DOBŘICHOVICE – V minulé kapitole byla řeč o slavnostech Božího těla a rodině Havlíků, která přijížděla až do poloviny padesátých let na faru na letní byt. V této kapitole se budu věnovat rodině Kosů, která se na faru přistěhovala místo Havlíků – nejen na letní byt, ale bydlela tu celoročně. (Autor: Milan Faltus)
Kosovi
Pan František Kos byl ročník 1905 a pocházel z Karlíka, kde měla jeho rodina chalupu.
Chalupa byla podle zjištění vnuka Petra postavena roku 1720. Posledním obyvatelem byl tatínek pana Františka Kosa, také František, který zemřel v roce 1938. Od té doby v chalupě nikdo nebydlel. Vnoučata Františka Kosa, Jana Racková a Michael a Petr Pánkovi mají projekt „Obnova Kosárny“ – na místě, kde stávala chalupa, plánují postavit dům. Kosárna je označení bývalé chalupy a prostoru, který po ní zůstal, které se v Karlíku ujalo.
Skok ze skály
Malý František měl dobrodružné nápady a bujnou fantazii. Vzněcoval ho příběh Ikarův, a když mu bylo asi pět let, chtěl to taky zkusit. Z peroutek si vyrobil křídla, která si připnul, a zkoušel se vznést ze skály nad jejich chalupou, tzv. Velké skály.
Zvítězila bohužel přitažlivost zemská a František pokus odnesl pohmožděnými údy, kvůli nimž se jeho školní docházka zpozdila o jeden rok. Na spánku mu zůstala po nárazu jizva.
Z Karlíka do Pařížské ulice a zpět do Dobřichovic
Po úmrtí otce v roce 1938 se František Kos odstěhoval s rodinou do Prahy, kde pracoval jako četník. Po nástupu komunistů v roce 1948 od policie musel odejít, mohl však ve služebním bytě zůstat ještě další tři roky. Poté se musela rodina vystěhovat, jelikož byt začala využívat Státní bezpečnost (STB) jako pozorovatelnu. Do chalupy v Karlíku se už nevrátila. Nějakou dobu bydleli Kosovi v nájmu v Dobřichovicích v poměrech spíše nevyhovujících.
Proto pan Kos přivítal nabídku pana faráře Antonína Jamnického (obrázek), že jako varhaník může na faře i s rodinou celoročně bydlet v bytě, kde dříve bydleli v létě Havlíkovi.
Vnuk pana Františka Kosa Petr Pánek se domnívá, že roli hrálo i to, že na faru nikdo nechtěl, protože tam údajně strašilo. Já jsem ovšem za celou dobu života na faře žádné strašidlo neviděl, ani jsem nic o strašení neslyšel.
Na kůru byly ještě za mého dětství varhany s měchy a šlapadly, na které museli dobrovolníci během mše pilně šlapat. Dostali za to nějakou tu korunu, ale někdy i ostré pokárání, když se kluci zapomněli a varhaník pak klávesy mačkal bezvýsledně. Na to vzpomíná bratranec Honza Hrubý, který se občas u varhan činil s dalším mým bratrancem Milanem Šolkem.
Sousedské vztahy – přetahovaná s panem Kosem
Na faře panovaly harmonické až idylické sousedské vztahy. Jeden příklad za všechny: Široká chodba s velkými černými a světle zelenými dlaždicemi, která vedla od bytu Kosových, předtím Havlíkových, ke kůru, se každý týden myla. Myla ji střídavě moje máma nebo Kosovi. Spor o to, kdo chodbu umyje, se nesl zhruba v tomto duchu:
Máma: „Tak pane Kos, tento týden je řada na mně, jdu na to.“
Pan Kos: „Ale Mařenko, dneska vypadáte nějaká unavená, nechte to být, my to umyjeme, vždyť to je hračka.“
Křesťan nejen na papíře
Pan Kos byl přesvědčený křesťan a svérázný chlapík, ochotný pomoci všude, kde bylo potřeba. Vyznal se v elektrice, celý byt měl „ozvučen“. Z rádia, které bylo v jedné ze zadních místností, měl vyvedeny reproduktory do místností ostatních. Podobné ozvučení zařídil i v našem bytě.
Na jejich rádio si pamatuji dobře, bylo dost velké a výkonné. Pamatuji si na okamžik, kdy jsme v roce 1956 u Kosů poslouchali Svobodnou Evropu, která přinášela zpravodajství z maďarských událostí. Maďaři byli první, kteří se po druhé světové válce vzbouřili proti vnucenému stalinistickému režimu, což vyřešil Nikita Chruščov v roce 1956 podobně jako Leonid Brežněv v roce 1968 u nás – poslal do Budapešti tanky. V deseti letech jsem z toho ovšem neměl moc velký pojem.
Pan Kos také organizoval kytarové neboli rytmické mše, které v té době ještě běžné nebyly. Zpívaly se písně s českými texty připomínající spirituály nebo gospel songy, prostřednictvím této hudby chtěl pan Kos zapojit co nejvíce mladých. Ve sboru účinkovali například Přemek Fixa z Karlíka s kytarou a vnučka pana Kosa Jana Pánková, Marketa Solničková a Monika Mudrová. Zkoušelo se v bytě Kosových, později Pánkových. Pan Kos působil někdy, zvláště při zkouškách, přísně, ale v jádru byl veselý a žoviální člověk.
Zpěv podporoval pan Kos za všech okolností. Michael Pánek si vzpomíná, jak dědeček naložil všechna vnoučata do žebřiňáčku a cestou do Karlíka nebo jinam zpívala vnoučata různé písničky, například Ježíšku, panáčku…
Kosovi měli dvě harmonia, jedno černé a jedno hnědé. To druhé, sto let staré, věnoval pan Kos právě Přemku Fixovi, v jehož domě harmonium dodnes stojí.
Přemek Fixa mně na Schůdkách před několika lety vyprávěl, že pan Pánek, zeť pana Kosa, mu oznámil, že pan Kos mu odkázal harmonium, že si má pro něj přijet. Vyprávění najdete TADY.
Že vás husa nekopne
Svéráz pana Kosa spočíval i v jeho originálních rčeních – jedno z jeho nejčastěji používaných, na které si vzpomínám, bylo: že vás husa nekopne – ve smyslu – tohle mně neříkejte, to nemůže být pravda.
Vnuk Petr říká, že jeho výrok zněl spíše: aby vás (tě) husa nakopla, ale já myslím, že tohle bylo pro domácí potřebu, mimo rodinný kruh používal jemnější první verzi.
V neděli odpoledne jezdíval hrát na varhany i do pražského kostela u Františka. Na tyhle zájezdy, ale i na ranní mše od 6 hodin, vzpomíná jeho vnuk Michael Pánek, kterého dědeček brával sebou do Prahy.
Mariáš s kardinálem Trochtou
Vzácnou návštěvou býval na dobřichovické faře kardinál Štěpán Trochta, který prožil v životě hodně ústrků a zvratů. Měl potíže „s vrchností“ za německé okupace (koncentráky Mauthausen a Dachau) i za komunistů. V roce 1947 se stal litoměřickým biskupem, později byl v Litoměřicích internován a poté po vykonstruovaném procesu uvězněn v různých, i nejhorších věznicích té doby.
Po návratu z vězení v roce 1960 byl opět internován, pracoval jako dělník a instalatér a litoměřickým biskupem se mohl stát až v roce 1968. Jeho pohřbu se v roce 1974 zúčastnil i kardinál Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II. Ačkoliv účast zahraničních církevních hodnostářů byla ze strany úřadů povolena jen za podmínky, že nebudou nad rakví mluvit, Wojtyla se neudržel a prohlásil kardinála Trochtu za mučedníka.
Štěpán Trochta se s Františkem Kosem znal z mládí, byli stejný ročník (1905), a tak si přijížděl odpočinout jako člověk na indexu na faru do Dobřichovic, kde se mohl se svým přítelem Františkem odreagovat od nesnadné životní situace při partii mariáše. Oba přátelé zemřeli i ve stejném roce 1974. Více si můžete přečíst TADY.
