Jiří Geissler je nepřehlédnutelný rodák z Dobřichovic. A to nejen díky své hřmotné postavě. Na ulici jej můžete potkat třeba s hřívou a vousy nabarvenými na havraní čerň kvůli divadelní roli temperamentního Španěla. Zaručeně se za ním otočíte, když kolem vás projede ve svém nablýskaném voze Corvette. A nepřestanete poslouchat, když vám začne vyprávět historky ze svého putování po Česku.
Mluvíme spolu jen několik hodin po uvedení letošní premiéry Dobřichovické divadelní společnosti Peklo v hotelu Westminster. Jak to dopadlo?
Divadlo podle mne dopadlo výborně. Většinou to tak bývá, že čím horší generálka, tím lepší premiéra. I když já asi nemám takové právo hodnotit představení, protože moje role v něm není velká. To je spíš otázka pro trojici Hedvika Hájková, Jiří Šafránek a Honza Seidel, kteří si užili kvanta textu. A svůj podíl slávy si zažila i nápověda, moje přítelkyně Jana Dudešková. Práce měla hodně. Hodně přišlo i diváků. Vyprodáno bylo už týden před představením. Publikum bylo výborné, jak říkám, to dobřichovické je prostě nejlepší.
Měl jste problém s tím, že značná část vaší postavy hraje jen v negližé, přesněji v trenýrkách?
Vůbec ne. Jsem exhibicionista zleva i zprava. Dělám si z lidí rád legraci a nevadí mi, když si ji dělám i sám ze sebe. To k tomu patří.
K ochotnickému divadlu jste se dostal teprve nedávno. Kolikátá vaše role to byla?
Začínal jsem ve Zvonokosech. Přišel za mnou kamarád, že potřebují nějakého pitomce, který vystřelí z pušky, až se mávne. Principála Petra Říhu jsem znal z přestupkové komise, a tak jakmile jsem se objevil mezi komedianty, hned mi dal i mou první roli – Bejkovce. Pak jsem hrál opilého milovníka ve Světácích, v Mušketýrech Portose a potom žárlivého Španěla. Takže tohle je moje pátá role.
Už jste musel kvůli roli něco obětovat?
Musel jsem si obarvit vlasy. Nevím, jestli bych třeba dokázal kvůli roli zhubnout…
A ztloustnout ano?
To asi ano, ale to umím i bez role. Zatím jsem tedy jen podstoupil barvení vlasů. Asi před měsícem jsem se byl kvůli Broukovi v hlavě ostříhat a obarvit. Když pak člověk vyjde na ulici, uvědomuje si, jak na něj ostatní koukají. Lidé ve vlaku i v tramvaji stojí a dívají se na mě jako na blba, který je nabarven. Přemýšlím, o čem asi oni přemýšlejí. Je to velmi zábavné. Když si pak sednu s nabarvenou hlavou do corvetty, mnozí si myslí, že jsem stárnoucí seladon, který jede balit holky.
V civilu jste realitní makléř a krizový manažer. Jak to jde dohromady s divadlem? Co říkají klienti?
Dělám hlavně dražby. To znamená stoupnout si před publikum. I to je taková role. Mnoho mých klientů už bylo v divadle a odcházejí spokojení.
Jak krizový manažer řeší případnou vlastní krizi?
Před dvěma lety jsem se třeba vydal na pochod kolem celé České republiky. Hlavní důvod ale asi byl, že jsem chtěl zhubnout. Říkal jsem si, že to nedokážu, když budu doma. Čtrnáct dní by to ještě šlo, ale ten patnáctý bych už vyžral celou ledničku. V nemocnici bych zřejmě zhubl, ale to si člověk moc nepřeje. Napadla mě i pouť do Santiaga de Compostela, ale pak jsem to zavrhl. Pro mě to bylo příliš duchovní, zprofanované, navíc nesnáším horko. Také jsem neměl vyzkoušeno, co znamená být celý měsíc mimo republiku. Nakonec mě inspirovala kniha Vladimíra Čecha. Napadlo mě prostě obejít naši zemi.
Jak probíhala příprava?
