Letos na jaře měli všichni fanoušci českých seriálů možnost zhlédnout novinku s názvem Agrometal. Jejím autorem je známý herec Rudolf Hrušínský nejmladší, který už přes sedm let žije v Karlíku. Tentokrát se ale v seriálu neobjeví. Ostatně místo hraní se několik posledních let věnuje právě psaní.
Seriál Agrometal už diváci viděli. Překvapily vás jejich reakce a hodnocení?
Ano, nakonec jsem z toho byl užasle překvapený, protože se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Nejsilnější divácká skupina byla čtyřicet plus, což se čekalo, ale hned další byli dnešní třicátníci. Když jsem scénář psal, měl jsem pocit, že píšu pro mou generaci, pro ty, kteří třicet let poslouchají kapelu Kabát. A nenapadlo mě, že by to takhle chytlo třicetileté kluky, kteří se v době, kdy Kabát začínal, teprve narodili. Takže je to milé překvapení.
Jak dlouho jste psal scénář?
Naplno tři roky.
Jaká byla prvotní myšlenka, kvůli které jste se do psaní pustil?
Koketoval jsem s tím v podstatě odjakživa, už během své herecké praxe. Vždy, když jsem dostal roli a měl jsem v ruce scénář, upravoval jsem si dialogy. A nejednou jsem se přistihl, že by mě zajímalo, jak by se příběh mohl vyvíjet jinak, s jinými charaktery a osudy postav. Zlomový moment pro mě byl, když se točil film Svatba upírů. Režisér Soukup mě přizval k psaní poslední verze scénáře a mně se to tenkrát strašně zalíbilo. Najednou jsem měl možnost být přímým účastníkem tvůrčí práce a ovlivnit text.
Tehdy jste ale ještě psát nezačal?
Máte pravdu. I když mě to moc zajímalo a bavilo, psaní je časově náročné a já jsem ten čas nikdy neměl, protože jsem se neustále něčemu věnoval. Až s věkem přišlo zklidnění a konečně jsem si ho udělal. Bylo to i tím, že jsem dostával nabídky na stejný typ rolí v podobně zaměřených filmech. Říkal jsem si, že nechci být do smrti v podstatě v jednom kostýmu, že je třeba cosi změnit a posunout se dál. A rozhodl jsem se napsat něco pro herce, kterých si vážím a které mám rád. Tak jsem se do toho pustil.
Věděl jste, o čem budete psát? Měl jste námět?
Ano. Baví mě emoce a vztahy mezi lidmi. Zajímá mě střet venkovského a městského myšlení, v seriálu Agrometal konkrétně manažera z pražského korporátu a kluků z vesnice. I to, jak odlišně může muž pochopit vyřčené přání manželky.
Kde jste čerpal inspiraci?
Ze života kolem sebe. I od lidí, které jen tak poslouchám, když si sednu na pivo k řece u Kocoura.
Asi hrálo roli, že bydlíte na venkově?
Stoprocentně. K venkovu jsem měl blízko vždycky. Už od narození jsem po celé dětství trávil prázdniny s dědou v Plané nad Lužnicí v jižních Čechách. Na venkově mě baví určitá upřímnost lidí. A to se zase vracím k citům a ke vztahům.
Stejně jako to bylo ve filmu Vesničko má středisková.
Přesně tak, to se vůbec nemění.
Líbil se scénář vaší manželce?
Ano. Za ty tři roky práce přečetla jistě více než tisíc stran textu a několik verzí jednotlivých dílů. Je mým prvním čtenářem a dokáže být i velmi neúprosná. Buď má výhrady, to jsem pak smutný a dochází ke sporům, nebo nemá a jsem potěšen.
Dáte na ni, když má nějaký nápad nebo kritiku?
Musím říct, že je upřímná až nemilosrdně. (smích) A také přiznávám, že většinou má naprostou pravdu. Proto na ni dám.
Bylo od začátku jasné, že v seriálu budou hrát Kabáti?
To byl úplně prvotní nápad. Někde jsem se dočetl, že kapela Kabát má snad nejvíc revivalů na světě. Fascinuje mě, že na hudbě, kterou Kabát tvoří, pak někdo jiný začne vydělávat. Tak mě napadlo, co by se stalo, kdyby někdo kopíroval revival? A zápletka seriálu byla na světě.
A jak se seriál líbil Kabátům?
Jsou velice vstřícní a lidsky hodní. Hrají spolu pětatřicet let, a když se s nimi setkáte před koncertem nebo v šatně po zkoušce, nastává zázračný moment, kdy vidíte, jak jsou spolu rádi. A mně to dělá dobře, protože mám rád, když jsou na sebe lidé hodní. A v mém seriálu všechno dopadne dobře, takže myslím, že se jim pozitivní konec líbil.
Kromě scénáře vznikl také román se stejným názvem Agrometal. Už je v prodeji?
Kniha vychází 18. října a právě teď vzniká i audiokniha, která vyjde na začátku prosince. Načítá ji Jaroslav Plesl a musím přiznat, že naše spolupráce mají ráz až mystické osudovosti, protože když jsem knihu psal, Jardu jsem v duchu slyšel. A tak jsem se snažil, aby se mu to dobře četlo.
Psal jste knihu už během scénáře, nebo až potom?
Nejdřív jsem dokončil scénář. Ulevilo se mi, že mám dopsáno a natáčí se. A loni v srpnu jsem začal psát knížku. Když jsem byl asi v půlce psaní scénářů, najednou se mi nechtělo od postav úplně odejít. Měl jsem pocit, že s nimi chci ještě chvíli být. Navíc mnoho scén a linek příběhu se do seriálu nevešlo. V knize jsem je rozvinul, a hlavně zcela změnil závěr. Musím říct, že jsem se v knize vrátil k původní náladě svého příběhu.
