V květnu letošního roku Vladimíra Hejmová ukončila své působení na pozici předsedkyně Náruče. Ráda by totiž ve svém životě uvítala víc klidu.
V současné době také upozaďuje činnost praktické lékařky a víc se věnuje alternativní složce své práce. Přestože sama říká, že reálně jde do důchodu, stále svou energii věnuje pomoci druhým. Nyní i jako garant projektu prádelny Zelený ostrov. Vladimíra Hejmová je žena, z níž čiší klid.
Existují lidé, kteří tolik nevěří klasické medicíně. Myslíte si, že vám spojení klasické medicíny a alternativy pomáhá k tomu, aby ta alternativní získala větší váhu?
Je to možné, ale musím říci, že po letech praxe vím, že nemá smysl někomu něco vnucovat. S lidmi, kteří ke mně přijdou, hovořím o možnostech léčby, a hlavně o tom, jak je důležité naučit se vnímat své tělo. Uvědomit si nemoc v širších souvislostech, nejenom z pohledu biologického. Důležité jsou i vlivy psychické a sociální. Začít se léčit dřív, než propukne závažná nemoc. V rozhovoru někdy dospěji s pacienty k tomu, že si pak i ti konzervativnější zvolí alternativní léčbu.
Jak to? Přesvědčujete je tedy nějak?
To určitě ne. Ale hovořím s nimi. Lékař by měl léčit především sám sebou. Když se například pětkrát bude opakovat angína, je jasné, že jde o signál v těle, který nám má něco říci. Pak je určitě vhodnější nevolit antibiotika, ale celkovou léčbu. Ono je to vše vidět i na přístupu k životu. Jinak budou stonat pacienti, kteří vážně onemocní, ale mají vůli se co nejdřív zařadit do normálního života. Ti, kdo mají oporu v rodině, se uzdravují daleko rychleji než ti, které kromě nemoci trápí ještě něco jiného. Nemoc se pak vleče.
Lékaři tedy s lidmi málo mluví?
Někdy to tak může být. Často pro úspěšnou léčbu stačí s daným člověkem v klidu hovořit.
Myslíte to tak, že když s lidmi mluvíte, přijdete na příčinu problému?
Nemusím s nimi mluvit jen já. Někdy stačí, když máme někoho blízkého, s kým mluvíme o tom, co se nám právě děje. Ale takových základních léků, které může využívat každý, je víc.
Jaké to jsou?
Lékem číslo jedna je určitě to, co jíme, a lékem číslo dva to, jak se hýbeme. Třetím je možnost mluvit s někým, komu můžeme důvěřovat. A pak je důležité poslouchat signály svého těla a včas ubrat a naučit se relaxovat.
Je v současné době možné v té rychlosti kolem nás vnímat svoje tělo, zpomalit?
Doba je taková, že musíme být v práci výkonní. Není to jednoduché, ale je to důležité. Podstatné je vnímat tělo, které nám určitou bolestí nebo výchylkou od normálu říká, že se něco bude dít. Například já vím, že když mě bolí kloub na prostředníčku, tak mě začne za dva dny bolet koleno. Preventivně začnu se speciálními cviky a snažím se tomu předejít. Ty signály jsou ale různé. Třeba začnete hůř spát, nemáte chuť k jídlu atd.
Jak jste se vůbec dostala k alternativní medicíně?
Před rokem 1989 měli oficiální přístup k akupunktuře jen anesteziologové. Manžel studoval čínštinu a mě ta východní medicína lákala. Po roce 1989 už jsem začala studovat. Nejprve akupunkturu a potom homeopatii. V roce 1993 jsem si otevřela praxi v Řevnicích, kde jsem tyhle metody nabízela.
Byl o ně zájem?
Lidé se tehdy otevřeli a zajímalo je to, takže ano, byl. A byli překvapení, že to funguje, když si vyléčili například dlouhodobou bolest hlavy.
Co z těch metod je vám bližší?
Obě se propojují. Díky akupunktuře například mohu na základě měření přístroji vidět úspěch léčby homeopatické.
Byla jsem u vás s dcerou na nastřelování náušnic. Fascinovalo mě, že dokážete ty body změřit přístroji. Jak to funguje?
V místě akupunkturního bodu je nižší elektrický odpor, takže se dají měřit. A zajímavé je, že práce s body na uchu nevznikla v Číně, ale ve Francii. Dr. Nogier se ptal svých pacientů, proč mají puchýřky na uchu. Chodili od místního kováře, který přišel na to, že když určité body na uchu popálí, zbaví je bolesti. A tak vznikla aurikuloterapie.
Jak vůbec vnímáte propojení klasické a alternativní medicíny?
