Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku (6. díl – 3. část)

Foto: Petra Stehlíková

DOBŘICHOVICE – Tábor Vojna – uranový důl u Příbrami. V minulém díle jsem psal o věznění našeho souseda Lumíra Pánka na faře/zámku všeobecně, o tom, jak se vyrovnával s pobytem v nápravných zařízeních, o jeho proměně z bezvěrce na katolíka a jeho tajném pokřtění. Dále o jeho evangelizační činnosti ve vězení a opětném trestu za tuto činnost, o amnestii a o jeho svatbě s Jenuškou Kosovou, dcerou varhaníka dobřichovického kostela Františka Kosa. (Autor: Milan Faltus)

Aby byla představa o době strávené ve vězení co nejvěrnější, popíši podrobněji život v táboře Vojna u Příbrami, kde Lumír strávil část svého trestu.

Tábor Vojna Foto: Milan Faltus

SSSR potřebuje uran

Sovětský vůdce Stalin si ve čtyřicátých letech minulého století uvědomil, že ač je vítězem druhé světové války, zaostává SSSR za Američany ve vývoji atomové bomby, jejímž svržením na Hirošimu a Nagasaki ukončily Spojené státy druhou světovou válku. Aby dohnal americký náskok, rozhodl, že SSSR vrhne veškeré úsilí na vývoj atomových zbraní. Dostatek uranové rudy byl předpokladem pokroku v tomto směru.

I když Československo nebylo v roce 1945 ještě vyslovenou součástí sovětského bloku, vysloužilo si právě díky bohatým ložiskům uranové rudy Stalinovu pozornost. Už v listopadu 1945 uzavřelo Československo tzv. Mezivládní dohodu o průzkumu, těžbě a dodávce radioaktivních surovin do SSSR. Československo jednak uranovou rudu téměř nepotřebovalo a zadruhé se dohoda o výhradních dodávkách uranu do SSSR považovala za výraz díků za osvobození značné části československého území Sovětskou armádou.

Bohaté příbramské doly

A byly to příbramské doly, kde byl výskyt uranu dokonce bohatší než na Jáchymovsku. Hlavním problémem byly pracovní síly. Tak jako v jiných státech, vítězích druhé světové války, byli i u nás k práci využiti němečtí váleční zajatci. Ti tábor Vojna vybudovali a v něm pracovali v letech 1947 až 1949.

Tábor nucených prací (TNP)

Většina německých zajatců byla poté přesunuta do Německa a prostor se stal táborem nucených prací (TNP). Do toho mohli být chovanci, jak se internovaným říkalo, umístěni na kratší nebo delší dobu (3 měsíce až 2 roky). Šlo o politicky nespolehlivé lidi, příslušníky předúnorových nekomunistických stran, živnostníky, příslušníky západního odboje. O umístění odbojných občanů do táborů, které se budovaly v místech s nedostatkem pracovních sil, rozhodovaly tříčlenné komise při národních výborech. Tyto tábory fungovaly na našem území od roku 1948 do roku 1954.

Vězení pro odpůrce režimu – nápravně pracovní tábor (NPT)

Tábor Vojna byl táborem nucených prací do roku 1951. Poté se stal vězením pro politické odpůrce režimu – politické vězně neboli nápravně pracovním táborem (NPT).

Většina chovanců a později vězňů dobývala uran, někteří pracovali na dole jako řemeslníci, další se účastnili výstavby Příbrami. Jako vězeň sem byl umístěn i Lumír Pánek odsouzený za protistátní činnost.

Byli tu ale uvězněni i příslušníci protinacistického odboje i jejich nedávní protivníci, protektorátní Němci odsouzení lidovými soudy, příslušníci bývalého nacistického aparátu, kolaboranti a zrádci.

K tomu přistupovali i „prostí“ kriminálníci, kteří mnohdy shlíželi na politické svrchu. Někdy vedení tábora záměrně dosazovalo tyto lidi jako kápa.

