Před čtvrt stoletím kopl v našem kraji poprvé do země, aby tu pro svou rodinu vlastníma rukama postavil dům. Jeho žena pochází z Řevnic a i on si romantická zákoutí dolního Poberouní oblíbil při dětských výpravách. S bratrem a otcem je podnikali z útrob Prahy.
Když na vsi nedaleko Litně vyrostly jeho dvě starší děti, narodili se manželům další dva synové. Chirurg Tomáš Šebek se snaží být co nejlepším tátou, což přiznává i ve své páté knížce. Zatímco v těch předchozích popsal zážitky z nebezpečných misí s Lékaři bez hranic, v poslední s názvem Objektivní nález se prý vydává na misi nejtěžší. Do vlastního svědomí.
V knize zpytujete svědomí. Proč?
Bylo mi devatenáct a studovali jsme se ženou medicínu, když se nám narodila dcera. I když jsme se snažili, léta ve mně hlodaly pochyby, že nejsem dobrý táta. Mohla za to má nezralost, okolnosti i program, který do mě vtiskli moji rodiče. Přijal jsem třeba automaticky, že jako chlap musím vydělávat peníze. Měl jsem v sobě spoustu vzteku, nenapadlo mě, že fyzickými tresty se konflikty neřeší, mrzelo mě, že děti s každou bolístkou běžely vždycky jen za maminkou, ale měl jsem za to, že je to tak správně. Došlo i na nevěru. Chtěl jsem se změnit. Být lepší táta. Abych našel cestu, hledal jsem vysvětlení v prostředí doma, v němž jsem vyrůstal a které bylo hodně o strachu a bezmoci. S už dospělými dvěma dětmi i se ženou jsme o všem vedli dlouhé hovory a pak mě napadlo, že se pro ně pokusím vše ještě zpětně shrnout v knize. Chtěl jsem, aby i čtenáři věděli, že jsem chybující. A možná víc než každý z nich.
Dcera a syn jsou dospělí a vy máte se ženou dva malé syny. Vychováváte je jinak?
Teď už vím, že k rodině patří táta stejně jako máma a že nejdůležitější je předat jim maximum toho, co se jim do života bude jednou hodit. Proto jsem opustil plný chirurgický úvazek a jsem částečně na otcovské dovolené. Je to skvělý pocit, když kluci v noci nebo v nouzi volají tati!
Svůj dům jste stavěl svépomocí, to už se dnes tolik nevidí.
A doufám, že se to nikdy opakovat nebude. Ale neměli jsme moc peněz, zopakoval jsem tedy, co běžně dělala generace mých rodičů. Jakýsi univerzální projekt architekta jsme tehdy koupili za babku, takže v něm chybělo úplně všechno, včetně konkrétních vodoinstalací, elektřiny a podobně. Stavěl jsem dva roky vlastníma rukama jen s pomocí kamaráda. Když si nakonec odmyslím vše, co jsem špatně proměřil a nepovedlo se mi, bylo fajn zažít solidaritu, sousedé na vsi neměli problém s čímkoliv poradit a pomoct.
Pokud vím, v okolí žije i váš bratr s rodinou a rodiče.
Brácha náhodou našel dva kilometry od nás místo pro bydlení a začal stavět pár let po nás. Rodiče dlouho dál žili v našem karlínském bytě, kde jsme vyrůstali, ale po povodni se z Karlína stala luxusní rezidenční čtvrť, byty byly privatizovány a oni se rozhodli odejít za námi k Berounce.
Máte v našem kraji svá oblíbená místa?
Je to můj zamilovaný kraj, prošel jsem v něm snad každý kout, znám ta nejromantičtější místa. Už jako děti jsme s bráchou a tátou často jezdili vlakem do Berouna a pokračovali do Srbska nebo do Karlštejna. Se staršími dětmi jsme lezli na skály u lomu Alkazar. V době lockdownů jsme se ženou často chodili do Kytína. Jednak tamní pivovar nabízí skvělé menu, ale měli jsme také konečně na sebe spoustu času. Hodně jsme si cestou povídali a našemu vztahu to moc prospělo. Cyklotrasy máme projeté, nekonečné houbové lesy prochozené, vojenský prostor v Brdech rovněž, líbí se mi na Toku a chodíme i na takzvaný Klondajk, opuštěnou protiletadlovou raketovou základnu. Dodnes tam jsou raketové odpalovací rampy, kdysi součást deštníku nad Prahou. Memento, o němž jsem vůbec nic netušil, když jsem tu v kraji začal stavět.
Zapustili jste tu kořeny natrvalo?
Moc se nám tu líbí, ale už tu není klid a samota jako dříve. Praha se roztahuje, infrastruktura nestíhá. Brdy přece jen schnou, což pozoruji mimo jiné i v naší studni na zahradě, a to, co jsme tu původně hledali, se vytrácí. A protože jsme se ženou v tomhle oba docela introverti, přemýšlíme o jiných místech, kde je ještě vody dost, jsou tam luční hvozdy, kde nikoho nepotkáte. Máme plány, které by výhledově připadaly v úvahu nejdříve za pět let, ale zda se splní? To se ještě neví.
Možná jednou zamíříte do hor?
