Pod Krásnou strání v Karlíku se rozprostírají skalní masivy. Dříve tu býval středověký lom. Údajně se odtud vozily kameny zvané diabas na stavbu mostovky tehdejšího Juditina mostu v Praze. Dnes je tady nad domem Zdeňka Zvolánka velká překrásná skalka. Buduje ji po mnoho let díky řádu křižovníků, kteří zdejší pozemky vlastní a nyní přislíbili, že mu ten kus stráně pronajmou.
Můžeme jít dál?
Určitě! Pojďte se podívat. Například tady je moc vděčná kytka, jmenuje se Eternal fragrance, lýkovec. Letos kvete už podruhé a krásně voní. Lýkovců tu mám kvalitní sbírku. Ten kámen tady je diabas, lidově se mu říká žabák, protože se stářím barví do zelena. A tento masivní placák jsem stavěl pomocí zvedáku na náklaďáky na výšku, původně byl úplně vodorovně pod terénem. Snažím se klást kameny jako vrstevnatou skalku, i když je diabas vyvřelina bez pravidelné odlučnosti. Bohužel nemůžu pěstovat vřesy a rododendrony, protože je tady vápenitá zem a karlická voda je tvrdá alkalická.
I tak je to zelený ráj. Stále je tady něco k vidění…
Máte pravdu, i když na podzim už je to slabší, nejvíc barev je tu na přelomu dubna a května. Třeba tady jsem vymyslel nový styl, dekorativní: do skalky jsem vsadil zakrslou višeň, bude jenom dva metry vysoká, takže se hodí do přírodního pojetí. A má dobré jedlé plody, jmenuje se Tamaris. Zde je novinka: fialový podzimní krokus z Turecka, málokdy se vidí krokusy na podzim. Je to poslední krmě pro včely. Nebo tady mám různé podzimní zimovzdorné bramboříky. Mou favoritkou raného podzimu je zlatá cibulovina Sternbergia lutea, dělá tu v suchu parádu již deset let.
Daří se zde i teplomilným rostlinám?
Ano, stráň se tady rozpaluje ještě víc než v Dobřichovicích, takže některým skalničkám z jižní Evropy a Turecka to tu vyhovuje. Navíc začínám sklízet sladké stolní víno a první fíky ze tří keřů. Dobrou investicí jsou čtyři odrůdy mandloně.
Jak dlouho se věnujete skalničkám?
Pořádně teprve asi od roku 1993, kdy jsem se stal občanem Karlíku. Předtím jsem tady skalničkařil někdy od roku 1968, ale tenkrát šlo o víkendovou záležitost. Byl jsem Pražák a sem jsem jezdil jen s maminkou na chaloupku, která byla bez vodovodu.
Slyšela jsem, že vaše maminka byla známá sportovkyně?
Maminka Marie Zvolánková byla mistryně světa v jízdě na kajaku, v deblu žen ve Vaxholmu v roce 1938 vyhrála se sestrou Martou Pavlisovou závod na 600 metrů.
A nechtěl jste po jejím vzoru také závodit v kanoistice?
Já jsem nemohl. Když mi bylo asi pět nebo šest let, chytil jsem od dědečka tuberu, takže jsem jen rekreačně hrál fotbal. A abych byl na čerstvém vzduchu, maminka v roce 1947 koupila chalupu tady v Karlíku blízko lesa. Jezdili jsme sem dlouho, dokonce jsem až do páté třídy vždy na jaře chodil do školy v Dobřichovicích.
Takže jste odmala vyrůstal mezi skalami.
Ano, naučil jsem se po nich chodit a teď už bych je za nic nevyměnil.
V minulosti jste ale hodně cestoval?
Od roku 1975 jako pravověrný skalničkář pořád. Osmnáct let jsem žil s anglickou Kanaďankou, cestovali jsme po Skalistých horách, třináctkrát jsem byl na horách v Turecku. Bezvadný byl Balkán, ze začátku jsem jezdil do Bulharska a Rumunska, za komunistů jsme nemuseli nijak speciálně žádat, a když se hranice otevřely, navštívil jsem Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Řecko nebo Severní Makedonii. Vyhovuje mi sbírat tam semena a pěstovat z nich kytky vhodné do Karlíku. Pracoval jsem u státních drah jako stavební projektant, ale ve třiapadesáti jsem s prací skončil, musel jsem se starat o maminku, která měla Alzheimera. Přesunul jsem ji z Prahy pod Krásnou stráň, asi dva roky poté zemřela. Od té doby jsem mohl zase jezdit po světě. I když jsem neměl moc velkou penzi, za tu svobodu to stálo.
Zajímaly vás skalničky už v dětství?
Když mi bylo čtrnáct patnáct let, nevěděl jsem, co chci dělat. Mohl jsem být spisovatelem nebo něčím takovým, protože teď, když píšu, jde mi to velice dobře. Skalničky se mi začaly líbit až těsně před třicítkou a mám k nim romantický vztah dodnes.
Rostliny jste tedy nikdy nestudoval?