Vozíky na přepravu uranového materiálu Foto: Milan Faltus

Tábor, který byl uzavřen v roce 1961, byl zrekonstruován a v roce 2005 zpřístupněn veřejnosti. Návštěvníci si mohou prohlédnout budovu velitelství, ubytovací prostory – baráky, kulturní dům, ošetřovnu, vyšetřovnu a další prostory. Interiéry působí autentickým dojmem.

Tomáš Bursík píše ve své práci Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech 1949–1961:

„Na vězně odsouzeného za tzv. protistátní trestné činy dozorci a vychovatelé často nazírali s mnohem větším despektem než např. na vraha. Byla období, kdy se život v řadě vězeňských zařízení stával (nejen) pro politické vězně téměř nesnesitelným. Otrocká práce, tragické hygienické podmínky, nedostatečná, a především hodnotově naprosto nevyvážená strava, každodenní šikana ze strany dozorců apod.“

POZOR – Ostřelované pásmo – použití zbraně bez výstrahy Foto: Milan Faltus

Hrubé zacházení a výslechy

V počátcích padesátých let minulého století, v době zvýšeného mezinárodního napětí a prosazování ideologie „zostřeného třídního boje proti reakci“, byl personál táborů nabádán k hrubému zacházení s politickými vězni.

Vyšetřovna – DOPADLI JSME NEBEZPEČNOU ŠKODNOU Foto: Milan Faltus
Cela v budově korekce Foto: M. Faltus

Bunkr

Největším postrachem byl pro vězně tábora Vojna tzv. bunkr, který byl postaven na popud velitele tábora koncem roku 1951. Ten fungoval jako zostřená korekce (vězení ve vězení) do roku 1953, kdy byla postavena nová budova korekce s celami.

Bunkr Foto: Milan Faltus

Jedná se o podzemní betonovou místnost o ploše 11,5 metrů čtverečních, výšce 170 cm s ocelovými dveřmi s malým okénkem, kterým proudil do kobky vzduch. Místnost byla bez vodovodu a vytápění, v létě v ní bylo horko, v zimě zima. „Neposlušní“ vězni zde strávili i několik dní a někdy jich tu bylo dvacet i více.

Po návštěvě v bunkru v roce 1992 se prezident Havel zasadil o to, aby byl areál tábor Vojna zachován jako muzeum pro příští generace.

Jak se do díry, jak se bunkru také přezdívalo, dostal pamětník pan František Zahrádka, si poslechněte na videu, minuta 4:05.

O tom, že vězni ani ve svízelných situacích neztratili smysl pro (černý) humor, svědčí nápis nad vchodem do bunkru: BUĎ VÍTÁN, KDO S DOBRÝM ÚMYSLEM VCHÁZÍŠ.

Bunkr – Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem vcházíš Foto: Milan Faltus

Snesitelnější poměry a pestré složení

Celkově ovšem byly poměry v pracovních táborech při uranových dolech v mnoha ohledech snesitelnější než v jiných věznicích – byl zájem o to, aby vězni podávali dobré výkony, aby tak byly uspokojeny sovětské požadavky na maximální dodávky uranu.

I Milena Bubeníčková-Kuthanová v knize Vybledlá fotografie píše, že „ve srovnání s jáchymovskými tábory byly příbramské mnohem lepší, a to po všech stránkách; i práci šlo nějak ošidit – pokud to již u řady muklů nebylo výsledkem dlouholetého cviku …“ (přezdívka pro vězně – https://cs.wikipedia.org/wiki/Mukl).

Skladba vězňů jak v táboře nucených prací, tak i v pozdějším nápravném pracovním táboře představovala, jak již bylo řečeno, pestrou směs jak z hlediska profesionálního, tak i politického. Své úkoly vězni někdy plnili s notnou dávkou tvořivosti.

