Pěknou podzimní vycházku k pozoruhodné přírodní památce, vzdálené jen desítku kilometrů od Dobřichovic, si nenechte ujít v některém z prosluněných dnů pozdního babího léta. Vyjděte si třeba k Černolickým skalám, podle pověsti zvaným Čertovy, jsou zajímavé za jakéhokoli počasí, ale jen v jasných dnech se můžete pokochat nebývalým rozhledem na bělostné obce a vesnice, rozeseté na jižní straně Hřebenů. Z pěkně upravené návsi Černolic, kterou v dávných dobách procházela takzvaná Zlatá stezka, projdeme uličkou kolem vilek až k poslednímu stavení, kde nás pěšinka po zhruba stovce metrů zavede ke značenému rozcestí, buď se spustíme dolů, pod skály, nebo pokračujeme přímo k jejich vrcholům.
Po červených křemencových plotnách a stupních to jde poměrně snadno, ani si neuvědomujeme, že vlastně vstupujeme do nepředstavitelně vzdálených časů. Pod nohama máme kameny, které vznikaly během téměř půl miliardy let z plážových písků v chladném ordovickém moři na jižní polokouli někde kolem šedesáté rovnoběžky. Zatímco my po půlhodince chůze stojíme na vrcholu skaliska, pevninská kra putovala tisíce kilometrů miliony let až sem, k Černolicím. Proto v unikátní červené skalní hradbě, budované z prvohorních usazenin, můžeme objevit příčné tektonické linie, nebo takzvané ichonofosilie, stopy po pohybu dávných organismů i chodbičky, kterými se „pračervíci“ prodírali sedimenty.
Geologické pochody nakonec vynesly tajemnou a podivuhodnou památku na doby vzniku kontinentů opravdu vysoko, neboť této krajině přímo kraluje svojí výškou: 467 metrů nad mořem. A pohled je odtud skutečně nádherný. Směrem k Jílovišti tušíme i zaříznuté údolí Vltavy, které se z východu blíží k řečišti Berounky, vzdálené jen několik kilometrů. Obě mohutné řeky jsou oddělené pouze kopcem Cukrákem. Čert, který prý chtěl zde, na nejužší šíji Hřebenů, postavit vysoký hrad, z nějž by mohl nahlížet jak do údolí Vltavy, tak Berounky, nepochodil díky vychytralému chalupníkovi. Ten včas probudil kohouta, a tak bylo pekelníkovo bezbožné dílo překaženo.
Aby se ďábel pomstil zdejším lidem, nasypal do potoků drobná zrnka kovu nejvzácnějšího – zlata. To jim sice přineslo bohatství, ale zároveň dřinu, závist a zlobu. Toužené zlatinky se nalézaly i ve Všenorském potoce, který sbírá své vody pod lesem zvaným U Hlavatého kamene a posléze protéká rybníčkem v Řitce. Pohlédneme-li k východu, kde k Mníšku stéká Bojovský potok, v němž se „zlatinky“ rýžovaly již za doby keltského osídlení, nebo opačným směrem k přítokům Všenorského potoka, všude nacházíme stopy po rýžování zlata, takzvané sejpy. Nalézalo se zlato i v okolí Dobřichovic? Ano, dolovalo se nad pravým během řeky při potocích od Dobřichovic až k obci Černolice.
V tomto nejsevernějším cípu zlatonosného jílovského revíru se těžilo zlato i výše, a to v okolí obcí Jíloviště a hlavně Jílového. Těžit zlato, to znamenalo „jílovat“, odvozené názvy obcí tedy svědčí o dávné tradici… Ještě dnes zůstaly v lesích stopy po haldách, které sloužily při vypírání zlata, dodnes se tam říká V Rýžích. Jistý podnikatel jménem Braun si zde „vyrýžoval“ značný majetek, ze jména Braun a Seifen (rýžoviště) později vzniklo počeštělé Brunšov. Tak se nazývá dnešní vilová čtvrť u Dobřichovic a stejný název nese rovněž osada na druhé straně hřebenů u Davle. (Čert ale nelenil, vždyť kde není zlato, může být stříbro…
Ve svazích nad pravým břehem Berounky nad Řevnicemi bychom pro změnu nalezli pověstmi opředený pramen, zvaný Stříbrná studánka. O ní se vypráví, že ji ovládají pekelné síly V noci prý před ní hoří plamen, který stejně jako vlčí oči nesnese, aby se do něj člověk zahleděl. Před příchozím pohasíná, když ale zvědavec odchází, opět mezi stromy probleskne.) – tuto část v závorce možno vypustit A nám nezbývá než abychom navečer, když unaveni po delší procházce usedneme u pramene, zkusili zahlédnout alespoň jednu „zlatinku“ pro štěstí…
Podle knihy Otomara Dvořáka Dolní Berounka a Marie Holečkové Lety, jak je neznáte volně zpracovala a pro DOBNET zpravodaj exkluzivně fotografovala Marie Holečková.
