ŘEVNICE – Zpěváka a herce Radomíra Švece možná znáte z televizní obrazovky nebo prken divadel pražských (Na Jezerce, Strašnické divadlo, Viola, Artur, Národní divadlo…). Muzikant, který hraje na několik hudebních nástrojů, skládá hudbu i texty. Původem z Jižních Čech, kde stále hraje a zpívá s kapelou Klaret, žije s rodinou v Řevnicích a letos vystoupil třeba na Letovských májích se svou autorskou kapelou BIOPOP. (Markéta Huplíková pro Letovák)
Jakou hudbu hraje kapela Biopop?
Kapela Biopop vznikla v roce 2013 původně jako projekt seskládáný z mých kamarádů pro účely nahrání titulní písně pro nejdražší film v dějinách české kinematografie – fantasy snímek Poslední z Aporveru, s rozpočtem 250 milionů. Film se natočil, ale nikdy nešel do distribuce. Proč? To by byl příběh pro jiný článek. Každopádně vznikla tak dobrá parta, která se rozhodla být kapelou. Stylem jsme přibližně pop-rock. Písně jsou psané hlavně na melodické lince, založené na snad kvalitních textech – některé jsou o tom, co nás přesahuje, některé jsou vtipné, jiné prvoplánově blbé (smích), ale všechny propojeny nesmrtelným a zásadním tématem, kterým je láska.
Kde tě můžeme vidět ve filmu či v divadle?
Ve filmu a seriálu jsem měl jeden čas dobré období s režisérem Jiřím Strachem – například v seriálu Labyrint, kde jsem hrál patologa ve všech třech řadách. Zajímavý byl i osmidílný projekt Století páry s Českou televizí, kde jsem hrál hlavní roli. Jinak do divadla bych vás rád pozval Na Jezerku na skvělou inscenaci Naprostí cizinci, do Strašnického divadla na novou inscenaci Presidenti, která má velmi dobré ohlasy a třeba také do menšího nového divadla v Letenské vodárenské věži na podmanivé představení Lída Baarová a ta druhá.
Co tě více přitahuje, hudba nebo herectví?
Přitahuje mě obojí – záleží, v jaké partě a s jakou energií člověk pracuje. Před rokem a půl – v době zákazů hraní, jsem naplnění našel v realizaci svých protest songů. Poslední rok a půl mám zase silnější divadelní období s několika celkem snad dobrými novými inscenacemi. Obojí má ale stejný úkol – dovést někam posluchače, do nějakého přesahu – nabít ho nějakým druhem energie. Energie koncertů je bezprostřednější, živelnější, spontánnější… U divadla je to jiné, více koncentrované, hlubší, nevím, jak to popsat. Ale obojí má své a já jsem blíženec, takže toto pendlování mezi jinakostí mi dost vyhovuje.
Třeťáci a čtvrťáci naší letovské školy byli nadšeni z vánoční hry Ježíškova košilka, kterou jsi v divadle Viola nastudoval se studenty konzervatoře…
Práce se studenty byla krásná, protože oni byli velice šikovní, odvážní, kreativní – já takto progresivní v osmnácti letech určitě nebyl. Naučil jsem se od nich i jiné věci – třeba co to je a jak se dělá memíčko na instáči (smích)… A já je zase obohatil o pár starších nekorektních fórů, které v současné době jsou nějak na vymření.
Atmosféra v divadle Viola nás okouzlila…
Viola je divadlo komornější, žádný velký provoz – a to mi vyhovuje – taková rodina, parta fajn lidí a příjemná atmosféra v zákulisí. Jinak ve Viole samozřejmě našlapuji hodně po špičkách, je to scéna, kde hráli ti největší bardi, kteří si sem přes ulici odskočili z Národního divadla udělat nějakou poetickou komořinu… Tak se zde snažím poslouchat zdi, chytat retroéter a nasát něco toho starého mistrovství.
Jaká byla tvá cesta k hudbě?
Pocházím z Třeboňska, od dětství jsem hrál na piano, poté jsem začal zpívat, a to vše pak studoval na pedagogické fakultě. Posléze přišla obloukem lehká změna žánru – studium činohry na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění, pozn. red), s hudbou ovšem hodně spojené. Od 19 let jsem hrál a hraji dosud v dobré zábavové kapele, ale paralelně jsem působil v řadě profesionálních hudebních projektů, zejména muzikálových inscenacích, svých sólových one man show protest songů atd.
Měl jsi podporu v rodině?
