Kapela Jelen se na naší hudební scéně pohybuje už deset let a není asi mnoho lidí, kteří by její písničky neznali. Kromě fanoušků získal Jelen také dvě ceny Anděl, jako první Objev roku a později Nejlepší skupinu roku. Letos přijede Jelen s frontmanem Jindrou Polákem už podruhé na Portu do Řevnic, nejstarší hudební festival v ČR. Koná se od 1. do 3. července v Lesním divadle.
Jindro, měsíčník DOBNET vychází v dolním Poberouní, tedy v kraji kolem Berounky na západ od Prahy. Jak dobře tento kout republiky znáte? Líbí se vám tu?
Jako malý jsem s prarodiči často jezdil na chatu poblíž Berouna a vzpomínky na to období jsou jedny z nejhezčích, které z dětství mám. Okolní krajina je na výlety jako dělaná, Český kras je kouzelné místo. Už jako kluka mě fascinovaly hrady a zámky a Karlštejn byl jedním z mých nejoblíbenějších!
Zanedlouho se v Řevnicích objevíte na festivalu Porta, kde vystoupíte v neděli 3. července. