Na město Mníšek pod Brdy shlíží pozoruhodná kaple sv. Máří Magdalény, součást barokního areálu Skalka. Na jeho vzniku se podíleli přední umělci své doby, například architekt Kryštof Dientzenhofer, malíř Petr Brandl či sochař Jan Brokoff. I díky nim má dnes Skalka svébytný genius loci.
Vybudování poutního místa Skalka umožnil svým nákladem majitel mníšeckého panství Servác Ignác Engel z Engelsflussu. Tradičně se uvádí, že se pro založení rozhodl po morové epidemii v roce 1680, která se nevyhnula ani jeho rodině. Servác Ignác navíc neměl žádné potomky, a tak se tento projekt měl současně stát pomníkem jeho rodu. Mníšecký pán byl údajně již od mládí ctitelem a podporovatelem kultu sv. Marie Magdaleny. V tomto ohledu tedy nepřekvapí, že si přál zasvětit kapli právě jí. Daleko osobitější byl ovšem stavebníkův požadavek, aby nad Mníškem stála kopie poutního místa Sainte-Baume (Svaté jeskyně), kde podle legend žila kajícnice Marie Magdalena po Ježíšově ukřižování.
Klášter bez mnichů
Servác Ignác Engel z Engelsflussu pro své záměry získal slavného architekta Kryštofa Dientzenhofera. Traduje se, že Dientzenhofer odcestoval roku 1690 do jižní Francie, aby jeskyni Marie Magdaleny osobně navštívil a po svém návratu do Čech začal s budováním kaple, jež měla předlohu co nejvěrněji připomínat. Zajímavostí je, že stavba trvala pouze dva roky (v letech 1692–1693). Po úplném dokončení pak v interiéru ze stěn a stropu visely krápníky, ale podlahu pokrývaly křemenné oblázky z nedaleké Berounky. Souběžně vznikl také rekolekční dům (poustevna) a klášter, původně zamýšlený pro čtyři benediktiny. Klášter i poustevna byly dostavěny rok po kostelíku, tedy letopočtu 1694. Usazení řeholníků provázely obtíže, které se dlouho nedařilo vyřešit. Přetrvávající neshody nakonec způsobily, že se mecenáš Servác Ignác Engel z Engelsflussu úplného splnění svého snu nedočkal. Obsadit Skalku řeholníky se navíc nepovedlo ani jeho dědici, takže k završení projektu došlo až několik desetiletí po postavení působivého areálu.
Tchyně opravuje a napravuje
Když roku 1743 zemřel poslední mužský potomek rodu Engelů z Engelsflussu, mníšecké panství získal Václav Ignác z Unwerthu. Skalka však nebyla zvelebena přičiněním nového majitele, nýbrž jeho tchyně, která se v roce 1755 přestěhovala za svou dcerou. Hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic si jako vdova a terciářka františkánského řádu přála strávit závěr svého života na Skalce, pročež začala místo náležitě upravovat. Zbožná žena se zasadila o provedení tehdy nutných oprav a také o vznik křížové cesty, jejíchž 14 kapliček dokončili roku 1762. Kapli sv. Maří Magdalény doplnila sakristie a krypta, kam byly uloženy ostatky hraběnky po její smrti roku 1768. Především šlechtična získala souhlas k založení malého kláštera a v květnu 1763 byli na Skalku konečně uvedeni řeholníci, a sice františkáni z kláštera v Kadani. Členové tohoto řádu pak místo obývali až do 20. let 20. století.
Útočiště poutníků i turistů
Protikladem barokního rozkvětu se stalo období po roce 1948, kdy místo otřesně zpustlo. Osudným se mu tehdy stalo ložisko železné rudy, na němž Skalka vyrostla. Vylíčit tuto strastiplnou cestu do současnosti by nepochybně vydalo na samostatný článek. Protentokrát se spokojíme pouze s konstatováním, že po období brutální devastace započala v 80. letech pozvolná rekonstrukce, která po sametové revoluci získala zcela nový náboj. Budovy jsou dnes zvenčí pěkně opraveny, původní vybavení se v nich ale již nenachází. Navzdory tomu byste tuto jedinečnou lokalitu na svých cestách rozhodně neměli minout. Skalka se totiž zcela právem řadí mezi nejpůvabnější místa ve středních Čechách. Díky své výhodné poloze na hřebeni se navíc snadno může stát zastávkou na delší trase jak pro cyklisty a pěší turisty, tak pro běžkaře v zimě. Při takové výpravě vám jistě přijde k duhu zdejší občerstvení.
Praktické informace
Doprava
Na Skalku můžete vystoupat například z Mníšku pod Brdy, kam vás dovezou autobusy z Dobříše či Prahy (ze smíchovského nádraží), v pracovní dny sem jezdí také linky z Dobřichovic.
Michal Bařinka