Trvala několik večerů, počítal jsem kilometry, vybíral trasu. Původně jsem myslel, že půjdu padesát kilometrů denně. Po zkušebních túrách v Brdech jsem musel slevit na třicet. Nejsložitější bylo najít měsíc, kdy bude možné se na cestu vydat. Začal jsem předloni, kdy jsem ušel 817 kilometrů, letos jsem jich přidal 705.
Kolik tedy ještě chybí do cíle?
Zahájil jsem v Chebu a doputoval do Rokytnice v Orlických horách, letos jsem pokračoval a došel do Mikulova. Chybí mi asi 570 kilometrů. Mám před sebou úsek ze Znojma přes Českou Kanadu, Šumavu a Český les. Když to zvládnu brzy, dojdu z Chebu pěšky ještě do Dobřichovic.
A váš cíl byl splněn – zhubl jste?
Ano, po každém měsíci asi 12 kilo, ale následujících deset měsíců jsem to znovu nabral. Takže musím zase něco vymyslet. Třeba projdu republiku křížem krážem nebo polezu na nejvyšší vrcholky.
Jste majitelem dvou vozů Corvette. Jak byste charakterizoval majitele těchto aut?
Asi si je nekoupí žádný submisivní člověk, který stojí v koutě. Většinou je to spolek exhibicionistů. Vesměs jsou to lidé dobře sociálně zajištění, neboť je to zbytný koníček. Když se jakéhokoli majitele corvetty zeptáte, která je nejkrásnější, řekne vám, že ta jeho. A také to jsou lidé, kteří radši řídí, než jsou řízeni. A právě to je nejtěžší na organizaci našich srazů, které v Dobřichovicích pořádáme.
Letos se konal již 7. ročník. Jak ho hodnotíte?
Na prvním ročníku jsme měli jen osm vozů, v dalším roce jich začalo rychle přibývat. Na třetím ročníku to bylo 25 a letos Dobřichovicemi defilovalo už 38 aut.
Nicméně vzhledem k tomu, že tito lidé mají zkušenosti ze svých řídicích pozic, naučili se respektovat pokyny. Takže jsou velmi ukáznění. A organizace podle toho vypadá. Chvíli to trvalo, ale teď už se s nimi skvěle pracuje. Všichni do Dobřichovic velmi rádi jezdí. I kvůli odpolednímu průjezdu centrem. Lidé tady na ně nehledí jako na zbohatlické vejtahy, ale těší se spolu s nimi z pěkných aut. Tu pokojnou a pozitivní atmosféru všichni moji kamarádi cítí a závidí nám ji.
Vy máte vozy pro okrasu, nebo s nimi běžně jezdíte?
Mám C3 z roku 1981 a další Grandsport C6 šest let starý. Člověk je z jízdy trochu vytřepaný, ale auto má velký kufr, tak s ním jezdíme na dovolenou. S grandsportem jsem byl teď na setkání corvett ve Švédsku, kam přijelo na 350 majitelů. Byli jsme s ním ve Skotsku a příští rok bychom si přáli jet na Shetlandy. Rádi s ním jezdíme po alpských silnicích.
Nesmím zapomenout, že jste rovněž aktivní místostarosta a hospodář dobřichovického Sokola…
Sokol u nás žije díky Jardovi Čermákovi, kterému já jen „přicmrndávám“. Věnuje tomu hodiny a hodiny. Volejbal, tenis, fotbal, jachting, lukostřelba, nohejbal, všestrannost. Máme přes 500 členů, rozpočet kolem 6 až 7 milionů, když nepočítám dotace, areál ve výborné kondici.
Jaké máte před sebou cíle?
Nic neplánuji Jsem fatalista, nechci si proto dávat dlouhodobé cíle, osud to může zařídit jinak. Co bych ale chtěl, je dokončit můj pochod. Spousta lidí mě navíc ponouká, abych to sepsal. Pravda je, že vydat si knihu i v nízkém nákladu není dnes složité. Takže se na to možná vrhnu.
Jiří GEISSLER
- Narozen 25. 9. 1963.
- Majitel realitní kanceláře, krizový manažer.
- Rozvedený, má tři děti a dvě vnoučata.
- Místostarosta a hospodář TJ Sokol Dobřichovice.
- Člen a hospodář Dobřichovické divadelní společnosti. Na kontě má 5 rolí.
- Majitel 2 vozů Corvette. Organizátor pravidelných květnových setkání majitelů těchto vozů.
Pavla Nováčková