Z jihočeské linie otce hráli na nástroje v orchestrech a působili v amatérských divadelních spolcích generačně všichni kluci až po prapradědečka… A dále si to již nikdo nepamatuje (smích).
Na jaké nástroje hraješ?
Na piano především, jeden čas na „peďáku” jsem byl do klavíru zažrán asi tak čtyři hodiny denně. Od 13 do 25 let jsem hrál na bicí, současně táborákově na kytaru, hospodsky na akordeon, ale hlavně na české dudy. K těm jsem se dostal přes inscenaci Naši furianti, kde jsem dělal hudbu. Díky dudám jsem třeba procestoval zdarma půl Evropy a pár let po JAMU mi zajištovaly z hraní na ulici na Karlově mostě jistý příjem potřebný k přežití na volné noze.
Čím jsou ti dudy blízké?
Dudy mají v sobě klíč k čemusi v našich genech, zdá se. Ty písničky zpívali naši předci, když nebyl žádný rozhlas, televize ani internet, jen holý zpěv ve všech životních situacích. Dnes o tom už moc nevíme, ale nějak podvědomě to vnímáme. Při pouličním hraní je to vidět nejvíc – babičky pláčou a někteří teenageři si dokonce na chvíli vyndají i sluchátka z uší! (smích)
Skládáš písně pro děti, moderuješ koncerty pro děti…
Práce pro děti je skvělá. Děti jsou andělé. Musíme si je hýčkat. Vždy jsem s nimi rád spolupracoval – na čemkoli! Dodnes třeba hrávám občas ještě dudáckou pohádku pro děti, kterou hraji od roku 2008, a tak jsem mohl i dobře poznat dětské publikum. Prostě je to radost, ale i dřina… Děti vám nic neodpustí!
Jaký je rozdíl, když zpíváš píseň vlastní versus převzatou?
Rozdíly jsou veliké. Zaprvé, tu převzatinu většinou spoustu lidí zná, takže se hned chytne a nastává výměna energie. Tu vlastní – pokud není známá – zaslechnou jen lidé, kteří umí poslouchat muziku – těch rapidně ubývá. Takže prosadit se u posluchače s vlastní, médii nepředžvýkanou písní, je trošku náročnější. Ale o to cennější, když se vám to podaří, to je pak úžasný pocit.
Dá se skloubit film a divadlo?
Práce pro film a divadlo je dost rozdílná, v divadle musí být člověk ‘veliký’, aby vás slyšeli i ve třicáté řadě na druhém balkonu, ale u filmu kamera umí zachytit každý detail. Proto jsou někteří herci skvělí v divadle a ve filmu to tolik nefunguje. A naopak. V zahraničí, kde je větší trh, to je více rozdělené, jsou pouze divadelní a pouze filmoví herci. Ale jinak myslím, že herectví je hlavně řemeslo jako každé jiné. Vše se dá naučit, někdo má větší talent, někdo menší, ale nakonec vítězí většinou píle a houževnatost.
Čím se „dobíjíš“?
Ideální pro dobíjení je chodit do přírody, a pro to jsou tady u nás na Berounsku úžasné podmínky. Dobíjí mě také spánek a pohyb i dobře udělaná práce, která se vám hned vrátí v energii publika, což je výhoda mé profese. Je dobré nedělat příliš zbytečných věcí, které vám sílu vezmou, jako alkohol, přejídání a hlavně stres a strach, ten vás vysaje úplně nejvíce, takže je dobrá psychická prevence – hodně smíchu a dobré mezilidské vztahy.
Prostřední syn Bertík chodí do letovské školy. Proč jste si vybrali právě tuto školu?
Bertík chodil předtím do lesní školy. Mám rád určitou volnost u malých dětí a někdy mi to všeobecně ve škole na prvním stupni přijde jako příliš příkrý přechod z hravého dětství do utažené stoprocentní vzorné pozornosti ve školní lavici. Musím říci, že tu v Letech Bertíkova třídní učitelka paní Iveta Vilhelmová je naprosto úžasná. Děti jsou z ní nadšené a je to přesně ten typ učitelky, která je na svém místě a dělá svou práci srdcem. Bere děti jako své partnery, je laskavá, ale má autoritu. Je to úžasné. Myslím, že za toto vše může i paní ředitelka Romana Šindlářová, protože přišla pro svou školičku s moc pěknou vizí. Tak jim držím palce, ať se jim daří naplňovat koncepci jejich ideálů!
I my držíme palce při plnění tvých vizí.
Foto: archiv Radomíra Švece