Pan Stanislav Placatka, elektrikář a civilní zaměstnanec, vzpomíná: „No začali jsme dělat s elektrikářema. To byly různý profese, radiomechanici a slaboprouďáci a silnoprouďáci a tak dále… Řekl jsem jednomu z nich, že potřebuju tři elektrikáře. On povídá: ´Pane mistr, nestarejte se.´ Přivedl tři chlapy. A já sem jim ukázal, co všechno mají dělat. Zeptal jsem se ho: ´Prosím vás, ještě mi, já sem jim vykal každýmu, řekněte, kdo to vlastně je?´ ´No jeden je právník, druhej je lékař.´ Ale to, co jsem jim řekl, to přesně vykonávali. Ještě lepší, než jsem po nich žádal. Prostě, když měli něco udělat, tak vzali ještě barvu a ještě to natřeli, takže to zařízení vypadalo dobře. V čerpací stanici dokonce vyhladili tu skálu. Zeď vybílili a namalovali tam obrazy. Různý krajiny nebo výjevy nebo něco takovýho. Dokonce v jednej čerpací stanici udělali cirkus s myší. Chytli myši, udělali klece a myš tam kroutila kolotočem. Prostě oni se bavili aspoň tímhletím způsobem, že si mohli nějakým způsobem zpříjemnit ten život.“

(Michal Olbert: Zajatecký tábor a tábor nucených prací Vojna v dobové reflexi obyvatelstva Příbramska – v bakalářské práci se autor zmiňuje i o dobách, kdy byl tábor Vojna už nápravně pracovním táborem s politickými vězni).

Akademie, hudba, sport

Lumír Pánek vzpomínal na vězení jako na svou „akademii“. I ve vzpomínkách vězňů se dočteme o přednáškách na nejrůznější témata, výuce jazyků (angličtina tajně) i tajných bohoslužbách – někdo přitom musel hlídat, zda nejde bachař. Civilisté do věznice dokonce pašovali i americké a anglické noviny.

V knize Františka Bartíka Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů se dočteme, že „obdiv zaslouží zejména aktivita vězňů v oblasti hudby“. Hudebně zběhlí vězni si nechali z domova poslat nástroje a soubor začal nacvičovat. Po několika týdnech usilovné práce pak soubor vystoupil před „muklovskou veřejností“. Koncerty se pak po dlouhou dobu konaly jednou měsíčně. Součástí hudebního života na Vojně byly i koncerty z gramofonových desek, vysílané táborovým rozhlasem.

Jiří Majer v publikaci Vězeňský tábor Vojna (1951-1961) ve svědectví politických vězňů píše:

„Někdy r. 1953 vznikl v táboře Vojna smyčcový orchestr, který řídil za­kladatel Armádního uměleckého souboru (AUS) Boris Masopust. Kon­certy se konaly zhruba jednou měsíčně v neděli v podvečer. Hráči se kvůli rozdílným směnám scházeli s obtížemi a po vyčerpávající fyzické práci nejednou hráli s velkým sebezapřením. Soubor si našel i zpěváky a do programů zařazoval některé pasáže z českých oper. Orchestr zanikl v roce 1955.“

Hudební nástroje v místnosti v kulturním domě, na které shlíží prezident Klement Gottwald Foto: M. Faltus

O tom, že zpěv a hudba mohou překlenout i v tak svízelných podmínkách ideologické příkopy, hovoří i Stanislav Placatka ve zmíněné práci Michala Olberta:

Zas třeba Jarda Matoušek, tak ten byl komunista, ale skutečně poctivej člověk. Ten si vytahoval články z Rudýho práva, ten tím žil. A pak tam byl jeden chovanec. Von když přišel, pohrdavě se na ně díval (na komunisty, pozn. autora) a ani s nima nemluvil. No a Jarda, ten s ním normálně dělal, a teď si tam pobroukával různý melodie z oper nebo něčeho takovýho. A on to zaregistroval, pak mu začal přizvukovat a nakonec se spolu skamarádili tak, že spolu chodili jak dvě dvojčata. Von a chovanec, jim si říkalo chovanci.“

Klasici marxismu-leninismu chyběli

Vězni si mohli půjčovat knihy z táborové knihovny. František Bártík poznamenává: „Bylo zajímavé, že v táborové knihovně chyběla díla klasiků marxismu-leninismu.“ Na žádost jednoho z vězňů o doplnění knihovny osvětový pracovník odpověděl takto: „Marxismus-leninismus je zbraní dělnické třídy a my nedovolíme, aby se dostala do rukou třídního nepřítele.“