Učil jsem se je znát sám, vždy to byl koníček. Moje matka říkala: tady na stráni by mělo něco začít růst. Takže mě poněkud postrčila ke skalce, už tehdy mě těšily miniaturní tvary alpinek a jejich aranžování mezi balvany mne esteticky uspokojovalo. Je to jako malovat velké zátiší s květinami bez štětce.
Přesto jste ve světě známý jako skalničkář. Kde všude jste dělal projekty a realizoval skalky?
Třeba pro botanickou zahradu v kanadském Montrealu, ve Wisley Garden u Londýna nebo v BG Bangsbo v severním Dánsku. V Dánsku nejsou skály a kameny, tak jsem tam položil 150 tun vápenců z Německa. Něžně jsem zdobil žulové Rocky Mountains v Coloradu pro projekt státních lesů USA ve výšce 3 000 metrů nad mořem (tam jsem byl placený jako odborný poradce). Pár soukromých skalek jsem postavil za peníze v Severním Irsku.
Jak jste k této práci dostal?
Publikoval jsem různé články v odborných časopisech a měl jsem v cizině přátele, kteří mi důvěřovali, že to nezkazím. V Montrealu i v Anglii si mne vybrali, protože jsem nechtěl peníze, stačilo mi ubytování, doprava a trochu slávy.
Publikujete v cizině hodně?
V Anglii jsem vydal chytrou příručku v Alpine Garden Society o stavbě spárových skalek (Crevice Gardens and Its Plants). Občas mám článek v anglickém a americkém skalničkářském časopise. Před 12 lety jsem založil internetový časopis The International Rock Gardener, který jsem ze začátku rozjížděl vlastními články a fotkami. Financuje ho skotský klub skalničkářů (SRGC). Botanici tam zveřejňují nové rostliny a stále jsem jedním ze tří editorů (dva jsou Skotové). Tuto práci dělám zdarma a rád.
V Česku vám také něco vychází?
Pouze Pražský klub skalničkářů vydal knihu České skalky, což je překlad mé anglické příručky. Kniha je tak jednoduše napsaná, že si podle ní každý může založit a postavit sám skalku, i úplný začátečník. Jinak jsem editorem časopisu Skalničky, což je čtvrtletník zmiňovaného klubu. Musím do něj hodně psát, má poměrně velký rozsah a autorů stále ubývá.
Fotíte?
Fotografování květin je umělecká záležitost. Fotím pro své publikace a facebookovou skupinu, pro svoje přednášky. Některé snímky jsou opravdu povedené. Jiné je třeba zlikvidovat hned, jak na to bude čas.
V cizině jste také přednášel?
Ano, hodně v USA, poprvé už v roce 1983. Musel jsem se sám naučit anglicky. Samozřejmě jsem pár přednášek měl v Anglii, Dánsku, v Německu, ale vždycky anglicky a někdo to musel v Německu překládat.
A v České republice? Besedujete?
Dříve jsem jezdil často, když existovaly silné organizace jako Svaz zahrádkářů, ti měli vždy zájem o přednášky, ale s tím je teď prakticky konec. Bylo tady asi dvacet skalničkářských klubů, zbyly tak tři. A ubývá i skalničkářů. Vypadá to, že celé hobby zanikne. Příští květen organizuji již čtvrtou internacionální skalničkářskou konferenci v Průhonicích.
Kolik času zabere práce s takovou velkou skalkou?
Není to tolik jako u běžných záhonů. Moudře osázená a štěrkem mulčovaná skalka se nemusí zalévat a plevel odpuzuje. Když se vytvoří větší porosty starších hustých rostlin, je minimum pletí. Já jsem jako penzista už trochu líný (smích), proto je dobré, když skalku čistí a osazují dva lidé. Mám naštěstí doma již osm let šikovnou frajárku Zdeňku Kosourovou z Moravy, je o dvanáct let mladší, může lépe lézt po skalinách a pomáhá mně a rostlinám s elánem a láskou.
Doporučil byste skalky i pro začátečníky? Naučí se je opravdu každý, nebo je to věda?
Je to jednoduché. Hlavní rada je, aby si každý promyslel velikost. Pro začátek bych doporučoval velkou žardiniéru nebo jen malou skalku, protože lidé často zjistí, že nemají čas, a nechají své dílo zarůst plevelem. Když buduji skalku, používám říční písek. Není zaplevelený, po přidání trochy zeminy v něm kytky dobře rostou. Pro výsadbu pořizujte raději menší rostliny nevyhnané růstovými bobulemi v rašelině. Odstranění nebo silnou redukci zahradnického substrátu v kořenáči při sázení plně doporučuji, stejně jako stínění a zalévání po výsadbě.
Dovolte mi ještě netradiční dotaz. Je pravda, že ovládáte tři hudební nástroje?
Umím docela dobře na tři heligonky (ne najednou), rád zpívám a s malou kapelou hraji evergreeny na trubku. Můj syn je sólista FOK na trubku: když mi bylo 60 let, ukázal mi, jak se hraje stupnice, a zbytek jsem se musel naučit sám. A trochu brnkám na elektrické piano. Zpěv je pro lidské zdraví nesmírně důležitý. Má vibrace tělesné!