Akutní medicína šla hodně dopředu a je důležitá, jsou stavy a nemoci, které se jinak léčit nedají. Ale připadá mi, že u spousty nemocí se jen potlačují příznaky, léčí se důsledek, ne příčina. Uvědomit by si to měli i rodiče. Není jednoduché to přijmout, ale na pozdější nemoci má vliv i průběh těhotenství, porodu a celkový přístup k dítěti. Někdy si říkám, že léčit by se měli v první řadě rodiče.
Žijeme v době, která vyžaduje nasazení, rychlost. Jakým způsobem to můžeme změnit?
Lidé by například neměli dělat práci, která je nebaví. Chápu, že je to těžké, ale člověk by se neměl k ničemu příliš nutit. Stejné je to s pohybem. Nemusíme hned nějak zásadně sportovat, nutit se do pohybu, stačí nesedět a začít třeba protahováním nebo rychlejší chůzí. Naši předkové to neměli zapotřebí, ti měli pohybu dostatek
Vaším posláním je pomáhat druhým, a to nejen jako lékařka. Jak jste se vůbec dostala k aktivitám Domečku a jim podobným?
Začalo to tím, že když se otevřely hranice a začala jsem víc cestovat, viděla jsem, že v zahraničí je o seniory a handicapované lidi lépe postaráno. Přemýšlela jsem, jak zařídit mým i manželovým rodičům důstojné stáří. Z touhy vybudovat projekt pro seniory se nakonec vyvinul stacionář Náruč a pak Modrý domeček. Ani pro postižené tady tehdy nic nebylo.
Z Náruče odcházíte úplně?
To ne, jsou tam schopní lidé a já jim po 16 letech předávám štafetu. Součástí Náruče budu stále, ale už jen jako členka představenstva. Teď chci množství aktivit zmenšit.
Co vás k tomu vede?
Reálně jsem v důchodu (smích) a chci si užívat víc klidu, mít čas jít do kina nebo být doma. Lidé by se měli snažit vypouštět věci, říct si například: „Tak tam opravdu nepůjdu.“ Vždyť nemusím.
Jste s manželem oba aktivní. Daří se vám to?
Teď už se občas stane, že se potkáme dopoledne doma. Já se to musím ještě učit, manžel umí odmítat daleko lépe.
V současné době se také věnujete prádelně Zelený ostrov. Jak jste se k projektu dostala?
Opět přes myšlenku budovat zázemí pro seniory. Šlo již o třetí pokus. Před dvěma lety vznikal v Dobřichovicích nový bytový komplex takzvaného cohousingového typu (vícegenerační bydlení), jehož součástí jsou i byty pro seniory. Měl to být takový Zelený ostrov, kde byla i prádelna. Nakonec se plán trochu změnil, ale v prádelně již byli zaměstnáni lidé se sluchovým postižením, a tak vznikl další sociální podnik, který má šikovnou manažerku a nabízí služby i v okolí.
Proč jste zvolila právě zaměstnávání lidí se sluchovým postižením?
Lidé s poruchami sluchu těžko nacházejí uplatnění na trhu práce a mají omezený výběr profesí. Práce v prádelně je pro ně jednou z možností a zároveň dochází k jejich přirozenému začleňování do společnosti.
Tady si teprve uvědomuji, o jak těžké postižení jde, takže jsem ráda, že jim můžeme pomoci. Máme tu pracovníky, kteří mají velmi těžké osudy, a mohu říci, že díky zaměstnání v prádelně vše snášejí lépe. Nebudu ani přehánět v tom, že se kvalita jejich života velmi zlepšila.
To je určitě hodně motivující. Co nyní vy v Zeleném ostrově řešíte?
Já jsem Zelený ostrov zakládala a teď se snažím pomáhat, aby se dál rozvíjel. Aktuálně je pro nás důležité sehnat peníze na klimatizaci. Přestěhovali jsme se do nových prostor, kde je oproti původním hrozné horko, takže to je nyní naše priorita.
Mohou vám s tím lidé nějak pomoci?
Ano, ještě zhruba do půlky července běží kampaň na HitHitu, kde na klimatizaci vybíráme peníze . Budeme rádi, když nám lidé přispějí a vyberou si některou z našich nabízených odměn, jako je například slevová karta nebo kurz žehlení, vše je na www.hithit.cz/zelenyostrov.
Kdo je Vladimíra Hejmová
- Narodila se 17. října 1955 v Praze.
- Fakultu všeobecného lékařství UK absolvovala v roce 1981.
- V roce 1993 otevřela v Řevnicích soukromou praxi praktického lékaře.
- Od roku 2000 aktivně pomáhá lidem se zdravotním postižením začlenit se do běžného života.
- Je vdaná, jejím manželem je hudebník a publicista Ondřej Hejma, mají syna a dceru.
Lucie Hejbalová
