Česko – francouzská malířka Hana Gauër vystavuje na zámku

Foto: archiv Hany Gauër

DOBŘICHOVICE – Hana Gauër představí poprvé své obrazy u Berounky. Vernisáž její výstavy se koná 23. dubna v 18 hodin na zámku v Dobřichovicích a díla můžete vidět do 30. dubna.

Tato česko – francouzská multidisciplinární umělkyně žije od své emigrace v Paříži, kde si vybudovala nový život bez pevných kořenů. Po několikaletém studiu na Akademii Martenot, v ateliérech Lunain, Grande Chaumière a Beaux-Arts v Paříži, si osvojila pestrou škálu uměleckých technik. Je pravidelnou přispěvatelkou na platformě Playform Studio, kde zkoumá možnosti, které v rámci tvůrčího procesu nabízí umělá inteligence. Hana Gauër kombinuje pikturální techniky od tušové kresby přes litografii až po olejomalbu. Zkoumá také digitální kresbu, generativní programy na základě algoritmu umělé inteligence a procesy strojového učení v oblasti vizuálního umění.

Před zahájením výstavy si s Hanou povídala její přítelkyně z Dobřichovic Jiřina Šmejkalová.

Nyní žiješ v Paříži, ale narodila ses a studovala v Praze. Jak ses ocitla ve svém nynějším domově?

Do Paříže jsem odjela sama před čtyřiceti lety – na mopedu! Studovala jsem v té době překladatelství a tlumočnictví se zaměřením na románské jazyky (francouzštinu) na Univerzitě Karlově, ale rozhodla jsem se odejít definitivně z bývalého režimu. Touha po „životě jinde“ byla silnější. Nebylo to jednoduché pro mé rodiče, mé přátele, kteří zde zůstali, ani pro mě. Během prvních let jsem studovala na univerzitě v Paříži a zároveň pracovala, abych se uživila. Ale měla jsem štěstí ve svém profesním i osobním životě. A hlavně po roce 1989, po amnestii, jsem začala jezdit zpět do Čech bez jakýchkoli rizik, což bylo velké štěstí.

Máš za sebou bohatou kariéru v oblasti marketingu a podnikání, ovšem jaká byla tvoje cesta k profesionálnímu výtvarnému umění?

Cesta byla kostrbatá. S výtvarným uměním jsem byla spojena od malička: už moje kmotra mě vodila na všechny výstavy a do galerií. Ve Francii jsem po dvacet let pracovala s grafiky v oboru reklamy a marketingu, potom jsem založila firmu na prodej výtvarných potřeb. V roce 2009 můj syn podal přihlášku do přípravných kurzů jedné umělecké školy v Paříži. Právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, že to vlastně vždycky byl můj nesplněný sen. Nikdy není pozdě! Syn sice za pár měsíců z kurzů odešel a dnes je z něj programátor, ovšem já jsem se zapsala, absolvovala pětiletý studijní program a pracovala dalších několik let v ateliérech pod vedením významných umělců a profesorů. Tato potlačená vášeň se tak stala mým jediným povoláním.

Uvádíš v Dobřichovicích výstavu svých obrazů, co tě přivádí do našeho kraje?

Když jsem mohla opět jezdit zpět do Čech, bohužel nebylo už možné se vrátit do domu na Vysočinu, odkud pochází moje rodina. Jezdím do Prahy k bratrovi, ale nejčastěji do Dobřichovic za svou nejlepší přítelkyní. Dobřichovice jsou jediné místo, kde jsou lidé, kteří mě znali z doby studií a zůstali se mnou v kontaktu i v těch těžkých dobách po mém odchodu do Francie. A tak se Dobřichovice staly mým „adoptivním“ zázemím v Čechách.

Znáš kraj kolem Berounky? Kde se ti líbí?

Celé mladí jsem trávila na břehu řeky, oba moji rodiče rybařili. Takže jsem hodiny vysedávala s knížkami a pastelkami u Sázavy, Berounky či na Orlíku, podle toho, jak táhly ryby… Stačí mi tedy ke štěstí jakýkoliv kousek břehu Berounky, kam lze dojít pěšky, a to je v Dobřichovicích velice snadné. Stačí se jen dívat na vodu. Tento kraj je opravdu krásný.

Můžeš alespoň stručně naznačit, v čem spočívá specifika tvých výtvarných technik a postupů?

Propojuji různé techniky, od litografie, kde maluji na kámen, přes olejomalbu až do automatické generace pomoci umělé inteligence. Zajímám se o nové technologie a už mnoho let sleduji digitální prostředky a vývoj umělé inteligence. Před dvěma lety se mi konečně podařilo najít tým na univerzitní půdě, který mi umožnil přístup k algoritmům, aplikovaným ve výtvarném umění. Během pandemie se vlastně plně projevily možnosti těchto přístupů, protože ateliéry byly zavřené, a tak jsem mohla experimentovat s počítači na dálku. Ale svá témata jsem neopustila, jen jsem používala nové inspirace a metody. Výstava má proto dvě části: práce realizované před a během pandemie.

A co tedy maluješ nejradši?

Mé centrální téma bylo vždy spojeno s pohledem na člověka. Lidské tělo je hlavní uměleckou metaforou našeho bytí a identity. Ráda maluji podle živého modelu, což jsem dělala několik let na Vysoké škole umění v Paříži. Ať chci, nebo nechci, vždy mi zpod štětce vypluje na povrch plátna lidská forma. A když si nedám pozor, budou tam také nějaké kořeny. Otázka lidské identity je mé druhé téma, vede mě k abstrakci.

Říká se, že umělá inteligence nahradí v budoucnu umělce. Co si o tom myslíš?

Už ten výraz umělá inteligence pochopitelně podněcuje technofilní a technofobní představivost podle osobního sklonu ke katastrofismu či nadšení.
Tvorba a kreativita má svůj zdroj v pochybnostech a otázkách. Počítač nepochybuje: dělá to, co má dělat. Pracuje s algoritmy naprogramovanými lidmi. Myslím, že můj algoritmus GAN toho moc nevymýšlí, ale dává mi příležitost dívat se na jiný, matematický a výpočetní, svět.

Je to inspirační pomůcka. Když nasloucháme někomu z jiné disciplíny, někdy nám přináší jinou perspektivu, která mění způsob, jakým vidíme předmět. Stejně tak mi práce s umělou inteligencí přináší rozdílné vnímání, které je obohacující a stimulující. Je to nový nástroj. Tvořit znamená přijmout nepohodlí, experimentování a destabilizaci. Práce s umělou inteligencí je průzkumem nových teritorií. Umělá inteligence není můj rozšířený mozek, ale můj rozšířený štětec. Když nastavuji zrcadlo lidstva svému algoritmu, vidím, že není ani inteligentní, ani vědomý. Je dokonce relativně hloupým společníkem. Ale užitečný a inspirativní idiot ve svém výpočetním vnímání. Počítá body obrazů, seskupuje vše, co se ve skupině opakuje, vyvozuje nové formy, které se mu zdají podobné.

Má všechno špatně, a to je uklidňující.