácí zvířectvo – slepice, kachny, husy, krůty, ovečky i prase – na dvoře se pořád něco hemžilo. Na jediné fotografii slečny, která je k dispozici, jsme já a Pepík Sedláček se slečnou a její ovečkou zachyceni na dvoře fary. Pepík přijížděl s rodinou na faru na letní byt.

Milan Faltus, ovečka, slečna Leopoldina, Pepík Sedláček

Ty pohane

Jednou jsem se v neděli dopoledne vozil na vozíku, malém žebřiňáčku po dvoře.

Pod okny sakristie mě slečna, která šla na mši, napomenula slovy „Co tady děláš, ty pohane?“

Co jsem jí odpověděl, si nepamatuji, ale určitě jsem se aspoň trochu zastyděl a pojíždění nechal.

Zahrady

Fara měla tři zahrady, jednu na straně směrem k mostu, druhou uvnitř dvora a třetí vedle vchodu do kostela sv. Judy Tadeáše pod okny našeho bytu. Pěstovaly se zde květiny, kterými se zdobil kostel, růže všech barev, orchideje, tulipány a karafiáty. Všechny tři zahrady měla na starost slečna.

Slečna Leopoldina přežila pana faráře o deset let. Po jeho smrti zůstala v Dobřichovicích a pracovala zde v zemědělství. Zemřela v roce 1971 a je pohřbena v rodných Stěbořicích.