Sympatická brunetka z Řevnic dříve šila kabely. Pak prodávala butonky a učila ostatní, jak si je vyrobit. Nyní radí, jak si ušít vlastní boty. A co bude dál? Sama neví. Ale určitě o ní uslyšíme.
Co jsou butonky?
V základu potahované knoflíky. Takové malé, kovové plíšky, které můžete potáhnout látkou, aby vám například ladily k šatům. Což je skvělé a dá se s tím neuvěřitelně kouzlit. Dřív byla tahle vymoženost určená jen krejčovstvím a švadlenkám, které měly profesionální lis. Ale naše butonky se silikonovou formičkou vlastně umožní dělat tyhle krásy každému, v pohodlí domova. A s velmi malým nákladem.
Popíšete nám postup?
Celá akce trvá zručnému člověku asi dvacet třicet vteřin. Nejdřív si vyberete velikost butonku a jeho účel, zda to ve výsledku bude knoflík či něco jiného. Knoflíkové butonky mají vzadu očko na přišití, zatímco druhý typ, bez očka, slouží k lepení. Můžete na něj ve finále nalepit puzetu a mít náušnice, nebo brožový můstek, tak vznikne brož, nebo přidáte základ na prstýnek, na záložku do knížky a tak dál.
Pak vezmete formičku na danou velikost butonku, do ní dáte lícem dolů látku a vmáčknete hlavu knoflíku. Teď je pravý čas podívat se dospod a přes průhlednou formičku zkontrolovat, jak vlastně bude butonek vypadat, abyste třeba měli vzor ve středu. Ostříháte přebytky látky, necháte asi centimetrový přesah, který založíte dovnitř, do hlavy knoflíku. Na něj položíte „prdelku“ butonku, tu část, která to celé uzavře, a druhou částí formičky pořádně přitlačíte. A je hotovo!
Jak jste se k butonkům dostala?
Cesta k nim byla pozvolná, přes šití kabelek a prodej galanterie. Fascinovaly mě neuvěřitelné vzory látek, které byly k dostání a nejspíš jsem je toužila mít úplně všechny – tak jsem je nakupovala a nakupovala, až jsem je musela začít i prodávat. A těch malých odstřižků, co mi zbývalo po šití, těch chtělo prostě využít. A tehdy jsem butonky objevila, z odstřižků jsem udělala ke kabelce třeba náušnice a mělo to ohromný úspěch.
Kde se ve vás vzala touha něco vyrobit?
Ač bych to do sebe nikdy neřekla, zřejmě mám někde hluboko ukryto své druhé, ambiciózní já. A to mě neustále žene dopředu a při pohledu na jakýkoliv výrobek mě ponouká: „To zvládneš taky, ne? To přece dokážeš, zkus to!“ A tak se zamyslím, nakoupím, sednu, čtu, koukám na videa a pak zkouším, zkouším, zkouším, a nakonec to pokořím. Většinou mě po dokončení tenhle obor přestane na chvíli bavit a přesouvám se k dalšímu, abych si ověřila, že zvládnu i něco jiného, že to nebyla jen náhoda.
Jinak jsem vyráběla určitě od mala. Zní to vychloubačně, ale jsem na ruce prostě šikovná. Jen mě nikdy nenapadlo, že mě budou jednou živit.
Nyní učíte šít boty. Jak vás to napadlo?
Asi stejně jako všechno, naprostou náhodou. První boty jsem ušila tuším v roce 2015. Byla jsem naprosto nadšená. Vážně se dají udělat boty bez ševcovské díly, s minimem nářadí, bez strojů, v ruce. A dokonce je lze nosit! Měly samozřejmě svoje mouchy, jako každé začátky, ale já jsem pokračovala dál. Prošla jsem několik slepých cestiček, navštívila několik profíků, abych načerpala nové znalosti, zkoušela, vyhazovala, nosila. A nakonec jsem si řekla, že bych tyhle zkušenosti mohla předávat dál.
Opravdu se je naučí šít kdokoliv?
