Slavný rod Hrušínských působí v české herecké branži už sto let. V rodinné tradici pokračuje také Rudolf Hrušínský nejmladší, který má na kontě mnoho filmových a divadelních rolí.
Rudolf Hrušínský nejmladší začal hrát v divadle v sedmi letech, a tak má nyní za sebou už čtyřicet let praxe. Jeho nejznámějším filmem už asi navždy zůstane Diskopříběh, který natočil v šestnácti letech. Kromě něj jsme ho měli možnost vidět také ve snímcích Svatba upírů, Byl jednou jeden polda, Kvaska nebo Decibely lásky a v mnoha divadelních a muzikálových rolích. „Už v dětství jsem věděl, že se herectví chci věnovat a celý život se mu věnuji,“ říká Rudolf, který žije se svou manželkou v Karlíku.
Jak vás ovlivnilo, že jste se narodil do herecké rodiny?
Těžko posoudit. Když vyrůstáte v prostředí, kde se natáčí, zkouší a chodí hrát, tak vás to přirozeně ovlivňuje. V dětství mi vlastně připadalo jako samozřejmost, že budu hrát taky, bral jsem to jako hru, bylo to zábavné. A tím, že jsem začal tak brzy, jsem chtěl v průběhu života vyzkoušet i něco jiného, nechtěl jsem zůstat jen v jednom tunelu. Kolem osmadvaceti let jsem začal hledat další věci.
Pořád vás herectví baví?
Samozřejmě je jiné než v dětství, beru ho jako práci. A mám velké štěstí, že pracuji s lidmi, kteří jsou zároveň mí přátelé, a tak ten čas trávím příjemně.
Jaké máte vzpomínky na dědečka Rudolfa?
Myslím, že mám nejintenzivnější vzpomínky ze všech jeho vnoučat, protože jsem se narodil do doby, kdy děda nesměl pracovat – po roce 1969 měl zákaz, já jsem se narodil v roce 1970. Táta v té době dokončoval studium, máma šla brzy do práce, takže jsem dětství trávil s dědou a babičkou. Dokonce jsem vymyslel i tu zkomoleninu „táda“, což je něco mezi tátou a dědou. Měl jsem k němu hodně blízko.
Hráli jste spolu i ve filmu Vesničko má středisková, také s tátou Rudolfem. Jaké bylo natáčení?
Sice jsme hráli v jednom filmu, ale při natáčení jsme se moc neviděli, snad jen dva dny. Daleko intenzivněji jsme se potkávali v Činoherním klubu ve hře Obsluhoval jsem anglického krále. Tam jsme hráli všichni tři.
Vaším nejznámějším filmem je určitě Diskopříběh, kde jste hrál hodně mladý. Bylo těžké ustát slávu a nový život celebrity?
Strašně těžké, naprosto se mi změnil život. Jeden den jsem jel normálně tramvají do školy a druhý den po mě někdo chtěl podpis a chtěl si se mnou povídat. Úplně jsem ztratil soukromí. I když tehdy naštěstí ještě nebyl bulvár, takže jsem si nemusel dávat až takový pozor.
Hrál jste ještě v dalších filmech. Na které natáčení rád vzpomínáte?
To se nedá říct, spíš vzpomínám na lidi, se kterými jsem pracoval. Rád myslím na film Svatba upírů, protože je historický a jsou v něm dobové kostýmy. Líbila se mi výprava, která je v dnešní době už příliš finančně náročná.
Někde jsem četla, že jste z hraní nikdy neodešel, i když to tak může vypadat…
To je pravda. I když jsem žil různě po světě, vždycky jsem se vracel. Jako například u muzikálu Touha, kdy jsem byl přes zimu pryč, ale pak jsem hrál hodně představení na jaře.
Zmínil jste cestování… Proč jste se rozhodl odjet a poznávat svět?
Chtěl jsem spíš zkusit někde žít, než abych vyjížděl na krátké cesty. To bylo v roce 1998, chtěl jsem odjet ještě předtím, než mi bude třicet, protože jsem tušil, že pak se k tomu člověk už těžko odhodlává. V té době jsem nevěděl, na jak dlouho odjedu. Ale představoval jsem si delší dobu než rok. Pronajal jsem si bar ve Španělsku v provincii La Rioja, ve vinařské oblasti.
A prvotním důvodem mého návratu bylo, že jsme tehdy nebyli v Evropské unii. Nedostal jsem papíry k trvalému pobytu, takže jsem musel jednou za tři měsíce sednout do auta a jet 600 kilometrů na hranice, kde jsem dostal razítko a mohl jsem se vrátit zpátky. Dneska je to jednodušší, je úplně jedno, kde žijete.
Pak jste žil s přestávkami tři roky v Dominikánské republice. Proč zrovna tam?
