Leffler: Zahrada má být místem zastavení a spočinutí

Foto: Zuzana Stiborková

Zahradní architekt a projektant Ferdinand Leffler z Dobřichovic měl už od dětství blízko k přírodě a nyní vytváří zahrady po celém světě. Umí o nich také poutavě vyprávět. Třeba vás inspiruje.

Anglický básník Alfred Austin kdysi řekl: Ukaž mi svou zahradu a já ti řeknu, jaký jsi člověk. A třeba na tom něco je. Každá zahrada je totiž jiná, jako lidé mají různý vkus a svou zahradu tvoří podle svých představ…

Kdy vás napadlo, že byste se chtěl věnovat zahradám? Bavilo vás to už v dětství?
Spíš to vyplynulo po gymnáziu v Praze 2, kde jsem měl blízko k přírodovědě, chemii a biologii a hledal jsem přírodovědně zaměřenou vysokou školu. Můj táta projektoval vodní toky, rýsovací prkno u nás bylo, a jasně že to ve mně zůstalo. A jako každý syn jsem asi chtěl dokázat tátovi, že budu ještě lepší než on. Nakonec jsem si vybral krajinné inženýrství, ale působilo to na mě po prvním semestru dost úřednicky, vypadalo to tak, že budu spíš sedět na úřadě a dávat razítka. Bylo mi dvacet a prostě jsem chtěl být daleko víc v kontaktu s tím, co vymyslím, zamiloval jsem se do oboru zahradník. Sekat trávu, starat se o stromy, čistá hlava. Nato jsem odjel na zkušenou do světa, nejdřív na farmu do Anglie, kde jsem se naučil hlavně makat za každého počasí, zjistil jsem, co je opravdu dřina v zemědělství, sezonnost. Zároveň jsem byl okouzlen anglickou, i když zemědělskou krajinou, která je úplně jiná než naše. Přitáhlo mě to i k zahradám, díval jsem se přes ploty a říkal si, že to je neskutečně krásné a kultivující.

Pak jste sbíral zkušenosti také v Americe. To byla asi dobrá škola?
To ano, měl jsem štěstí a potkal jsem se s pár skvělými zahradními architekty. Nakonec jsem tam rekonstruoval zahrady, odkrýval jsem staré zahrádky, hledal v nich dávné skryté kouzlo. Pak jsem se vrátil domů a měl jsem jasno, že tohle chci vystudovat a dělat. Chtěl jsem být zahradním architektem, už mi nestačilo sekat trávu. Hned jsem tady rozjel svou první firmu se svým profesorem a s kamarádem a začali jsme malovat a realizovat zahrady. Dva roky poté jsem založil Atelier Flera, to jsem zrovna dokončil vysokou školu.

Vzpomínáte si na svou první zakázku?
Ano. V Americe jsem rekonstruoval zahradu původně založenou v japonském stylu pro operní pěvkyni, odkrýval jsem staré patrovité javory a kameny, které tam byly dřív. Jednou z mých prvních zakázek byl také park u bretaňského zámku pro Martu Davouze a jejího skvělého partnera Joela, my jsme tam tehdy přijeli jako totální začátečníci, zelenáči, dostali jsme pokojíčky v zámku s výhledem na park a sledovali jsme z nich pěkně z výšky průběh realizace. Skvělý kontakt s realitou.

To je asi výhoda, když můžete přímo v místě bydlet a tvořit?
Takhle by to mělo být a dřív se to také dělo. Bohužel v dnešním spěchu má málokdo čas, aby dal architektuře takovou hloubku a podstatu. A také vás málokterý investor za pár týdnů, které s ním prožijete v jeho rezidenci, zaplatí. Ale je to ideální, být v kontaktu se zahradou, s krajinou a s majitelem, který tam bude žít, pozorovat, co v té zahradě dělá. Říkám všem svým architektům, že každá hodina, kterou stráví na místě, vydá za 20 hodin nad papírem v ateliéru.