Lákají nás Jizerské hory, momentálně vede Šumava, mně se moc líbí i Beskydy, ale to už je trochu z ruky. Nemáme problém se odstěhovat daleko, žili jsme celá rodina rok v Irsku, ale pokud se „zvedneme“, pravděpodobně k přesunu do lesa. Čím dále od civilizace, tím více tam budou potřeba doktoři. Všude budeme mít práci na dohled. Já ani žena, která je v Litni pediatričkou, na místech nelpíme.
Zdejším sousedům byste mohli chybět. Dva lékaři „po ruce“ se hodí. Přijdou za vámi, když mají zdravotní trable?
Žena má v kartotéce všechny děti z okolí a myslím, že já už jsem tak polovinu naší ulice odoperoval. Občas někdo zaklepe s urgentní prosbou, záchranný kufřík doma mám, většinou se ovšem domluvíme, že se potkáme v ordinaci. Ale stalo se, že jsem doma na podlaze operoval souseda. I dítěti odvedle jsem šil drobnou ránu u nás na stole…
Mají u vás sousedé z našeho kraje protekci?
Mám ve své péči pár sousedů, kteří mi věří, ale protekci mají všichni mí pacienti. Spíše než ze sousedství si mě lidé najdou přes můj facebook, klidně i z druhého konce země.
Jste známý nejen u nás v lokalitě, ale po celé republice. Nenapadlo vás svůj vliv uplatnit v komunální politice?
Myslím, že zrovna na komunální úrovni není politika o tom, jak je kdo známý. Především by měl být dobrý člověk a také expert, ideálně někdo, kdo se o komunitu reálně stará. Nejsem si vůbec jistý, zda jsem expert a na komunální politiku už vůbec ne. Jakkoliv se o věci veřejné zajímám z pohledu občanské angažovanosti a byznysu, a v poslední době o to více, do politiky nemířím.
Máte pilotní zkoušky, dokonce i z akrobacie, takže nám tu občas kroužíte nad hlavami?
V akrobatu už jsem dávno neseděl, bohužel, aktuálně létám méně než dříve, obvykle na běžných strojích Cessna 152 a 172. Papíry jsem si dělal na letišti v Bubovicích, tatáž škola se přestěhovala do Příbrami, takže sem k nám létám z druhé strany Brd. Když uvidíte nad hlavou letadlo s volacími znaky OKB, OK F,G nebo H od OKAir, možná v něm budu. (úsměv)
Vím, že jste prošel i potápěčskou školou. Zanořil jste se třeba v lomu Velká Amerika?
Do lomu bych v životě nevlezl. Zajímavé by to v Americe bylo, vodu má průzračnou. Kdysi jsem se v ní koupával, to ještě bylo možné. Občas tam potápěče vidím, když jdeme kolem, ale voda je v lomu hodně studená a já jsem houby potápěč. Sice jsme si před třemi měsíci s nejstarším synem rozšířili úroveň potápění do třiceti metrů hloubky, ale dávám přednost moři, kde i něco uvidím.
Dva mladší synové vás teď potřebují, čerpal jste kvůli nim rodičovskou dovolenou a zvolnil v práci, ale přiznáváte, že k misím do válečných oblastí s Lékaři bez hranic vás to dál táhne.
To platí, ale možná k tomu dojde nejdřív za pět deset let. Teď to nejde, ale jednou bych se rád vrátil, jsem připraven pomáhat tam, kde by moje specializace byla třeba. Hlavně se tentokrát napřed zeptám doma. Bude to demokratické rozhodování, a ne oznámení jako v minulosti. Když řeknou že ne, nepojedu.
Postavil jste dům, zplodil dceru a tři syny, zasadil několik stromů. Máte splněno?
Sázet stromy mě baví, ale berme to s rezervou: bez pomoci ostatních bych dům nepostavil, syny bez ženy nevychoval ani stromy jsem nesázel sám. Je to všechno společná práce. A nemám dojem, že bych měl splněno.
Co máte ještě v plánu?
Pořád mám něco před sebou. Děti už ne, stromy doufám ano a domy třeba také, ale už ne stavět je sám. Spíše by mě bavilo postavit nemocnici. Ale jinou, blížící se třetímu tisíciletí se zaměřením na zdraví, a ne primárně na léčbu. Před lety jsme s kolegy odstartovali dnes velmi úspěšný projekt virtuální nemocnice uLékaře.cz. Teď přemýšlím, jak nápad materializovat. Líbí se mi mobilita zdravotní péče. Ne nutně musí být celý zdravotní servis v betonu, železe a trvale na jednom místě. Ještě uvidíme.
- MUDr. Tomáš Šebek (48), chirurg, propagátor digitálních technologií ve zdravotnictví.
- Narodil se 25. března 1977.
- Vyrůstal s bratrem v pražském Karlíně.
- Od roku 2002 žije ve vesnici v dolním Poberouní nedaleko Litně.
- Spoluautor virtuální nemocnice uLékaře.cz.
- Zakladatel neziskové organizace Ministr zdraví.
- V roce 2010 se poprvé vydal s Lékaři bez hranic na Haiti, pomáhal také v Afghánistánu., v Jižním Súdánu a v Jemenu. Zkušenosti z misí popsal v knihách Mise Haiti (2013), Mise Afghánistán: český chirurg v zemi lovců draků (2015), Africká zima (2017) a Nebe nad Jemenem (2019).
- Je ženatý, má 4 děti (dceru a tři syny)
- V roce 2024 mu vyšla kniha Objektivní nález: Moje nejtěžší mise.