Jak o tom píše František Bártík, rozvinul se v polovině padesátých let, kdy byly poměry v táboře nejpříznivější, na Vojně i sportovní život

Hrálo se na táborovém nástupišti, postavily se jednoduché branky, byly zakoupeny míče. Malé hřiště ovšem znemožňovalo hrát v plném počtu 11 proti 11, a tak proti sobě hrály sedmičky nebo devítky. Vyvrcholením fotbalových aktivit byly nedělní odpolední zápasy, kdy proti sobě výběry hrály Čech, Moravy a Slovenska. Utkání sledoval celý tábor včetně dozorců.

Kromě kopané se hrál v kulturním domě i stolní tenis.

Rozšířené byly taky šachy, které byly pro vězeňské prostředí „jako dělané“. Téměř na každé světnici byl někdo, kdo šachy hrál.

Ve jménu ideologie

Z návštěvy pracovního tábora Vojna obejde přes všechna tato ulehčení člověka hrůza z toho, jak krutě se ve jménu ideologie dokázali chovat jedni lidé k druhým. Jako kápové a dozorci využívali situace lidé se sadistickými sklony, kteří se vyžívali v ponižování lidí, kteří se ocitli pod nimi.

Ukázkou je chování dozorce k vězňům Konopáskovi a Roziňákovi, kteří se dostali do korekce za „černé dopisy“. Byli členy československého národního hokejového mužstva, které bylo mistrem světa v letech 1947 a 1949. Dozorce je nutil přihrávat si kámen místo puku klackem místo hokejkou tak dlouho, dokud ho to nepřestalo bavit (Milena Bubeníčková-Kuthanová v knize Vybledlá fotografie).

Již citovaný Jiří Majer píše:

„Často byli vězni v pracovním volnu záměrně vyháněni na různé práce, nejednou nesmyslné. Výrazem sadismu velitelů tábora byly opakované nástupy vězňů v nočních hodinách. V zimě, která byla na Příbramsku v 50. letech krutá se silnými mrazy a napadlo hodně sněhu, vězni ho byli nuceni i o nedělích a svátcích na šachtách odklízet. Smutné bývaly vánoční svátky, nejednou ovšem přerušované „buzerací“ bachařů. Věz­ni zpravidla čekali do půlnoci, kdy za příznivého počasí doléhaly do tá­bora Vojna zvony ze Svaté Hory před půlnoční mší.“

Je nabíledni, že právě v takovéto krušné situaci využili vězni každé příležitosti, jak si svůj osud ulehčit a třeba – jako v následujícím v případě – i humorem a vtipem vyřešit všelijaké svízele, které jim ztrpčovaly život.

Jak se zbavit štěnic

Milena Bubeníčková-Kuthanová líčí v již zmíněné knize Vybledlá fotografie „kauzu štěnice“:

„Většina muklů pracujících na povrchu jezdila do Stavebních závodů v Příbrami. Vězňové tu pracovali společně s civilními zaměstnanci na stavbě sídlišť. Někteří z jejich prvních obyvatel mohli pocítit důsledky toho, že v dřevěných barácích na Vojně byly štěnice. Muklové sice žádali, aby správa tábora v té věci něco podnikla, nedělo se ale nic.

A tak to muklové zkusili vyřešit po svém: začali nosit s sebou do práce štěnice v krabičkách od sirek a krabičky otevírali v dostavěných bytových jednotkách – akce měla svůj název „Osidlování novostaveb“.

Nově nastěhovaní nájemníci si podle očekávání stěžovali – to je strašné, novostavby a už jsou tady štěnice! „No nedivte se,“ namítali muklové, „my je máme na táboře, to se neubráníte …“ Civilisté se pak energicky postarali o dezinfekci tábora.“

Příště: 7. díl – Sourozenci Pánkovi na faře

Přečtěte si také:

Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 1. díl

Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 2. díl

Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 3. díl

Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 4. díl

Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 5. díl

Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 1. část

Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku 6. díl – 2. část