DOBŘICHOVICE – V minulých dvou dílech vyprávění jsem se zabýval tím, jak se mí rodiče na dobřichovickou faru nebo zámek dostali a jak jsem zažil pana faráře Antonína Jamnického a jeho hospodyni slečnu Leopoldinu Solnickou. (Autor: Milan Faltus)
Jak jsem psal na konci minulého dílu, chtěl bych se dnes zmínit o Slavnosti Těla a Krve Páně – svátku „Sanctissimi Corporis Christi“, který patří k nejdůležitějším katolickým svátkům, a o prvním svatém přijímání.
Boží tělo
Boží tělo, jak se lidově Slavnostem Těla a Krve Páně říká, bylo pastvou pro oči. V čele šel ministrant s dřevěným křížem, po něm následoval důstojný pán, nad nímž byla nesena nebesa. Po nebesích šly družičky, které z košíčků sypaly okvětní lístky růží a pivoněk.
Procesí se zastavovalo u čtyř venkovních oltářů symbolizujících čtyři světové strany – ty byly obvykle umístěny u sochy Panny Marie na začátku ulice 5. května na straně od víru a na dalších místech v této ulici a u sochy Jana Nepomuckého před vchodem do fary. Za okny domů byly rozsvíceny svíčky, jak si vzpomíná Jana Pavílková, dříve Laubová, která se slavností Božího těla účastnila jako družička.
Jako družičky se účastnily i dvě nejbližší sousedky Ivana Roubová (dnes Caldová) a Zuzana Procházková (dnes Halenková) – viz obě vyšší děvčata na následujícím obrázku.
TADY je ukázka slavnosti v barvě z Litoměřic, kde působil i biskup a později kardinál Štěpán Trochta, o kterém bude řeč ještě v souvislosti s dobřichovickým varhaníkem, panem Františkem Kosem.
První svaté přijímání
První svaté přijímání patří mezi svátosti iniciační, to znamená, že následně po křtu dokončuje uvedení dítěte do křesťanského života.
Na první svaté přijímání se děti z druhého nebo třetího ročníku základní školy musí připravit. Příprava probíhá v rámci hodin náboženství a vede ji katecheta nebo kněz. První svaté přijímání se většinou koná v květnu nebo červnu. Děti si opatří křestní svíce, které se všelijak zdobí.
Den, kdy poprvé přijmou hostii, což je součástí prvního svatého přijímání, je pro děti velmi slavnostní. Tomu odpovídá i oblečení – chlapci přicházejí v obleku a děvčata v bílých šatech.
Havlíkovi – tři generace
Prvními nejbližšími sousedy, na které se pamatuji, byli Havlíkovi, pražská rodina, jejíž předci vlastnili pivovar a restauraci U Rozvařilů v Praze na Poříčí. Paní Marie Mica Havlíková se za svobodna jmenovala Zítková. Její otec koupil pivovar v roce 1890. Jméno nese podle majitele z 18. století. Oblíbený byl i zdejší lidový kabaret, v němž začínal i legendární herec, člen Národního divadla Eduard Vojan.
Havlíkovi jezdili na faru na letní byt někdy od třicátých do poloviny padesátých let. Obývali několik prostorných místností sousedících s velkou chodbou, kde je dnes galerie – výstavní síň. Paní Havlíková byla postavy rozložitější, chodila později o holi, pan Havlík postavy spíše štíhlejší. Havlíkovi měli dva syny, staršího Jiřího a mladšího Zdeňka.
I první dvě dámy zleva u stolu, z nichž se pamatuji na paní Storchovou, byli babičkami společensky úspěšných vnoučat. První Jiřina Švorčíková je babičkou scénografky Veroniky Podzimkové, která vyučovala výtvarnou výchovu na ZUŠ v Dobřichovicích a spolupracuje mimo jiné s divadlem bratří Formanů. Vnukem Kristiny Storchové, rozené Zítkové, je ragbyový bard a všestranný sportovec Eduard Krützner.
Po klandru dolů a závody na chodbě
Mně utkvělo jako klukovi, že oba bratři Havlíkovi vesele sjížděli venku po dřevěném zábradlí neboli klandru. Dodnes je v původní podobě, lemuje schodiště, kterým se vychází ze dvora do chodby k našemu bývalému bytu a na kůr kostela. To jsem jim záviděl, já měl jízdu po klandru přísně zakázanou.