Teď tvoříte zahrady po celém světě. Četla jsem o hotelovém resortu v Zanzibaru, jaká to byla práce?
I když je to Afrika, pro nás jiný svět, architektonické postupy jsou stále stejné – jak nakládání s vodou, tak využití zeleně, aby lidi bavila a chtěli tam žít. Setkávali jsme se s místními zemědělci a ptali se jich, co potřebuje víc vody, co je náchylné na choroby, abychom šli naproti přírodě, a ne proti ní. Vždy hledáme rostliny, které jsou v místě zvyklé, nejsou invazivní, i tady to tak bylo. Zeleň tam tedy stojí na základech původní správné zanzibarské zeleně, hodně jsme akcentovali koření, které na Zanzibar patří, navrhli jsme také lokální bylinkovo-zeleninovou zahrádku. Jsem zvědavý, jak to reálně funguje.

Společně s Aničkou Chomjakovou z Flery jsem dělal krásnou věc na Kostarice, malý resort v džungli. Mým úkolem bylo klestit cestičky džunglí tak, aby byly bezpečné, našel jsem třeba vodopád, o kterém majitel ani nevěděl, snažil jsem se přivést návštěvníka k tomu krásnému v panenském tropickém lese, co jsem našel. Teď projektujeme společně se Seanem Cliftonem z ateliéru Jestico and Whiles krásnou věc v Holandsku, letovisko na břehu moře, kanály, domky na vodě, taková rybářská vesnička.

Dá se říct, která realizace vás nejvíc bavila? Co máte opravdu rád?
Napadají mě chalupy, které jsme dělali v horách, to bylo první setkání s krajinou, kdy nevymýšlíte ohraničenou zahrádku, ale kolem vás jsou magnetizující výhledy a horizonty, na něž navazujete. Krajinné zahrady mám rád. V Kanadě jsme projektovali společně s Petrem Kolářem (Atelier ADR) zahradu na útesu oceánu, kde bylo plno prorostlých a popadaných stromů, udělali jsme tam jen pár cestiček, jak je znáte z národních parků. Často je lepší nechat zahradu tak, jak byla, a nekultivovat ji za každou cenu. Chce to nadhled a odstup. Vzpomínám na spoustu zakázek a opravdu krásné je, když mi klient po letech napíše, že sedí na zahradě a je mu krásně, že se to povedlo. To je zadostiučinění a největší odměna.

Kdy je nejlepší začít plánovat zahradu?
Když chcete mít dobrou realizační firmu, která určitě bude mít zakázky na půl roku dopředu, dává smysl projektovat na podzim, během zimy najít firmu a začít na jaře. Jinak se ale dneska zahrady zakládají v průběhu celého roku, protože to není jen výsadba květin, stromů a keřů, jsou to i cesty, konstrukce, pergoly, přístřešky, skleníky, kůlny… Součástí je mnoho jiných prací, které se mohou dělat přes zimu. Takže pokud nejsou taková sucha jako teď, dá se zahrada dělat po celý rok.

V současných suchách zahrady asi trpí, že?
Ano, zvlášť ty, které nebyly dobře projektované. Sucho je velký test dobře a zodpovědně rozmyšlených výsadeb. Ukazuje se, že tam, kde byly vysazeny nevhodné rostliny na neadekvátní stanoviště, to teď zeleň odnáší. Zahrady závislé na automatické závlaze, kterou teď mají zakázanou, jsou totálně zničené, protože kytky na nich živořící jsou rozmazlené, zůstávají zakořeněné jen v horních deseti centimetrech půdy a absolutně nemají šanci získat si vodu níž. I proto je dnes velký trend třeba v Kalifornii zakládat zahrady se stoprocentně suchomilnými rostlinami. Je totiž naprostý nesmysl vymyslet si koncept zahrady se zelení, která potřebuje hodně vody, když ji nebudeme mít. Je lepší vzdát se golfových trávníčků nebo je aspoň zmenšit.

