Ivana Mládka, či minimálně jeho písně, znají snad všichni Češi napříč generacemi. Doma je v Dobřichovicích a práce má pořád dost.
Pane Mládku, jak se máte? Trávíte léto spíš pracovně, nebo odpočíváte?
Za minulého režimu jsme si klidně dovolovali ten luxus a dělali jsme si přes léto prázdniny. Divadla a kulturáky měly letní volno, festivalů moc nebylo, jenom sem tam nějaká ta „mírová slavnost“ nebo dožínky. Komedianti měli hlavní „žně“ od září do června, protože všechna kulturní zařízení musela plnit plán a pro pracující „dělat kultůru“. Moc jsme muzikou nebohatli (komunisti nám udělali tabulky), ale díky nepřetržitému koncertování jsme oproti jiným lidem přece jenom měli možnost slušné peníze vydělat – slušné na tu dobu. V dnešní normální nekocourkovské době je všechno jinak. Funguje jen to, co vydělává, a ne to, co je dotováno. Velké kulturní akce se pořádají většinou venku, kde se nemusí topit, a to jde v našich končinách jen v létě. Takže žádné letní odpočívání, ale tvrdá práce. Povalujeme se jako medvědi jen v zimě.
Jste známý jako muž mnoha uměleckých profesí – muzikant, zpěvák, skladatel, bavič, spisovatel…
Já si o sobě nemyslím, že jsem muž mnoha uměleckých profesí. Všechno, co jste vyjmenovala, jsou nezbytné činnosti každého písničkáře. Skoro všichni si skládají své vlastní melodie, píší si své texty, vymýšlí si spojovací mluvené slovo, sami si hrají, zpívají a samozřejmě se snaží bavit. A to ještě neznamená, že jsou skladatelé, básníci, komici, nebo dokonce spisovatelé. Jsem také jenom písničkář, liším se jen tím, že se na pódiích nepředvádím sám s kytarou, ale s kapelou. Jezdit po zájezdech sám je smutné.
Country estrády byly náročné
Hudba, konkrétně jazz, vás zaujala během studií na střední škole. Ovládal jste už tehdy nějaký hudební nástroj? Nutili vás rodiče v dětství, abyste na něco hrál?
Rodiče mě dotlačili ke hře na housle, ale tento nástroj mě od muziky spíš odpuzoval, než k ní přitahoval. Ale později jsem byl rodičům, a hlavně svému chudákovi učiteli Slávovi Štochlovi vděčný i za to málo, co jsem na hodinách houslí proti své vůli získal. Když mě ve čtrnácti letech „chytla“ kytara a v sedmnácti letech s dixielandovou vlnou bendžo, měl jsem před kamarády kytaristy a bendžisty určitý náskok. Měl jsem už rozhýbané prsty, uměl jsem noty a měl jakž takž rytmus.
Známější pro veřejnost jste se stal v 70. letech, kdy také vznikl váš Banjo Band, s nímž jste pak nazpíval své nejznámější hity. Jak vzpomínáte na svá první vystoupení?
Nějaký bendžo band jsem se snažil dát dohromady už od roku 1961, ale všechny moje pokusy byly neúspěšné, všechny „vícebendžové“ formace zněly hudebně chaoticky, i když jsem často pro svůj projekt získával dobré hráče. Ale veškerá snaha byla marná, když improvizuje dohromady víc stejně znějících nástrojů, zákonitě vzniká neposlouchatelný hudební chumel. Asi stejně by to dopadlo při nepřipravené improvizaci třeba i těch nejlepších tří klarinetistů. Až spoluprací s aranžérem a pianistou Pavlem Skálou jsme se dobrali k přijatelnému soundu. Tříbendžový dobře zaranžovaný washboard band nacvičil asi deset amerických evergreenů a hned na svém prvním veřejném vystoupení v Lucerně na 2. folk a country festivalu sklidil nečekaný velký úspěch. Ale to byl jen úspěšný start, u kterého ještě pár let zůstalo. Bez vlastních písniček a bavení jsme byli neprodejní.
To už dnes rozhodně neplatí, zvlášť po revoluci jste měl hodně práce, vždyť jste jedenáct let každý měsíc připravoval televizní pořady Čundrcountry show a Country estrádu. To muselo být dost náročné, že?
