DOBŘICHOVICE – Když se řekne zámek v Dobřichovicích, všichni hned vědí, kde je. Dříve narození ho možná znají pod pojmenováním fara. Ovšem správný název zní rezidence Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. A právě s křižovníky je spjata celá historie Dobřichovic už téměř 800 let. O své vzpomínky na pobyt na faře se s námi podělil pan Milan Faltus. Dnes vám přinášíme první díl jeho vzpomínání.
Napsat něco o životě na faře (zámku) a jejích obyvatelích jako o místě, kde jsem s přestávkami prožil půl života (1946 – 1991), jsem plánoval už léta letoucí.
Výročí roku 1918
Přišla na to například řeč při jedné oslavě konající se na faře. Byla to slavnost k uctění založení ČSR 28. října před několika lety. Režie byla v dobrých rukou – program měl ilustrovat, kolik různých národností na území Československa žilo, jaké měly písně a příběhy. K tomu zazpíval sbor Ludus Musicus Františka Běhounka písně jednotlivých národností a Ondřej Vaculík přečetl výňatky z jejich literární tvorby – šlo o písně a příběhy české, slovenské, moravské, německé, židovské, rusínské a slezské.
Následující minirecepce se odehrávala v místnosti, která sousedí se západním traktem zámku, na jehož konci jsme jako rodina bydleli. Dal jsem se tam do řeči se sboristkami Františkova souboru a s jejich rodiči. Líčil jsem rodinné poměry na faře tak před šedesáti lety, kdo tu všechno bydlel a tak dále.
Mladší posluchači ani jejich rodiče, kteří se do Dobřichovic přistěhovali před dvaceti nebo i čtyřiceti lety, neměli o historii fary a jejích bývalých obyvatelích ani potuchy. To mě vybídlo k tomu, abych ve stručnosti vylíčil hlavní postavy, které faru obývaly. „Tady za touto zdí bydlela rodina Kosova …“
Nakonec jsem přítomným slíbil, že všechno, co vím, sepíši. Co nevím, budu se snažit zjistit. V tom mne posilovala i setkání s dalšími mladými i staršími lidmi, pro něž byla historie fary, dnes zámku, stejnou záhadou.
Výklady na dalších místech
Potkával jsem je na různých místech v Dobřichovicích, jako jsou sportoviště na sokolovně, v restauraci Na schůdkách / Lucern, tady zvláště během zpěvánek, které se tu o Vánocích konají a v jiných dobřichovických „osvěžovnách“. Příležitost k výkladům o faře / zámku se nabízela také v restauraci Jez u Berounky. Přes Berounku tady máme faru „jako na dlani“, i když zčásti zakrytou stromy.
Vysvětloval jsem, že naše rodina obývala od roku 1942 do roku 1991 dva pokoje a kuchyň na kraji západní části, že našimi sousedy směrem k východnímu křídlu – při pohledu přes Berounku doprava – byli v té a v té době ti a ti, že pan farář bydlel ve východní části zámku, kde byl i farní úřad.
Dnes před tímto traktem, nazývaným „kaplanka“, stojíme, když vcházíme do zámku od mostu z ulice Palackého. Tady měl v přízemí pan farář obytné místnosti, mimo jiné kuchyň, kde sedával u okna a sledoval, co se před farou děje.
Sem tam jsem kuchyň navštívil; zvláštní návštěva se odehrála, když jsem jako kluk jednou na podzim v polovině padesátých let spadl pod farou do Berounky. Naši nebyli doma, a tak mne „slečna z fary“, o které ještě bude řeč, u velkých kuchyňských kamen sušila.
V prvním patře měl pan farář úřadovnu a byly zde i místnosti, do kterých za první republiky a dříve přijížděli i velmistři Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, kterému fara patřívala a nyní opět patří.
Nakonec tedy nezůstalo jen u „sliby chyby“, ale k počítači jsem opravdu usedl a co jsem se dozvěděl nebo „vydoloval“ z paměti, sepsal.
Schůzky s pamětníky
Sešel jsem se několikrát se sousedkou Zuzanou Halenkovou (Procházkovou) a s Františkem Běhounkem. Oba jsou totiž dobrými znalci dobřichovických poměrů a vzpomínají si i na obyvatele, kteří už dávno leží na hřbitově v Karlíku nebo jinde. Zuzana s Frantou rádi vzpomínají na staré časy. Frantovi prarodiče v „našem“ bytě dokonce před námi bydleli.
Přinesli i pár fotografií, které jsou podle technických možností k líčení připojeny.
Jak jsme se dostali na faru?
Na faře bychom se byli neocitli, kdyby moje máma Marie Hrubá (21) neseděla někdy v květnu roku 1940 na lavičce v pražské Kinského zahradě. Jak tam tak seděla, přisedl si k ní mladík Julius Faltus (30), kterému se asi líbila. Marie byla aktivnější a zeptala se Julia, kolik že je hodin. Když odpověděl, zjistila, že už mnoho času nemá a že za chvíli jí z nedalekého Smíchovského nádraží jede vlak do Dobřichovic.
Bavili se, bavili, a když už byla situace na hraně, Jula se „plácl přes kapsu“ a objednal taxíka, kterým Marii odvezl k nádraží.
Svatba roku 1942
Svatba se konala v zimě roku 1942, kdy mrzlo, až praštělo. Od té doby naši na faře bydleli (já od roku 1946). Když jsem se později vyptával, proč zrovna na faře, bylo mně řečeno, že tam prostě byl volný byt a dědeček Jan Hrubý, otec Marie, věc zařídil.
Dědeček Jan postavil naproti přes Berounku vilu Marii, kde bydlel s manželkou Marií. V dalším bytě bydlel jeho syn Stanislav s manželkou Vlastou a dětmi Jeníčkem a Mařenkou. Poloha vily naproti zámku měla tu výhodu, že jsme si s Mařenkou a Jeníčkem mohli přes Berounku pouštět za slunných dnů do oken prasátka.
Příště: Pan farář Jamnický a další obyvatelé fary
Foto: z archivu Milana Faltuse