Nakladatelství Arbor vitae je jedinečné tím, že se zabývá výtvarným uměním. Pan Martin Souček z Řevnic ho založil v roce 1992, takže letos slaví 25 let své existence.
Knihy jím vydané jsou nejen poučné, ale i krásné na pohled. A slaví úspěchy v naší republice i v zahraničí.
Pane Součku, jak vás tehdy napadlo, že založíte nakladatelství? Co jste dělal předtím?
Cesta nebyla příliš klikatá. Knihy jsem miloval od dětství. Vášeň číst mne v dětství možná až příliš oddělovala od potřeby navazovat přirozená přátelství, účastnit se her. Četl jsem klasiky, někdy i celé sebrané spisy, knihy, které příliš neladily s mým věkem, ale bylo to pro mne důležité. Přirozeně jsem se jimi začal i obklopovat. Antikvariáty se staly již od šestnácti let mou přirozenou „univerzitou“. Tou druhou byly zakázané filozofické semináře, kde jsem poznal to, co se na školách nevyučovalo. Z politických důvodů jsem nemohl dostat doporučení na školu humanitního typu. Poznal jsem samizdaty, četl je, rozmnožoval, pomáhal s jejich rozšiřováním. Přestože jsem vystudoval Vysokou školu ekonomickou, nastoupil jsem díky zaměření své diplomové práce do Orientálního ústavu AV ČR, kde jsem, v podstatě v roli historika, pracoval osm let. Po roce 1989 jsem vystudoval Filozofickou fakultu UK, kde se mé studium přes dva doktoráty protáhlo téměř na patnáct let. Moc mne to bavilo a chodit do školy mi chybí. Cesta k založení nakladatelství byla cestou iniciace, to, co jsem miloval, jsem chtěl převést i ve vlastní realitu. Vydávat knihy, navázat na to, co jsem znal či toužil poznat.
Bylo těžké pustit se do takového podnikání?
Nevěděl jsem o něm nic, dlouho jsem při něm pracoval a studoval. Nepočítal jsem, věřil na šťastnou náhodu. To mi dílem zůstalo doteď. S tím rozdílem, že jsem ho nemusel neustále dotovat, stejně bych neměl z čeho.
Název Arbor vitae prý vznikl náhodou. Prozradíte nám jak?
Byl jsem s přáteli na pravidelné pouti do Českého středohoří, která vždy začínala v Roudnici nad Labem. Nad jedním z bočních vchodů do tamního kláštera je vyštukovaný románský strom s korunou i kořeny. Arbor vitae.
Kolik knih od roku 1992 již vyšlo?
Nemám je přesně spočítané, odhaduji, že jich je na čtyři sta. Převážná většina je o výtvarném umění.
To je pěkné číslo. Dnes také máte několik edicí, z nichž nejznámější je asi De arte. Jaké ale byly začátky a první vydané knížky?
První knihy byly hodně oslovené Starou říší, katolickou modernou, judaismem. Brzy jsem si uvědomil, že nechci „pouze“ pokračovat v něčem, co již bylo, byť si toho velmi vážím, a zásadně to ovlivnilo můj vnitřní svět, pohled na typografii a samo vnímání krásné knihy, a že si přeji, aby Arbor vitae bylo profilované. Záhy jsem začal vydávat knihy o výtvarném umění. První byl katalog Václava Boštíka. Zásadní, na co jsem tehdy myslel a vlastně doposud myslím, byla snaha vrátit do kontextu českého výtvarného umění umělce, kteří z něj byli z ideologických důvodů vyřazeni – tehdy to byla zejména poválečná generace jako Miloš Chlupáč, Stanislav Podhrázský, Zdenek Palcr, Stanislav Kolíbal a mnozí další. Dnes jsou to čeští Němci.
Vaše nakladatelství se podílí také na pořádání výstav, k nimž jsou vydávány publikace. Jak vznikla tato spolupráce?
