Jan Neubert: Žijeme si tady vlastně docela dobře

Foto: Lída Kohoutová

Foto: Lída Kohoutová

Když se setkáte s fotografem Janem Neubertem, získáte pocit, že život je vlastně fajn: většina věcí funguje tak, jak má, lidé se k sobě umějí chovat slušně, máme ve všem spoustu možností a můžeme si užívat, pokud chceme. Tak to ostatně dělá i sám dobřichovický fotograf.

Třeba i tak, že se snaží hodně cestovat. Zrovna nedávno pobýval v Římě. A cestování považuje za nejlepší školu života.

Cestování je hodně důležité, a pro mladé lidi zvlášť, otevřou se jim obzory a je to, jako by absolvovali další vysokou školu. Pobývání v zahraničí a osvojování si cizích mravů je úžasné, člověk získá nové podněty, seznámí se s novými lidmi, musí se naučit cizí jazyk, a tím používat hlavu. Já říkám: Co s ženou vyděláme, to procestujeme, protože to, co člověk zažije, už mu nikdo nikdy nesebere. A vždycky je dobré vidět, jak to dělají někde jinde.

V tom s vámi souhlasím. Jinde člověk přijde na to, že jeho život není tak špatný, anebo naopak pochopí, co by mohl zlepšit.
Ano, my si tady doma z pohledu malého českého člověka leccos neuvědomíme. V momentě, kdy se dostaneme ven, vidíme to samé u jiných a odrazem pak i na sobě.

Ještě se na svých cestách fotíte na různých veřejných záchodech?
Samozřejmě, začal jsem s tím v roce 2007. Tenkrát se pořád mluvilo o tom, jestli patříme do Evropy, tak jsem si řekl, dobře, udělám si průzkum. Staré muzikantské pořekadlo praví: Chceš-li zjistit, jaká je hospoda, dej si tam kávu a jdi na záchod. Kávy už máme dobré, tak jsem to zkusil se záchody a začal jsem se fotografovat u zrcadel na toaletě. Poslední jsem vyfotil vloni v létě v Německu, celkem jich mám 99, pojmenoval jsem to tedy „99 selfie WC“. A je to velmi zajímavá sonda, nakonec jsem zjistil, že není poznat, kde to je, jestli v Čechách, nebo ve světě, rozdíly se úžasně stírají.

Co teď fotografujete nejvíc?
Hodně teď dělám portréty. Dostal jsem se k nim paralelou, když jsem dělal na podzim plakáty ke komunálním volbám, musel jsem vyfotit patnáct lidí a znovu si obnovit tohle řemeslo.

Plánujete nějakou výstavu?
Dokonce dvě, i když ne jen své, jsou to soubory s kolegy. Jsem členem sdružení M, to jsou lidé, kteří odešli ze slavného spolku Mánes. Děláme si výstavy sami, na září připravujeme expozici v synagoze na Palmovce. Co se týká fotek, připravujeme s kolegou Zdeňkem Lhotákem na květen výstavu v Mladé Boleslavi s názvem Detail.

Vím, že také píšete.
Píšu si všechno. Teď jsem zrovna dopsal Staré dobré časy, takové memoáry z mého raného dětství. Jsou to krátké povídky o lidech, kteří se objevovali v Dobřichovicích, také o mém dědovi, který vždycky říkal: To bylo za starých dobrých časů (tedy před rokem 1948), a o babičce, malířce a nesmírně energické a impulzivní ženské.

O dědečkovi Karlovi vždycky moc hezky povídáte. Vy jste s ním jako dítě žil?
Ano, děda zemřel, když mi bylo 21. Rodiče na mě neměli moc času, protože museli pracovat, děda už byl v důchodu, tak mě vlastně svým způsobem tvaroval a dával mi ponaučení do života, vypěstoval ve mně určité pevné hodnoty, které se v té době už moc nenosily, slušné chování, pravdomluvnost, vlastně mě připravil pro život. I když tím jsem tak trochu v minulé době, žiji životy svých předků, což také není dobře, předpokládám, že lidé se k sobě chovají slušně, že drží slovo, pak jsem překvapený, když je to jinak.
Ale není to tak strašné. Žijeme si docela dobře, musím říct, že nikdy jsme si tak nežili jako teď. Všeobecně. Nemusíme se rvát o svůj každodenní chleba, je tu fůra vzdělaných lidí, máme možnosti, když chceme, můžeme cestovat, třeba zdravotnictví úžasně postoupilo. A i když nadáváme a jsou problémy, je to dobré.

