Josef Korbel, sládek nového pivovaru

O tom, co ovlivňuje kvalitu piva, jaká je současná pivní kultura a jak je důležité rozšiřovat poznání i mimo svůj obor, je tento rozhovor s panem sládkem Josefem Korbelem. Probíhal v letovském pivovaru MMX.

V případě moderní technologie, jakou disponuje pivovar v Letech, uvaří sládek pivo konstantní kvality sám. Co předchází samotnému vaření piva?

Podle zadání majitele, jaké pivo mám uvařit, ručně míchám několik druhů sladu v určitém poměru a nechám je sešrotovat. Jsou různé typy sladu – kromě diferenciace obilí je slad i karamelizovaný, pražený a další. To ovlivňuje chuť i barvu piva. Také se odvažují a míchají různé druhy chmele, které se liší obsahem hořkých látek. Podle potřeby lze nakoupit i variantně aromatizované chmele. My vaříme převážně z českého sladu a žateckého chmele. Výsledek samozřejmě ovlivňuje i způsob zpracování sladu a jeho vaření ve varně. Piva se liší i dle typu přidávaných kvasnic, kdy probíhá svrchní nebo spodní kvašení. Důležitá je i kvalita vody…

Zkrátka jsou základní technologie vaření piva, od nichž se odvíjejí různé varianty. Podle těchto variant lze pojmenovat i výsledné pivo.

Velmi dlouho jste působil v Plzeňském Prazdroji, to byla asi ta nejlepší škola, že?

Po studiích jsem nastoupil rovnou do Prazdroje. Prošel jsem celou výrobou, znal jsem provoz, lidi, měl jsem dobrý plat, byl jsem spokojený a v práci jistý. Bylo mi 44 let. Ale přišla jiná doba a zase jsem se musel učit. V Prazdroji vznikla nová technologická skupina, do níž jsem byl zařazen. V té době jsem neměl řidičák a kromě znalostí ruštiny jsem neuměl jiný jazyk, možná trochu německy. O počítači v té době ani nemluvě. Jistý jsem si mohl být svými znalostmi v oboru. Do půl roku jsem ale měl řidičský průkaz, navštěvoval jsem kurzy angličtiny a jezdil po různých provozech plzeňských pivovarů v Česku. Učil jsem se znát jejich technologie a provoz jako takový. Byl jsem vyslán do Litvy i na Ural jako technolog.

V Plzni jste také vedl výzkumný minipivovar.

Následně v Plzni otevřeli výzkumný minipivovar, kde jsem měl možnost zkoušet vařit různá piva. Každá výzkumná várka měla svůj zápis z vlastního vaření, degustace, kde se hodnotilo několik desítek charakteristik piva, jako například pěna, říz, vůně, hořkost, sladkost, plnost a tak dále, zapisovaly se výsledky z laboratoře. To byla pro mne škola k nezaplacení. V Prazdroji jsem skončil v době, kdy firmu koupila jistá nadnárodní společnost a tento minipivovar měl svoji činnost ukončit. A to z toho důvodu, že svůj výzkumný minipivovar provozovala v Jihoafrické republice. Na to jsem nečekal a odešel ještě předtím, než se tak skutečně stalo. Do roka byl však plzeňský minipivovar otevřený znovu.

Já jsem ale začal spolupracovat s firmami v zahraničí, kde se zaváděly pivovary od našich výrobců.

V pivovaru MMX se pivo vaří v plně automatizovaném systému Kaspar Schulz. Setkal jste se s takovou automatikou, než jste přišel sem?

O tomto systému jsem už slyšel, ale před příchodem do Letů jsem se se zařízením v takové automatice nesetkal. Zkrátka jsem se zase něco nového naučil.

Vrátil byste se ještě do provozu, kde se pivo vaří klasicky?

Možná tehdy, pokud bych si pořídil vlastní pivovar, jinak ne.

Je podle vás nějaká hranice, jak silné pivo vařit?

Víte, ono nejde o hranici. Já uvařím pivo silné i slabé, tedy co se týká původní stupňovitosti a množství alkoholu, podle přání. Jde spíše o to, kdo jsou ti, kteří ho budou pít. Jestliže jdu do restaurace na pivo a dostanu 18°, které mi i může chutnat, kolik jich asi vypiju? V Čechách jsme zvyklí jít na pivo a vypít tři, čtyři i více půllitrů. U nás jsou oblíbená piva s nižším podílem alkoholu. Na rozdíl od západních zemí, jako je např. Belgie, kde mají rádi 12° či 14° pivo, v němž je alkoholu samozřejmě víc. Tam objemy prodeje 10° piva nehrají takovou úlohu. V podstatě i jejich pivní kultura je jiná. Těžko tam narazíte na u nás běžné půllitrové sklenice, natož tupláky. Pivní sklenice jsou menší, od 0,2l přes 0,3l po pintu. Liší se tvarem a nesou loga pivovarů.

A další důležitá věc je také cena, kterou je zákazník ochoten za pivo zaplatit.

Dříve byla v obchodech i restauracích k dostání 10° a 12° piva, pak se přidala i 11°. Dnes je výběr daleko širší, od nealkoholických piv po silné 18°.

Pamatuji se, že v Prazdroji se vařilo 8° pivo, které se dodávalo do Škodovky, a také 9°, jež šlo na export do Švédska. Tato výroba možná tehdy netradičního piva mohla být realizována právě na základě relativně vysokého odbytu. Podobně to platí i dnes. Pivovary mohou vyrobit jakékoli pivo na přání, ale pokud se ho uvaří určité množství, musí být jistota, že bude i prodáno.

Obchodní stránka věci mě jako sládka nemusí zajímat. Já dostanu úkol, jaké pivo mám uvařit. To je moje náplň práce.

Předpokládám, že stejně jako vinní sommeliéři a degustátoři jsou i pivní degustátoři.

Jistě, není to sice tak běžné, ale jsou a mají na to státní zkoušku.

Pak byste jako sommeliér mohl doporučit, jaké jídlo ve vaší pivovarské restauraci se hodí k právě nabízenému pivu. V jídelníčku by se tak objevilo: Dnes k pšeničnému 12° pan sládek doporučuje…

To bych samozřejmě mohl, ale musel bych to sám vyzkoušet. Mezi vínem a pivem je trochu rozdíl. Existuje daleko více možností a druhů vína podávaného v restauraci než množství variant piva nabízeného ve stejném podniku. Je málo restaurací, kde by měli dvacet píp, z nichž by teklo dvacet druhů piva. Možná je mají v lahvích, ale to nebude případ malých pivovarů, které do lahví stáčet nemusí a chtějí prodávat hlavně své pivo.

Děkuji za rozhovor!

(bt)