Jiří Havlík měl se svou ženou Ditou syna Jarouška, který měl za útlého mládí potíže s chozením a jezdil na dřevěném vozíku. Chodba od Havlíků ke kůru poskytovala dost možností, jak se vydovádět – kolečka vozíku byla kvalitní, a vozík tak dosahoval za mého přispění slušné rychlosti. Na podobné zážitky s Jarouškem si vzpomíná i sousedka Zuzka Procházková, později Halenková.
Potíže s chůzí Jaroušek úspěšně překonal a stal se z něj známý cestovatel a fotograf.
Zdroj fotky a zajímavé povídání s Jaroslavem Havlíkem je ZDE.
Wintonovo dítě
Jarouškova maminka Dita patřila se svými sestrami k Wintonovým dětem a později pracovala jako překladatelka a pracovnice recepce v hotelu Intercontinental, kde jsem s ní před rokem 1989 hovořil o starých časech na faře.
Na obrázku vpravo se sestrami Zuzanou a Lilinou. Lilina (v uniformě) sloužila během druhé světové války v americké armádě a jako taková dostala po roce 1968, kdy emigrovala do USA, ihned americké občanství.
Jak se dočteme ve výše uvedeném linku, měl Jaroslav Havlík i možnost panu Wintonovi za záchranu své matky poděkovat. V rozhovoru z roku 2013 říká: „Kupodivu jsem se to dozvěděl teprve nedávno a byl jsem moc rád, že jsem se mohl se sirem Wintonem setkat a osobně mu poděkovat.“
Nejstarší pan Jaroslav Havlík senior byl sportovního ražení, chodil si navečer zaplavat „ke svaťáku“ čili pod naše okna, odkud jsem ho pozoroval. Paní Havlíková se starala o květinovou zahrádku na dvoře, vedle níž byl i malý dřevěný altánek, kde rodina sedávala.
Zdeněk Havlík měl syna Zdeňka a dceru Mirku, která si vzala dobřichovického fotografa a basistu hudební skupiny Pepy Klímy Honzu Neuberta. Sama pracuje jako stavební projektantka v Dobřichovicích. Honza je vnukem nakladatele a proti-fašistického odbojáře Karla Neuberta. Mirka si na letní pobyty na faře nevzpomíná, ale nevylučuje je.
Zdeněk Havlík (1926 – 2015), který se do Dobřichovic přestěhoval nastálo, napsal črty o panu Skrétovi a jeho mamince, kterou dobře znali dobřichovičtí faráři a o křižovnickém hajném, panu Běhounkovi, dědečkovi Františka Běhounka, kapelníka souboru Ludus Musicus.
——————————————————————————————————————————
Zdeněk Havlík, črta první: Jak Dobřichovice přišly o zajímavou uměleckou atrakci a Skrétovi o nějakou tu pětku
27. 10. 2008
Pár kroků od závor, na konci dobřichovického mostu, stojí patrový domek rodiny Skrétových. V přízemí býval malý krámek se smíšeným zbožím. Potraviny, ale také ledacos pro domácnost a zahrádku.
Na Inocence Skrétu se pamatuji od svého nejútlejšího dětství. Absolvent strojnické průmyslové školy a technik na poštovním ředitelství. Chodívali jsme k nim nakupovat, i když to bylo poněkud z ruky. Ínova žena Marie bývala u nás kuchařkou a jezdila s námi v létě do Dobřichovic, kde se také s Ínou seznámila. Ína také občas vozil z Prahy vynikající buřty od pana Kouly. No a jejich dcera Jarka, o rok mladší než já, byla moje odvěká kamarádka.
Na Ínova otce se nepamatuji, asi už tenkrát nežil. Na jeho maminku Marii ano. Byla velice stará a byla hotový náboženský fanatik. Dobřichovičtí faráři si s ní užili své!
Ína byl velice šikovný, ledacos opravil v domě i domácnosti, ale jeho opravdovou velkou vášní byly růže. Stromkové. V malé zahrádce před domkem nerostlo a nekvetlo nic jiného. Chloubou ale byla růže citronově žlutá, povislá (snad i pnoucí) jménem Maršál Niel.
Zdá se, že na té zahrádce přeci jen něco stále chybělo. (Bylo to koncem 20. let minulého století.) Co tedy? No přeci altán!