Dají na vás klienti, když jim tyto věci říkáte?
Ano, aspoň ti, kteří jdou za námi. Trend je dobrý, lidé už si tyto věci uvědomují, jsou poučení a nebojují pro ně. Hodně mi pomohlo vydání knihy Žijte ve své zahradě, spousta nových zakázek přichází po jejím přečtení a klienti jsou vlastně skvěle připraveni na naši spolupráci.

Kde jste vlastně vyrůstal?
V domku s klasickou užitkovou ovocnou zahrádkou ve Slivenci, tenkrát to byla víska u Prahy. Máma se o zahrádku hezky starala a stará dodnes. Miluje kopretiny, hortenzie a růže, líbí se mi její styl. V dospělosti jsme se s mou ženou Peťou přestěhovali do Dobřichovic, do domu se zahradou.

Asi musíte mít krásnou zahradu.
Myslím si upřímně, že ano, ačkoli moje zahrada by mohla být pro leckoho překvapením, protože mám tři psy a čtyři děti, je tam neustále zmatek, takže můj trávník nevypadá tak, jak by trávník vypadat měl. Možná tam ve finále ani žádný nebude (smích). Mám koupací jezero, saunu, velkou terasu a krásné ohniště, což je podle mě takový základ každé zahrady, který nabízím i svým klientům. Já vlastně neznám nikoho, kdo by si u ohniště rád neposeděl, a přitom jde o investici za pár tisíc korun, možná ještě méně, sednete si k ohni a zahrada dostává smysl. Největší průšvih je, že spousta zahrad takový smysl nemá. Je tedy dobré zamyslet se nejdřív nad tím, co mi zahrada může přinést, a za tím si jít. Opět si pro inspiraci neskromně dovolím odkázat na naši knihu.

Co by nemělo chybět v žádné zahradě?
Mělo by v ní být aspoň jedno zásadnější místo pobytu, pěkná velká terasa nebo sezení někde uvnitř zahrady, kde se dá být i po dešti. Zahrada má být místo k zastavení a spočinutí. A stačí strašně málo, třeba staré vyřazené židle nebo lavice z půdy.

Jak vznikl projekt Ferdinandovy zahrady, který vloni vysílala Česká televize?
Vznikl tak, že mě pozvali do pořadu Sama doma, kde jsem vyprávěl o zahradách, pak mi volali z dalšího pořadu Polopatě a poté se scenáristka Tereza Frcalová zeptala, jestli bych nechtěl realizovat pořad o zahradách. Teď natáčíme další sérii, bude se vysílat příští rok na jaře.

Bydlíte v Dobřichovicích, jaká jsou tu vaše oblíbená místa?
Já miluju řeku a náš park, který je skvěle zrekonstruovaný, zůstal mu přírodní ráz. Mám rád průchod kolem kostela, když vyjdu u řeky, chodím také do lesa nebo na krásnou stráň směrem na Karlík a Vonoklasy. Je tu božsky. A je fajn, že žijeme v této době, když bylo hůř, lidé řešili, co si na zahradách vypěstovat, kde mít králíky a slepice. To, že se tady bavíme o zahradní architektuře, znamená, že se nám daří.  Zahrady jsou obrazem toho, co se kolem děje. Bylo by dobré si to užívat, protože zítra to tak být nemusí.

Kdo je Ferdinand Leffler ve zkratce:

  • Zahradní architekt a projektant, zakladatel ateliéru Flera.
  • Realizuje projekty po celém světě.
  • Vydal knihu Žijte ve své zahradě (Host Brno).
  • Spoluvytváří a moderuje pořad Ferdinandovy zahrady, který je ke zhlédnutí na webu České televize.
  • Žije v Dobřichovicích.
  • Má čtyři děti, tři psy a jednu skvělou ženu.

Lucie Hochmalová