DOBŘICHOVICE – Dnešní díl má název Sourozenci Pánkovi. Jak jsme se dozvěděli v minulých dílech, postavil se pan Lumír Pánek po návratu z vězení, kde strávil celkem třináct let kvůli protistátní činnosti, k životu činorodě. Brzy se oženil s Jenuškou Kosovou, dcerou varhaníka dobřichovického kostela pana Františka Kosa. Jenušce se narodily čtyři děti: Olinka, Michal, Jana a Petr, které na faře prožily hezké dětství a rádi na ně vzpomínají. (Autor: Milan Faltus)
Sourozenci Michael, Jana a Petr vykročili do života správnou nohou. Jana i Michael vystudovali ještě za starého režimu Matematicko-fyzikální fakultu, resp. Stavební fakultu ČVUT. Jana učí na gymnáziu matematiku a fyziku, Michael se věnuje podnikání ve stavebnictví a je politicky činný mj. jako krajský zastupitel – dlouhá léta byl starostou, dnes je místostarostou a radním v Dobřichovicích. Nejmladší Petr zdědil po matce lásku k vlakům a vyučil se strojvedoucím. Dnes pracuje ve stavebninách v Černošicích, kde také bydlí. Jana a Michael bydlí v Dobřichovicích, Jana v domě, který postavili její táta a dědeček.
Vnučka pana Pánka Magdalena píše ve své bakalářské práci o svém dědečkovi Lumíru Pánkovi:
„Skutečnost, že rodina mohla žít v Dobřichovicích… byla pro ni velice důležitá. Chod domácnosti totiž dost ovlivňoval fakt, že prvorozená dcera Olina se narodila s mentální retardací a vadou srdce. Těsně po narození jí doktoři přisuzovali maximálně dva roky života. Olga Pánková se však měla k světu a ony dva roky přežila o mnoho let. Lumír Pánek pro svou dceru využil své kontakty a ze zahraničí získával léky, které v tehdejším Československu nebyly k dostání. Tyto léky zřejmě byly hlavním faktorem, který ovlivnil, že se Olga Pánková dožila necelých třiceti let.
Po celou dobu svého dospívání mohla Olina Pánková vyrůstat doma v Dobřichovicích, jelikož se tam nacházela základní škola pro tělesně a mentálně postižené děti. Matka Olgy Jenovéfa Pánková s ní nejdříve byla doma a pracovala z domova. Na stroji psala pro státní podnik Armabeton rozpočty (pro firmu pracoval jako projektant nemocnic a elektráren i pan Pánek, pod projekty se ale nesměl jako bývalý politický vězeň podepisovat – poznámka Milan Faltus). Později si našla zaměstnání v dobřichovické nádražní pokladně a mohla tak zbytek dne, kdy dcera ve škole nebyla, trávit s ní.
Dalším již zmíněným faktorem bylo město Dobřichovice, kde se nacházela škola, jež Olgu Pánkovou přijala, a její matka tak nemusela trávit veškerý čas v domácnosti či uvažovat o svěření dítěte do péče ústavu, jak bylo v této době běžné. Další skutečností je potom obrovské štěstí na přátele kolem rodiny. Bylo to církevní společenství v Dobřichovicích, které při rodině stálo.
Rodina udržovala kontakty nejen s věřícími z Dobřichovic, ale i s Pánkovými bývalými spoluvězni a přáteli. Rodina tedy měla mnoho stran, kam by se mohla v případě potřeby obrátit pro pomoc a jistě si nepřipadala osamocena v problému péče o hendikepované dítě…
I v případě ostatních dětí měla rodina Lumíra Pánka štěstí kupříkladu v možnosti studovat. Druhá dcera Jana mohla ještě za režimu začít studovat na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, zrovna tak prvorozený syn Michael vystudoval Stavební fakultu ČVUT. Nejmladší syn Petr zdědil po matce lásku k vlakům a vyučil se strojvedoucím.“
Jak vyplývá z následujících textů, o pohodové dětství svých vnoučat na zámku i na „chalupě“ v Karlíku se v neposlední řadě zasloužil dědeček František Kos. Ten se ze všech sil snažil být nápomocen i při stavbě domu na okraji Dobřichovic, kam se rodina v polovině sedmdesátých let odstěhovala.