Ale s tím si Ína hravě poradil. Jistě to řádně promyslel a snad i nakreslil a pustil se do práce. Navozil od tesaře pana Krotila trámky, prkna a za pár týdnů byl altán hotov i s lavicemi uvnitř. A z venku ho ještě omaloval hráškově zelenou barvou.
Když jsme zjara příštího roku opět přijeli do Dobřichovic a navštívili Skrétovi, ukázal nám Ína s pýchou další vylepšení. Celý altánek uvnitř vylepil kolem dokola původními starými plakáty Alfonse Muchy. Všechny stěny. Kde k nim Ína přišel, to nevím. Tenkrát mne to v podstatě nezajímalo, ani nevzrušovalo. V té době jsem tomu ještě ani nerozuměl a zřejmě Ína taky moc ne.
Kde byl původ těch plakátů, nevím. Jen mne snad napadá, že v tom mohl mít ještě prsty Ínův tatínek. Pamatuji se, že na Skrétovic půdě bývaly různé zajímavé věci a dokonce i nějaký starožitný porcelán. Tak nevím. Ten altán už dlouho neexistuje. Škoda. Myslím, že Dobřichovice přišly o zajímavou atrakci a rodina potomků Skrétových o nějakou tu pětku.
(pozn. Niel (Nýl) – 1802 až 1869, francouzský maršál, 1867 ministr války, reorganizace armády, zdroj Malý Ottův slovník naučný – vyd. 1906)
Zdeněk Havlík, črta druhá: Běhounkův příkop
18. 11. 2002
Zapsáno jako vzpomínka na toho báječného muže, křižovnického hajného a pro jeho vnuka Františka.
Je tomu už strašně dávno, dobře šedesát, možná i více let. V době, kdy jsme přišli řízením osudu a německou okupací prakticky o veškerá hraniční horstva a tím i o lyžařské radovánky. Co naplat. Hledali jsme vhodnou náhradu. No a sv. Petr, který v té době zaskakoval za paní Míkovou a ostatní TV „rosničky“, byl milosrdný a nadělil ve vhodnou dobu (měli jsme zrovna pololetní prázdniny) slušnou nadílku sněhu na Dobřichovice a nad nimi táhnoucí se Hřebeny.
Chodilo se lyžovat na louku za skálami v Černolicích nebo na krásnou louku v lesích poblíž Skalky otočenou k západu nad Řevnice nebo se prostě běhalo ve stopě prošlápnuté na „hřebenovce“, tj. po červené značce. Prostě pohoda. V lese na mechu a jehličí, vysoko na hřebenech stačilo poměrně málo sněhu. Horší to však bylo při návratu, cestou dolů po vozové (úvozové) lesní cestě v nádherném bukovém lese z Hvížděnce dolů. A čím se sjíždělo níž, tím byla vrstva sněhu slabší, a tím víc a častěji se ozývalo skřípání lyží po ostrých hranách křemencových kamenů. V té době tam samozřejmě nebylo ani zdání po vyasfaltované silnici na svážení dřeva a asi i pro jiné, méně mírumilovné účely. A nejhorší to bylo na tzv. „Nové cestě“ – nové asi tak před osmdesáti lety, tedy někdy v polovině devatenáctého století.
Ale snad bych se měl zmínit také o naší lyžařské výstroji. Mému bratrovi v té době bylo asi dvacet let a měl tedy lyže a oblečení odpovídající jeho postavě z doby před druhou světovou válkou. Ale já jsem byl před válkou malý, tlustý chlapeček a v době, o které vyprávím, jsem byl dlouhatánské bidlo. V rodině se traduje, že jsem někdy v té době vyrostl asi o dvacet centimetrů za jeden rok. A tak jsem byl vymustrován lyžemi po mém tatínkovi, které se válely asi dvacet let v komoře. Byly to lyže originál z Norska od Fy Hansen-Oslo ze dřeva „hikory“ – to je jakási odrůda jasanu – pružná a pevná jako ocel, bambusovými tlustými hůlkami s kovovými talíři, které zvonily (ty talíře), když ve snaze jimi brzdit, tloukly o to kamení.