Výběr byl logický. Ve Španělsku jsem se naučil jazyk, kterým se mluví i tam. A Evropa mi začala připadat svázaná. V Dominikánské republice jsem byl na dovolené a strašně se mi tam zalíbilo. Je tam ještě skutečná svoboda a volnost rozhodování, přirozenější životní styl.
Jako že se tam věci tolik neřeší?
Vůbec, tam se neřeší nic.
Vím, že jste také pomáhal při zemětřesení na Haiti.
To bylo v roce 2010, byl jsem zrovna doma a vracel jsem se do Dominikány, která leží také na ostrově Haiti, hned vedle. Na Haiti je obrovská bída, nejsou tam základní potřeby, voda, jídlo. Už jsem tam předtím byl a bylo mi jasné, jak to tam po zemětřesení musí vypadat. Tehdy jsme s kamarády tady vybrali peníze, nakoupili jsme léky a jídlo a dovezli to tam.
Je asi obrovský rozdíl, jak lidé žijí tam a tady v Evropě?
Strašný. Lidé tam nemají skoro žádnou perspektivu, žijí v beznaději. Mají stejné bolesti, když jim někdo zemře nebo se stane neštěstí. Také lásku prožívají stejně jako my v Evropě. Ale jinak je tam všechno úplně jiné.
Proč jste se vrátil domů? Stýskalo se vám?
Ze dvou důvodů. Měl jsem tady práci, kterou jsem zrovna potřeboval dělat. Navíc byla krize, takže v Dominikáně práce ubyla. A také jsem poznal současnou manželku. Prostě to vyplynulo.
Ještě byste se odhodlal odjet na podobnou cestu?
Právě že už asi ne. I díky tomu, že žijeme tady v našem krásném údolí, což je část mého splněného snu. V Karlíku mám teď nejkrásnější domov.
Proč jste si vybral náš kraj?
Naši koupili v Karlíku dům už před dvaceti lety. Pomohl jsem jim ho tak trošku vybrat. Přijel jsem sem a řekl si – nejkrásnější místo na světě. Tady jsem se vždycky cítil doma a chtěl jsem tady také žít. Když sem přijedete, je tu dobrá energie, vidíte tu kontinuitu. Strašně si vážím Michaela Pánka, Dana Havlíka, Petra Hampla nebo Vaška Kratochvíla za to, co pro místní region udělali. Vizuální krása prostředí je jedna věc, ale druhá stránka jsou lidé, se kterými je mi příjemně. Mám tu hodně kamarádů. Lidé jsou tu na sebe milí, zdraví se. Je zde příjemné jít i na nákup.
Máte tady svá oblíbená místa?
Spoustu. V podstatě každé, na které si vzpomenu. Jedno z nich je u zámku, tam je jeden z nejhezčích výhledů. Z druhé strany od splavu je zase nejkrásnější pohled na zámek. A další místo je srub u Jardy Kocoura.
Jaké máte koníčky?
Hraji rád tenis, mám rád dobré jídlo a víno. Na ryby nechodím. S dědou jsem chytával ryby každé léto a táta chodí na pstruhy, ale mě to nechytlo.
Neoslovili vás dobřichovičtí divadelníci kvůli spolupráci?
Oslovili. Viděl jsem snad všechno, co se tady hrálo. Ale já beru herectví jako práci a ve volném čase dělám rád jiné věci.
To chápu.
Myslím, že řešit práci doma je nesmysl. Ani děda, ani táta ji doma nikdy moc neřešili, měli přátele z jiných oborů. Víte, herectví se často přeceňuje. Je bráno jako poslání a vznešená věc, ale tak to není. Jde o práci jako každou jinou. Jdete do práce, za tu vám někdo zaplatí a buď se povede, je úspěšná a lidem se líbí, což je fajn, nebo ne. Pro lidi jde o potěchu pro volný čas, jako když kuchař uvaří dobré jídlo. Vy tím život nikomu nezměníte. Nejste jako lékař, který život zachrání.
Ale můžete ho zpříjemnit.
Ano, stejně jako ten kuchař.
Prozradíte nám ještě, na čem teď pracujete?
Na muzikálu o životě Freddieho Mercuryho, zpěváka kapely Queen, samozřejmě s jeho písničkami. Vymyslel jsem ho s kamarádem Michaelem Kluchem a napsal ho režisér Karel Janák. Bude v něm hrát třeba Jiří Korn nebo Simona Postlerová. Premiéra by měla být v dubnu. Tímto všechny čtenáře srdečně zvu.
Lucie Hochmalová
Kdo je Rudolf Hrušínský?
- Český herec
- Narodil se 19. listopadu 1970.
- Hrál např. ve filmech Diskopříběh 1 a 2, Svatba upírů, Byl jednou jeden polda, Kvaska nebo
- Decibely lásky.
- Ztvárnil mnoho divadelních i muzikálových rolí.
- Žije v Karlíku.