A bude to ještě lepší?
To víte, že ano, já jsem optimista. Udělal jsem si obrázek během povodní v roce 2002, vlastně jsem se s negativními věcmi neshledával. Zjišťuji, že 95 procent lidí je slušných, těch pět procent nepřizpůsobivých je bohužel nejvíc slyšet. I sdělovací prostředky se vždycky chytí toho negativního a pak si všichni myslí, že většina je špatná. Je určitě větší bomba, když někdo postřílí osm lidí, to se pak noviny prodávají! Slušný člověk je nezajímavý, grázl ano. A to je špatně. To už tu jednou bylo, pád Říše římské, pomalu se k tomu zase dostáváme. Novináři by si měli zamést před vlastním prahem. Mrzí mě, že se noviny nenechaly vtáhnout do slušných mravů, ale vyhledávají samá negativa. Až Pepa Klíma zkouší, kolik lidí se nechá na lumpárnu chytit, a zjišťuje, že nenechá. Výsledek je dobrý.

Možná by pomohlo, kdyby se lidé starali hlavně o sebe.
Já se chci starat i o druhé, protože když se člověk zajímá jen o sebe, tak se uzavírá před ostatními.

Ještě se vrátím k vašemu dědečkovi. Byl také fotograf, že?
Děda začal s fotografií před první světovou válkou, už v roce 1910 dělal barevné autochromy. Fotil i během první světové války, kdy všechno vyvolával sám během vojákování ve Velkých Mostech na Ukrajině. Víte, on o té době nerad mluvil, až když umřel, vzal jsem si starou bednu na půdě, kde jsem objevil hodně negativů, začal jsem je třídit a zrestauroval jsem je, dokázal jsem to dát dohromady.

Takhle staré negativy se dají ještě použít?
No jistě, když to umíte, tak se z nich fotky dají krásně dostat. Mimochodem, můj děda osvobodil 5. května 1945 v poledne se dvěma vojáky budovu ČTK, o tom se moc neví, navíc byl vlastně zpravodajský důstojník pro Anglii a pro spojence, měl hodně známých i mezi generály, a když se něco dozvěděl, tak jim to předal.

To je moc hezká rodinná historie. Co vaše další koníčky?
Koníčky jsem bohužel musel trochu omezit, protože jsem měl před třemi měsíci infarkt. Snažím se věnovat asi třem věcem, to je fotografie, psaní, o nich jsme už mluvili, pak trochu sochařím. A učím na gymnáziu v Radotíně, což je kuriózní, protože jsem tam vždycky s velkými problémy studoval. Mám pět studentů na nepovinnou fotografii a jsou úžasní. Vždycky přijedou v sobotu, s obrovskou chutí, a u mě v ateliéru si děláme třeba portréty. A užijeme si to. Je takové přísloví, že medvědi nemají kapsy, aby si nechávali něco na později. Lidé je také nemají. A tak předávám to, co jsem se naučil o fotografii, dál.

Působíte ještě v Dobřichovicích v komunální politice?
Pořád jsem zastupitel a oddávám, teď už asi osmý rok. Snažím se pomáhat novému starostovi, když potřebuje.

Tady se toho ale asi moc nezměnilo, ne?
Trošku ano, máme tady novou opozici, která je zajímavá, ale musí se to ještě naučit. Když je opozice konstruktivní, může to být vždycky jen lepší. Nejhorší je klid, k tomu máme my Češi zvlášť dobré vybavení, znáte to švejkovské: To chce klid. A to není dobré.

Jak vás poslouchám, nudit se asi nikdy nebudete.
To ne. Kdybych se nudil, mám obrovskou dílnu.

KDO JE Jan Neubert?

  • Fotograf, sochař, spisovatel, muzikant a svobodný umělec.
  • Pochází ze známé pražské rodiny, pradědeček Václav Neubert založil tiskárnu na Smíchově, dědeček Karel Neubert byl fotograf, nakladatel a vydavatel časopisu Pestrý týden, otec byl průkopník barevné fotografie.
  • Od roku 1964 žije v Dobřichovicích.
  • Více najdete na www.neubert.cz

(Lucie Hochmalová)