K původní náladě?
Stvoříte v hlavě postavy, s nimiž prožijete nejen příběh při psaní u počítače, ale v podstatě s nimi trávíte roky života. Při natáčení pak samozřejmě poněkud ztrácíte kontrolu, protože vše dostane do ruky producent, dramaturg, režisér, kameraman, herci, střihač… A může se vytratit něco z původně zamýšleného. V knížce se to nestane, za příběh si autor ručí sám. Takže moje kniha není tolik vyhroceně bláznivá jako seriál. Je mnohem reálnější, založená spíše na citech a zábavném střetu myšlení mužů a žen.
Baví vás psaní?
Moc. Baví mě mít před sebou nové, dosud neprobádané světy příběhů a postav. Objevovat je sám v sobě a hrát si s nimi. Je to práce krásná, ale zároveň těžká a náročná na čas. A také na pozornost. Příběh musí dávat smysl, je nutné, aby se postavy chovaly konzistentně a autor dodržel linku příběhu. A není jednoduché vše ztvárnit formou, jež bude čtenáře bavit, jazykem, který nebude odtržený od reality a od prostředí, zároveň by ale neměl být příliš vulgární nebo jednoduchý. V knize se všechno musí popsat. Každá myšlenka, pohled. A to mám raději než psaní dialogů ve scénáři.
Zníte dost nadšeně. Máte v plánu psaní něčeho dalšího?
Nevím. Rád bych, ale mám obrovský respekt k profesionálním spisovatelům. Vůbec si netroufám říct, jestli ještě někdy nějakou knihu napíšu.
A na čem teď pracujete?
Na dalším televizním projektu. Ale zatím mohu říct snad jen to, že se odehrává spíše ve městě a znovu bude založený na emocích a vztazích mezi lidmi.
Je hezké dělat práci, která je pro vás radostí.
Určitě! To je to nejkrásnější. A ještě větší radost bych měl, kdyby mi to rychleji myslelo. (smích) Píšu nesmírně pomalu. Navíc k mému novému projektu potřebuji mnoho informací z jednoho konkrétního oboru, což mi docela trvá.
A co herectví? Úplně jste ho odložil?
V podstatě ano, zlomem byl covid. Ale není to tak, že bych skončil nadosmrti a nikdy už nehrál. Myslím, že mé rozhodnutí záleží na tom, jestli mě zaujme konkrétní nabídka.
Nechcete si napsat roli sám?
Prapůvodně jsem myslel, že ano. Dokonce jsem byl přemlouván, abych to v Agrometalu udělal. Ale mně se mnohem lépe píše pro jiné herce. Když si představím, zda bych se měl dívat na sebe, nebo dejme tomu na Jardu Plesla, raději se podívám na Jardu.
Během své herecké kariéry jste už pár pauz měl, že?
Mám je celý život. Dokonce se dá říci, že už jsem prožil několik životů. Hraji od sedmi let a občas jsem herectví na čas upozadil a věnoval se něčemu jinému. Ale nikdy jsem od něj neodešel. Asi bych těžce nesl, kdybych si řekl: tak a končím nadobro. Vidím to i na svém tatínkovi, kterého všichni přemlouváme, aby už pracovní nasazení omezil, protože je dost unavený. Ale prostě nechce.
To je asi dobře, když ho to pořád baví…
No jasně! Je to těžká, ale zároveň krásná práce. Nedá se dělat, aniž by vás bavila.
V čem jste naposledy hrál?
V divadle v muzikálu Freddie roli bulvárního novináře. Seděl jsem v šatně s Jiřím Kornem, s nímž se máme rádi, a pokaždé jsme si říkali, po kolika reprízách muzikál skončí. Už jsme to s Jirkou dělávali před lety při muzikálu Touha Dana Landy. Bylo sto repríz, sto padesát repríz a stále se hrálo. A pak přišel covid a rozhodl za nás za všechny. Ale vždycky je potřeba vidět na tom i něco pozitivního. Třeba nám otevřel nové cesty.
Jaké máte koníčky? Jestli tedy ještě něco stíháte?
Teď mám v podstatě jenom psaní a čtení. Zrovna dnes ráno jsem se díval na naše nádherné kopce v mlze a říkal jsem si, že bych se měl sebrat a jít konečně tady naproti na tenis. Nešel jsem, ale sedím tu s vámi…
Stále tady v údolí Berounky žijete rád?
Na nejkrásnějším místě na světě? Samozřejmě, že ano, i když teď je odsud poněkud horší dostupnost do Prahy. A také je tu mnohem více lidí, o prázdninách se ani nedá jít při řece z Dobřichovic ke Kocourovi. Nedávno jsme se byli projít s manželkou a kamarádkou Erikou s malou Almou, ale vůbec se to nedalo. Bikeři byli děsivě popuzení, že jim překážíme s kočárkem. Ale když odsviští ve svých půvabných přiléhavých dresech daleko pryč, atmosféra místa se nemění. Zůstává překrásná jako dřív.
Rudolf Hrušínský nejml. (*1970)
Herec a scenárista. Od dětství hrál v Městských divadlech pražských a v Národním divadle v Praze. Již při studiu na Pražské konzervatoři začal účinkovat v pražském Činoherním klubu. Vytvořil desítky rolí ve filmech, v televizi a divadle. Po roce 2000 žil a podnikal ve Španělsku a v Latinské Americe, kde také podporoval různé charitativní projekty. Od roku 2018 se věnuje psaní. Román Agrometal, inspirovaný vlastním scénářem ke stejnojmennému televiznímu seriálu, je jeho debut.