Větší část knih, které vydáváme, je spojena s výstavami, často i putovními. Expozice je buď výsledkem nějakého bádání, záměru zpracovat ho v knize a vystavit, nebo naopak možnost výstavy iniciuje knihu, která ji doplňuje. Téměř nevydáváme katalogy, právě pro jejich úzkou spjatost s výstavou, s jejímž koncem ztrácejí na významu. Snažíme se vydávat knihy, jedno, zda je nazveme monografiemi či jinak. Výstava je jejich součástí, kontext a záběr jsou širší. Mnohé expozice vznikly z našeho popudu a sami jsme se na nich autorsky a produkčně podíleli.
Získali jste mnoho ocenění včetně titulu Nejkrásnější kniha roku. Kolik a jakých cen celkem máte?
Naše knihy získaly 38 cen v soutěži Nejkrásnější kniha roku, což je v dějinách soutěže absolutní rekord. Dále byly oceněny v prestižních soutěžích Gloria Musaealis, Czech Grand Design, Nejkrásnější kniha Slovenska, Cena F. X. Šaldy, Zlatá stuha, Magnesia Litera. Knihy Libuše Niklová a Vetřelci a volavky byly oceněny v soutěži Nejkrásnější knihy světa.
Vaše publikace jsou opravdu velmi krásné. Je v nich mnoho obrazů a fotografií. Je náročné dát knihu dohromady? Jak dlouho průměrně trvá, než publikace vyjde?
Je to velmi náročné, zejména proto, že řadu obrazových podkladů získáváme ze zahraničí, což, když si představíte, že naše knihy mají běžně 600, 700 reprodukcí, představuje obrovskou agendu. Ta většinou spadá na mou kolegyni v nakladatelství Marii Bergmanovou, která je nově také z Řevnic a jejíž obětavé práce si nesmírně vážím. Žádný průměrný čas neexistuje, často jsme však vázáni termíny, proto musíme velmi spěchat. Nikdy to není méně než rok, jako extrém mohu uvést knihu Tajemné dálky: Symbolismus v českých zemích 1880–1914, kdy od prvního nápadu k vydání jsem s jejím autorem Otto M. Urbanem zestárl o víc než 20 let.
Podle čeho vybíráte, kterou knihu připravíte k vydání?
Nechci, aby to znělo pyšně, ale nikdy jsme nepodléhali žádným konjunkturním tlakům. Jsem přesvědčený o tom, že naše knihy mají sloužit, přinést něco nového, být v dobrém slova smyslu didaktické. Musí obsahovat vnitřní bohatství a měly by být krásné.
Kterou knihu máte vy osobně nejraději?
Na to neumím odpovědět. Mám rád symbolismus, knihy, které jsme na toto téma vydali. Zároveň mi přijdou nesmírně důležité knihy o českých německých malířích, které jsme vymazali z dějin umění. Nevím, je to pocitová věc, a jako taková se mění.
Žijete v Řevnicích. Máte tady nějaká svá oblíbená místa?
Mám Řevnice rád, Praha na mne působí tísnivě. To, co jsem na ní kdysi měl rád, je většinou pryč. Nejraději mám svou zahradu, ale není mi lhostejný veřejný prostor. Zásadně třeba nesouhlasím s bytovým komplexem Corso pod Lipami, které považuji za nebezpečný precedens, průměrnou architekturu na naprosto nevhodném místě. Na okolních městečkách a vesnicích vidíme, jak zrádné je stavební zahušťování přirozených center s jejich prolukami, zaplňování navazujících luk a polí hloupou zástavbou. Často se ozvu, bohužel dosti osamoceně. Mám rád obzor nad kopci, stromy, cosi, co roste zevnitř a zároveň se nerozvíjí.
A co děláte ve volném čase?
Nevím, zda mám volný čas.
Kdo je PhDr. Ing. Martin Souček, Ph.D.
Od roku 1992 majitel nakladatelství Arbor vitae – produkce, koordinace, redakce většiny titulů, od 2002 majitel společnosti Arbor vitae societas.
Dřív pracoval např. jako vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR nebo jako odborný pracovník Národní knihovny ČR.
Umělecký ředitel Galerie Smečky, kde je kurátorem většiny výstav.
Vydal dvě básnické sbírky Moře skryté v hoře (Maur) a Básně (Dauphin).
Vlastní knihovnu s přibližně 25 tisíci svazky.
V roce 2006 získal výroční cenu Nadace Český literární fond – Za kultivaci českého knižního trhu.
Lucie Hochmalová