K těm lyžím od Fy Hansen se vztahuje ještě jedna válečná příhoda. Někdy v roce 1943, když Němci přišli na to, co je to v Rusku zima (tak jako Napoleon a jeho voje o sto třicet let před nimi) a dostávali na frak, začali v Praze lyže rekvírovat. Já jsem byl pověřen rodinou, abych zkusmo odevzdal svoje lyže (byly v rodině jasně nejhorší). A tak jsem šel. Odbývalo se to ve Slezské ulici v tržnici. Když jsem lyže předložil Němcovi v uniformě Wehrmachtu, vzal za špičku lyže, hravě jí ohnul, ohrnul nos a hikory nehikory prohlásil: „Das ist Papier.“ Lyže mi vrátil a já na ně dostal bumážku, že si je smím ponechat. A pak jsem tam s těmi lyžemi v průběhu týdne byl ještě dvakrát, v různém odění, abychom měli doma povolení na troje lyže.
Dodnes mám jednu z těch lyží opřenou o kůlnu na zahradě v Dobřichovicích a ona ne a ne shnít. A tak si teď uvědomuji, že se vlastně jedná o rodinnou relikvii a pietně ji umístím do štítu té kůlny.
Kalhoty byly tzv. pumpky, což byl normální oblek do školy pro žáka mého věku. Žádná větrovka, a tak jsem byl oblečen do celťáku, který měl původ v první světové válce jako výstroj US armády a byl tak obnošený (ten celťák), že se nemusel vůbec věšet na věšák, ale postavil se do kouta ke zdi a on tam stál a ani se nepokrčil. Zvláštní kapitolou byly staré lyžařské boty po tatínkovi, také z Norska a bohužel také počátku dvacátých let minulého století. Říkal jsem jim „RATTENFÄNGRY“, protože takové nosil krysař „von Hameln“ v kreslených groteskách. Špičku měly takového bulkočka vymáčklého příčně řemínkem vázání lyží typu „Huitfeld“. O nějakém vázání se spodním tahem nebylo ani pomyšlení.
No a tak jsme jednou sjížděli tu „Novou cestu“. První brácha Jiří, za ním opatrně já. Až jsme se dostali o pár metrů výše, než je křižovnický vodojem, kde cesta vyjížděla z dubového lesa a blížil se dlouhý rovný sešup, který asi v polovině přetínala dnešní Lesní ulice a níže ulice Na vyhlídce, dole na rohu se zvoničkou. No, ale jsme zatím někde pod tím vodojemem, kde náhle došlo ke střetu několika faktů.
Za prvé, aby dešťová voda nezničila to krásné letité dílo – Novou cestu, byla přes ní šikmo orientovaná vydlážděná strouha. Dnes by se řeklo zpomalovací práh. A po hříchu nebyla sama. Byly dvě, tedy ty příčné strouhy, asi po pěti metrech.
Za druhé, na kraji silnice u té spodní příčné škarpy stál hajný, pan Běhounek, dědeček Fandy Běhounka, mého přítele. A nebyl to ledajaký hajný. V lesáckém odění, klobouk se štětkou, dvojku přes rameno, kalhoty pod kolena, zelené vlněné štulpny, krásný plnovous – prostě hajný jako Mumlal ze „Dvou vdov“. Stál a se zájmem sledoval, co se bude dít.
Za třetí, sjíždějící brácha na lyžích. Snad se chtěl trochu vytáhnout před mladším bráchou, snad se mu situace poněkud vymkla z ruky. Nevím!
Asi to trochu přepísknul. Najel na první škarpu, ta mu rozhodila nohy od sebe a ruce s hůlkami nad hlavu. Ale už je tu druhý příčný příkop. A pak náhle můj brácha zmizel a viděl jsem něco jako lavinu, kouli sněhu, kde v rychlém sledu se míhají lyže a tyčky, vše zahalené do zvířeného sněhu.
Mizí také hajný pan Běhounek. Bleskurychle uskočil dozadu, ale tam byl vodou vymletý dosti hluboký příkop.
A nahoře stojím já, klepou se mi kolena, stojím s vytřeštěnýma očima a otevřenou hubou. Ten druhý příkop, ten jsme pak pojmenovali „Běhounkův příkop“.
Zdroj fotek: Mirka Neubertová a Naďa Klímová a archiv Milana Faltuse
Příště: další obyvatelé fary
Přečtěte si také:
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 1. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 2. díl