Zdeňka Valeše z Řevnic znají v dolním Poberouní nejen majitelé domácích mazlíčků, ale také milovníci divadla nebo fotografování. Jeho největší vášní je ale ornitologie.
Jak ses k ornitologii dostal?
Odmalička jsem měl rád přírodu, doma jsem si kreslil atlasy zvířat a chtěl se stát zoologem. Život mne však zavál na studium veterinární medicíny. Nezlobím se na něj. Avšak amatérská ornitologie se stala mým splněným snem. Na přelomu století jsem se zúčastnil mapování hnízdního rozšíření českých ptáků a začal se opeřencům víc věnovat. V roce 2008 jsem složil zkoušku ornitologa-kroužkovatele a začala má „vědecká“ kariéra.
Co tě na ornitologii přitahuje?
Nazval bych to ornitologickou vášní. Je to jistá soustředěnost na maličkosti, na přísná fakta o pozorovaných ptácích, jako je tón zpěvu nebo biotop výskytu, završená strohou přesností vědeckých jmen. To vše ve mně jako v pozorovateli vyvolává bezúčelnou slast, jakou poskytuje snad jen umění. A také mne nutí místo za historickými památkami a do galerií vyrážet raději do lesů a luk.
Ptáky také fotíš. Kam jsi již za nimi cestoval?
Pozorování ptáků, jak podotkl hrdina jednoho z filmů o birdwatchingu, je poslání. Kamkoli jedu, koukám, kde co lítá. Vedu si tzv. lifelist, kde mám zaznamenány všechny ptačí druhy, které jsem kdy viděl. Dosud jich mám přes 340. Na světě je 10 738 uznaných ptačích druhů. V lifelistu mi chybí ještě 97 procent. Není snadné přidávat další. Každý druh musím správně určit, proto je nutné si dopředu nastudovat jejich přesný vzhled, hlas, etologii. Zatím proto vyrážím po Evropě. Navštívil jsem arktickou tundru na severu Norska, která je rájem mořských ptáků a bahňáků. Nebo Kanárské ostrovy, kde žije několik endemitů, ptačích druhů, které lze najít z celého světa jen tady. Na jaře se chystám za dropy na jih Portugalska.
Jaký fotoúlovek považuješ za nejcennější?
Fotografování ptáků není vůbec jednoduché. Dobrý snímek se dá „vyčekat“ někde v krytu. Ale to mě nebaví, nejsem dost trpělivý. Raději fotografuji na svých toulkách, kdy rozhoduje náhoda a moje rychlá reakce. Nejvíc si cením fotografií, kdy se mi podaří zachytit nějakou akci. Třeba souboj volavek.
Pořádáš i vycházky v našem okolí. Plánuješ další?
Každé jaro připravuji v rámci akce Vítání ptačího zpěvu, což je mimochodem celosvětový projekt mezinárodní organizace Birdlife, vycházky do probouzející se přírody. Letos je plánuji na první víkend v květnu. Jedna bude tradičně v Řevnicích a druhá ve Všenorech.
Jaké ptáky můžeme u nás nejčastěji vidět?
Na vycházkách se lze setkat třeba s nejlepšími ptačími zpěváky Evropy: se slavíkem obecným a s pěnicí černohlavou. V 19. století, kdy se ptáci chytali pro obveselování, jezdili ptáčníci z celých Čech sem k nám pro ty nejlepší slavíky. Nebo například u řeky při troše trpělivosti se dá spatřit ptačí smaragd – ledňáček říční. I v zimě je hladina Berounky plná ptáků. Zimuje tu několik druhů kachen ze severu, třeba hoholy severní, morčáci velcí, desítky kormoránů, velcí racci.
Četla jsem, že se před časem uskutečnilo první sčítání ptactva. Zapojil ses?
Sčítání ptactva probíhá opakovaně v určitých periodách. Letos v zimě ale proběhlo první zimní sčítání na krmítkách. Své výsledky jsem také poslal. Zároveň se věnuji některým metodám sčítání, které již vyžaduji dokonalé znalosti a hlavně vytrvalost. Například za pomoci kroužkování již 10 let sleduji meziroční změny populací některých ptačí druhů.