Sourozenci Pánkovi vzpomínají na faru/zámek
Některé epizody ze života sourozenců na faře už obsahoval 4. díl seriálu, zde následují vzpomínky sourozenců vcelku.
Jana Racková
Zámek byl pro nás děti nádherným místem, jehož prostory neustále lákaly k dalšímu prozkoumání. Obdivuji moji maminku, která nás nechala celé hodiny prolézat půdu, sklepy a k velké radosti všech sousedů halasit na dvoře. Také jsme od prvních teplých letních dnů trávili hodně času v Berounce. Měli jsme přikázáno nechodit na hloubku a vždy se ozvat, když se maminka podívala z okna, ale jinak jsme měli neskutečnou volnost. Když Havlíkovi pustili mlýn, hned jsme běželi povozit se na vlnách.
Dědeček nás již od útlého dětství brával k hodinovému stroji a častokrát jsme s ním lezli až nahoru do věže. Bylo to hodně dobrodružné, jelikož nahoru vedla cesta pouze po dvou žebřících, mezi kterými se muselo přejít po patnácticentimetrové příčce. Ještě dnes cítím to vzrušení z „prvního výstupu“. Byly mi čtyři roky a lezli jsme já, Michael a děda. Když jsem se pak chlubila mamince v kuchyni, dostal děda neskutečně vynadáno.
Děda se vůbec nebál vyjít s námi kamkoliv. Když se narodil Petr, sebral nás ostatní a společně jsme jeli vlakem do Prahy do porodnice. Maminka se ho ptala: „Tati, jak to zvládneš cestovat s třemi malými dětmi? (V té době mně byly dva a tři čtvrti roku, Michalovi o rok víc a Olince pět let.) Děda se nenechal vyvést z míry a povídá: „ No, to není žádný problém. Holky vezmu za ruku a Michal je voják, ten musí poslechnout na povel.“ Maminka ještě stihla namítnout, že do Prahy bychom mohli mít alespoň obě ponožky stejné…
Pan farář Šimeček měl dva psy – velkého Hakima a malého uštěkaného podvraťáčka Fouska. Když se díval, oba psy jsme jen hladili, ale jakmile byl z dohledu, zkoušeli jsme na Hakimovi jezdit.
Každou neděli odpoledne si rodiče udělali čas na rodinnou procházku. Chodili jsme hodně do lesa, někdy popojeli kus vlakem nebo autobusem. Později brali s námi i některé naše kamarády. Po návratu domů šla maminka připravovat večeři a my se sesypali na tatínka, jelikož nastal čas promítání pohádek. Měli jsme asi 40 filmů s pohádkami. Tedy ne filmů v dnešním smyslu slova. Byl to obrázkový film, který táta vložil do promítačky, ručně jednotlivé obrázky posouval a sám k tomu vyprávěl. Měl velký vypravěčský talent a my se na nedělní podvečer vždy moc těšili.
Poznámka Milana Faltuse: Ten podvraťáček Fousek měl „slabší nervy“, jelikož ho měli nějací kolotočáři někde nechat přivázaného na slunci. Z této situace ho vysvobodila paní Šimečková, matka pana faráře. Tohle vysvětlení jeho uštěkanosti jsem slyšel.
Michael Pánek
Ranní mše v Praze
Z útlého dětství vzpomínám, jak mě děda František Kos brával na ranní mši do kostela sv. Františka z Assisi u Karlova mostu, kde hrával na ranní mši na varhany. Mše začínala již v 6 hodin ráno, a když jsme tam jeli, tak jsme museli vstávat už ve 4 hodiny, abychom to tam vlakem stihli. Po mši jsme někdy zašli na faru, která byla naproti hlavnímu vchodu do kostela a kde jsme dostali čaj a výbornou bábovku. Tam si myslím, že jsme se sešli i s kardinálem Trochtou. Byl jsem malý, ale to jméno mi zůstalo živě v paměti. (O kardinálovi „na indexu“ Trochtovi, příteli pana Kosa z dětství, který si s ním do Dobřichovic jezdil zahrát mariáš, je řeč ve 4. dílu seriálu – poznámka Milan Faltus)
Berounka a pan Sedlák
Z dětství, kdy jsme bydleli na zámku v Dobřichovicích, si pamatuji, jak jsem trávil spoustu času v řece Berounce. Byl jsem tam denně i několik hodin. Na zámku bydlel i nějaký pan Sedlák, který chodil často přes nádvoří, a my jsme ho podle dobrého vychování vždy zdravili. Jeho to dost štvalo a nechtěl, když už šel poněkolikáté, už odpovídat na pozdrav, to nás ale donutilo zdravit ho třeba desetkrát za sebou, než jsme se dočkali odpovědi na pozdrav. Nakonec nám ale odpovídal: „Držte hubu, parchanti, už jsem vám odpovídal ráno.“ Nakonec z toho byl pro nás takový hec, zdravit ho, dokud neřekl tuto větu.