Jeden konflikt občana Kosa se státní autoritou za komunistů znám z vyprávění – šel po Václavském náměstí, proti němu příslušník VB (Veřejné bezpečnosti). Kdo se komu vyhne? Pan Kos neuhnul, konflikt byl na světě.
Po svatbě dcery Jenovefy s Lumírem Pánkem se pan František stal čtyřnásobným dědečkem. O vnoučata pečoval obětavě a stejně obětavě a vydatně pomáhal i při stavbě domu na okraji Dobřichovic, kam se Pánkova rodina odstěhovala v roce 1975.
Moje sestřenice Maruška Hrubá si pamatuje na výlet s panem Kosem a jeho pražským synovcem Jardou do Karlíka. Podívali se i do původní chalupy Kosů.
Tam visel na stěně hrací obraz, který hrál píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe, kterou pan Kos často hrál a zpíval v kostele.
Na svého dědečka vzpomínají vnoučata Jana, Petr a Michael.
Jana Racková vzpomíná:
„Dědeček nás již od útlého dětství brával k hodinovému stroji a častokrát jsme s ním lezli až nahoru do věže. Bylo to hodně dobrodružné, jelikož nahoru vedla cesta pouze po dvou žebřících, mezi kterými se muselo přejít po patnácticentimetrové příčce. Ještě dnes cítím to vzrušení z „prvního výstupu“. Byly mi 4 roky a lezli jsme já, Michael a děda. Když jsem se pak chlubila mamince v kuchyni, dostal děda neskutečně vynadáno.
Děda se vůbec nebál vyjít s námi kamkoliv. Když se narodil Petr, sebral nás ostatní a společně jsme jeli vlakem do Prahy do porodnice. Maminka se ho ptala: „Tati, jak to zvládneš cestovat se 3 malými dětmi? (v té době mně bylo 2 a ¾ roku, Michalovi o rok víc a Olince 5 let). Děda se nenechal vyvést z míry a povídá: „No, to není žádný problém. Holky vezmu za ruku a Michal je voják, ten musí poslechnout na povel.“ Maminka ještě stihla namítnout, že do Prahy bychom mohli mít alespoň obě ponožky stejné…“.
Při sepisování této kapitoly jsem použil i vzpomínky na dědečka a na faru, které mně vyprávěl Petr Pánek při sezení v Černošicích.
Michael Pánek napsal:
Z útlého dětství vzpomínám, jak mě děda František Kos brával na ranní mši do kostela sv. Františka z Asissi u Karlova mostu, kde hrával na varhany. Mše začínala již v 6 hodin ráno, a když jsme tam jeli, tak jsme museli vstávat už ve 4 hodiny, abychom to stihli vlakem. Po mši jsme někdy zašli na faru, která byla naproti hlavnímu vchodu do kostela a kde jsme dostali čaj a výbornou bábovku. Tam si myslím, že jsme se sešli i s kardinálem Trochtou. Byl jsem malý, ale to jméno mi zůstalo živě v paměti.
Občas k nám jezdil strejda Jaroslav Kos, což byl vynikající jazzový hudebník. Byl slepý, a tak ho vždy doprovázel jeho bratr Antonín Kos nebo jeho rodiče. Se strejdou byla vždy velká sranda. Když přijel, sešla se u nás doma větší společnost, z našich sousedů si pamatuji zejména na Faltusovy, ale přijeli další lidé z okolí, například z Karlíka. Strejda hrál celý večer, všichni zpívali a my děti jsme po něm lezly a stále žadonily, aby nám zahrál znova a znova skladbu Chattanooga Choo Choo. I když jsem byl malý, cítil jsem tu úžasnou atmosféru těchto setkání, zpívání a určité svobody, která z toho dýchala.
Chattanooga Choo Choo – orchestr Glenna Millera
Příště – častá návštěva na zámku – pražská rodina Kosova
Přečtěte si také:
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 1. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 2. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 3. díl