Na kurzu se mnou ušije boty opravdu každý. Jestli mu to ovšem dá potřebný základ, aby pokračoval doma sám a šil jako o závod, je hodně individuální. Mám dívky, které po jednom kurzu hravě naskočí na šicí vlnu a nápady se jim z hlavy jen sypou, stejně jako účastnice, které řeknou: „Tak tohle se nikdy nenaučím!“ Jde o vnitřní nastavení člověka, jeho představivost, zkušenosti, touhu zkoušet.
Jsou to boty na každodenní nošení?
Svoje boty nosím opravdu denně, i když většinu léta trávím bosa. Jedná se o barefootovou obuv s minimalistickou podrážkou, která noze umožní cítit povrch, po němž jde. Boty, kde je dostatek prostoru pro prsty, aby mohly při chůzi správně pracovat. Je potřeba se trochu postarat i o techniku chůze – pokud bude člověk chodit „po staru“, jak je zvyklý z vyměkčených bot, tedy dlouhým krokem, s pořádným dupnutím na patu, boty samozřejmě nebudou mít takovou výdrž, protože se v patě prošoupe podrážka. Nicméně i to se dá opravit.
Se správnou technikou chůze boty vydrží opravdu dlouho. A pokud se o ně člověk správně stará, tak ještě déle.
Jaké je srovnání s cenou v obchodě?
Cena kurzu je nastavena tak, aby byla mírně vyšší než ceny kožených bot v obchodech. Je to samozřejmě díky tomu, že člověk odchází s botou, která je přesně na míru jeho nohy, a ještě si odnáší know-how, aby mohl doma pokračovat. Pokud se pak chce věnovat šití dál, je tam určitá prvotní investice do nářadí, barev a kůží, ale ta se brzy rozloží do vyrobených bot a člověk se tak dostane na ceny, které v obchodech jen tak neuvidí.
Na čem novém nyní pracujete?
V tuhle chvíli dělám na softshellových botách. Zase se u nich objevila touha vlastnit všechny ty krásné látky, kombinovat je na boty, pohrát si. Navíc, softshellové boty jsou nesmírně pohodlné a měkounké, což oceňují zejména moje děti. Kožené boty je totiž moc nebaví – jsou ze začátku tuhé a je potřeba je roznosit. A na to mláďátka nemají trpělivost, ani chuť. A tak jim teď vyrábím veselé softshellky na zimu a na jaro se chystám na nějaké bláznivé síťované tenisky.
Všichni mě přemlouvají, ať se vrhnu do vod on-linu a vytvořím nějaký kurz, který si budete moc pustit v klidu domova. Ale nevím, jestli to bude moje cesta. Děsí mě ztráta kontroly na průběhem, přeci jen na kurzu můžu opravovat, korigovat, radit. A taky by mi strašně chyběl kontakt s lidmi.
A ještě mám takovou malou odbočku k psaní. Na Facebooku, kde sdílím nejen zážitky z kurzů, ale i ty z obyčejného života, mě moji sledující přesvědčují, že mám vydat knížku, že jí budou nosit všude s sebou, aby si mohli kdykoliv přivolat záchvaty smíchu. Tak uvidíme, třeba konečně přijde nějaký impuls. Někam mě to prostě zavane. A bude to dobře.
Co vás žene kupředu?
V první řadě – já jsem se ve svojí práci fakt našla. Nikdy by mě nenapadlo, že můj život se bude ubírat tímhle směrem. Nikdy jsem o tom nesnila, ale je to tak. Svoji práci bezezbytku miluju. Vždycky říkám, že z lidí zažívám to nejlepší, protože na jednodenním kurzu nepoznáte jejich horší stránku, ta přichází až s delším společně stráveným časem. A já mám na kurzech pořád nové lidi, takže je to naprosto skvělý. Tím, že se pohybuju v poměrně úzké skupině lidí (přece jen šití bot není úplně mainstream) se i celkem slušně eliminuje výskyt, ehm, nepříjemných jedinců. Prostě šance, že člověk narazí na blbce, se limitně blíží nule.
Život mi ukázal, že nejlepší cestou pro mě je poslouchat svoje srdce a intuici. A on už mě došťouchá tam, kam chce.