Náročné to bylo. Každý měsíc vymýšlet nové a nové legrační soutěže, napsat monology pro Pitkina, Plačkovou, Roubychovou a další naše komiky, scénky, písničkové klipy, průvodní slovo a ještě někde splašit pár méně známých anekdot, které by pořad okořenily, to byla pěkná honička. A když jsme točili Country estrádu, musel jsem ještě napsat pro každý díl tři nové písničky. Jednalo se u mě doslova o totální nasazení a stejně jsem spoustu lidí tímto naším nesatirickým typem estrády naštval. Samozřejmě hlavně kritiky, kteří humor, jenž nic neřeší a nemá srozumitelné pointy, přímo nenávidí.
Co já vím, tak spousta lidí se tím naopak bavila. Teď nabízíte ve svém repertoáru různé pořady, některé jsou spíš písňové, jiné obsahují víc mluveného slova. O které je největší zájem?
Pořadatelé mají většinou zájem o kombinaci našich známých písniček s legrací. Já osobně mám tenhle kabaretní typ pořadu nejraději, hodinu a půl jenom zpívat anebo jenom mluvit je podle mne únavné jak pro interprety, tak pro diváky. Jen občas se stane, že je od nás žádaná pouze muzika. Jedná se většinou o vyloženě hudební festivaly.
Už jste zmiňoval housle, hrajete také na bendžo, balalajku, mandolínu a na guitariano, které jste sám vynalezl. Co to vlastně je?
Jedná se o keyboard pro hráče s kytarovou technikou. Po zkušební sérii se tento nástroj v současné době vyrábí jen na zakázku, jak se ukázalo, amatérští kytaristé, kteří jsou tou hlavní kupní sílou, mají zájem jen o nástroje, na něž hrají jejich idoly, a ne o nezavedené novinky. Takže guitariano si opatřují spíš kytaristé profesionálové, kteří si chtějí sami bez kapely muzicírovat. A těch je málo.
Nejhezčí je restaurace U Nádraží
Váš otec byl malířem. A vy se malování také věnujete a sklízíte úspěchy, což bude pro čtenáře možná překvapení, zrovna teď jsou vaše obrazy k vidění na zámku v Holešově. Dá se říct, co malujete nejraději?
Táta byl sice právník, ale malování bylo jeho celoživotním koníčkem. Vážně se mu věnovali i můj děda a můj prastrýc, takže jsem asi touhu výtvarně se producírovat zdědil po nich. Talent určitě ne, byli všichni tři opravdu dobří. Beru malování jako jeden z prostředků k výrobě legrace, skáču od stylu ke stylu, snažím se i o nové, podstatný je pro mě námět, kterému často podřizuji i použitou techniku. Po své antiperspektivě a sérii realistických parodií jsem se vrhl na neodolatelný minimalismus, kamarádi malíři už můj nový styl charakterizují, prý jsem začal malovat „čmouhy“. Nicméně můj obraz „Bača ide do hor“ vzbudil minulý měsíc na výstavě na Slovensku neobyčejný rozruch. Několik bačů o něj projevilo zájem.
To je hezké… Přesuňme se ale ze Slovenska do Dobřichovic, kde už dlouho žijete. Máte v našem kraji nějaká oblíbená místa?
Za nejkrásnější místo v Dobřichovicích považuji restauraci U Nádraží. Mám na mysli tu pravou část, kde je výčep.
To jste mě trochu zaskočil… Netrávíte svůj volný čas třeba na rybách nebo na kole? Poberouní je krajem rybářů, turistů a cyklistů.
Ryby nechytám, ač je rád konzumuji, na kole nejezdím, ač mám doma dvě docela dobrá kola, a na výlety nechodím, ač mám doma dobré turistické boty, dalekohled, hůl se štítky i mapu. Když nejezdím s kapelou po vlastech českých, slovenských a polských, tak si brnkám doma na kytaru, maluji anebo jen sedím a čumím.
A na závěr mám ještě jednu otázku, která se týká Berounky. Vaše písně jsou velmi známé, třeba Jožin z bažin se stal doslova legendou. Mě ale zajímá jiná píseň – Hlásná Třebaň je krásná. Tu jste vymyslel, protože se to rýmovalo, nebo máte k Hlásné Třebani nějaký speciální vztah?
Protože se mi to hezky rýmovalo a také protože se mi Hlásná Třebaň moc líbí. A každou chvíli přes ni jezdím. A jezdil jsem přes ni s rodiči už ve třech letech. Přes Jasnou pod Chopkom ne. Taky jsem mohl klidně napsat píseň „Pod Chopkom Jasná, hoj, ta je krásná“, ale to by pro mne nebylo ono.
Tak to budou v Hlásné Třebani rádi. Přeji vám krásné dny a děkuji za rozhovor.
(Lucie Hochmalová)