Ptáků v přírodě ubývá. Co je v současnosti nejvíc ohrožuje?
Myslím si, že každý, kdo pozoruje přírodu kolem sebe, vidí, že ptáků ubývá. Mizí z míst, kde jsme je v minulosti potkávali. Kdo naposledy viděl třeba koroptev? Kolik zpívajících strnadů uslyšíte na procházce? Dřív jich byly desítky, dnes jeden dva. Někdy je nahrazují jiné druhy, které se naučily žít s člověkem. Třeba velmi inteligentní krkavcovití ptáci, sojka a hlavně straka. A proč ptáci mizí? Nemají čím krmit sebe ani svá mláďata. Ztrácí se jejich potrava, hmyz. A to zejména v zemědělské krajině. Pesticidy, insekticidy, zvyšující se intenzifikace zemědělství, odvodňování krajiny, to vše ničí jejich životní prostředí a ptáci ztrácejí šanci přežít. Měli bychom si krajiny, v níž žijeme, víc vážit. V současné době Česká společnost ornitologická iniciuje petici Vraťme život do krajiny, kterou může každý, komu to není jedno, podepsat na stránkách České společnosti ornitologické.
Jsi veterinář, zaměřuješ se konkrétně na určitá zvířata?
S kolegou máme v Praze kliniku pro malá zvířata. Osobně se specializuji na interní medicínu koček a psů. V poslední době i na onemocnění malých savců, zejména králíků. Z těch exotických jsem ošetřoval klokana, rysa, ježky, levharta. Mám radost z každé určené diagnózy a úspěšného vyléčení. Nedávno mi volali majitelé, ať za nimi rychle přijedu, že našli na hrudníku své feny nějaký nádor a mají velké obavy z nejhoršího. Při vyšetření jsem zjistil, že se jedná jen o nalepenou žvýkačku. Snadno jsem ji odstranil a s majiteli se nad situací zasmál. Takové ošetření mám nejraději, když pacientovi vlastně nic není. Jenže jich je velmi málo, většinou jsou obavy majitelů oprávněné.
Dalším tvým koníčkem je fotografování, loni jsi měl dokonce výstavu.
K fotografování mne přivedl táta. S kamarády jsme založili fotoskupinu Zaprášená čočka a první výstavu jsme měli v řevnickém zámečku na začátku 90. let. Ještě před érou digitálu jsem hodně fotil pro některá divadla. To mne bavilo a měl jsem i pár výstav. Jenže času přestávalo být nazbyt, a tak se fotografování stalo jen koníčkem. V současné době spolupracuji na některých projektech s akademickým sochařem Petrem Váňou jako dokumentarista.
Lidé tě znají také z prken, co znamenají svět. Kdysi jste sklízeli úspěchy s pantomimou. Neplánuješ ji oprášit, nebo se vrhnout na režijní dráhu?
Pantomima? To už je dávno. S mým kamarádem Honzou Šeflem jsme při vysokoškolském studiu založili pantomimické duo Z popela. Měli jsme tehdy štěstí na kolegy. I mezi profesionály. Podařilo se nám připravit skvělé představení Kolo, s nímž jsme se dostali až na Jiráskův Hronov, top přehlídku amatérských divadel. Velmi si toho vážím. Málem jsme odjeli i na festival do Japonska. Teď už bych se ale asi nerozpohyboval. Divadlo mne však stále baví. Připojil jsem se k řevnickým ochotníkům a myslím, že se mi povedlo zahrát si v několika skvělých představeních. Režírovat by mne sice lákalo, ale při svých aktivitách bych na to nenašel čas. Tak snad v důchodu….
Zdeněk Valeš
- Vystudoval veterinární medicínu v Brně.
- S kamarádem provozuje soukromou veterinární kliniku v Praze.
- Jako vášnivý ornitolog pořádá v dolním Poberouní vycházky za ptactvem.
- Hraje ochotnicky divadlo, fotí.
- S Petrem Váňou vedl skautský oddíl Tuláci, nyní vede přípravku pro děti od 6 do 10 let.
FOTO:
Zdeňka Valeše můžete vidět 17. března v řevnickém kině v komedii Neprodejné manželky. Zdroj: Pavel Jílek
Ostatní fota: archiv Zdeňka Valeše