Strýček z Prahy
Občas k nám jezdil strejda Jaroslav Kos, což byl vynikající jazzový hudebník. Byl slepý, a tak ho vždy doprovázel jeho bratr Antonín Kos. Se strejdou byla vždy velká sranda. Když přijel, sešla se u nás doma větší společnost, z našich sousedů si pamatuji zejména na Faltusovy, ale přijeli i další lidé z okolí, například z Karlíka. Strejda hrál celý večer, všichni zpívali a my děti jsme po něm lezly a stále žadonily, aby nám zahrál znova a znova skladbu Chattanooga Choo Choo. I když jsem byl malý, cítil jsem tu úžasnou atmosféru těchto setkání, zpívání a určité svobody, která z toho dýchala.
Písně k poslechu: Chattanooga Choo Choo a Fats Waller – Rosetta.
Chalupa v Karlíku
Rodina Kosů měla v Karlíku pozemek a na něm byla malá dřevěná chata s terasou a krásným výhledem. Tomu místu všichni místní říkali Kosárna. Jezdili jsme tam o víkendu a říkali jsme, že jedeme na chalupu, přestože to bylo asi dva kilometry od zámku, kde jsme bydleli. Naši neměli auto, a tak jsme tam jezdili většinou s dědou už v pátek dopoledne. Děda vzal takový malý žebřiňák, to byl takový vozík na čtyřech kolech s ojí, do něj nás naložil všechny čtyři děti a vezl nás přes celé Dobřichovice směrem na Karlík. A pamatuji se, jak jsme na cestu měli oblíbenou písničku „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati“, kterou jsme hulákali v červenci celou cestu na celé Dobřichovice. A lidi, co nás potkali, říkali, že máme na zámku asi pořád ještě Vánoce. V této chatě si pamatuji na krásné východy slunce a na veliký starý kufr, který byl polepený samolepkami z různých zemí jako Monako, Francie, Španělsko, San Marino a další. Na té dřevěné terase jsme snídali bílou kávu tzv. bikao, které bylo i pro děti. Bylo to opravdu krásné místo.
Petr Pánek
Noční výprava
Petrovi nejvíce utkvěla noční výprava na půdu.
Nějací studenti biologie dělali průzkum výskytu netopýrů a požádali pana faráře Šimečka, aby jim umožnil noční přístup na půdu nad Kosovic/Pánkovic bytem. Ten to schválil, ale zapomněl to panu Kosovi resp. Pánkovi oznámit.
Petr vypráví:
„Bylo už hodně pozdě večer a z půdy se ozývaly kroky. Dědeček a táta se vypravili na trestnou výpravu. Děda jako bývalý policajt se ozbrojil pohrabáčem, táta taky něčím a šlo se na půdu. První, co dědovi padlo do oka, když vylezli po schodech, byla helma, která mu připomínala helmu jednotek SS. Na vetřelce zařval…, ale záhy se zjistilo, že to jsou kluci studenti – vědečtí pracovníci, kteří tam počítali netopýry. Helmu kluci někde našli a nasadili si ji, aby jim netopýři nevlétli do vlasů.“
Jak vzpomínají sourozenci, říkalo se v Karlíku Kosovic chatě a pozemku „Kosárna“.
Aby nezmizela z dějin a povrchu zemského a početné potomstvo Jany, Michaela a Petra mělo kam jezdit vzpomínat na předky, chtějí se sourozenci v příštích letech věnovat projektu „OBNOVA KOSÁRNY“.
Přečtěte si také:
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 1. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 2. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 3. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 4. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 5. díl
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 1. část
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 2. část
Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 3. část
Jako pramen byla použita i bakalářská práce vnučky Magdaleny Pánkové Životní příběh politického vězně Lumíra Pánka.
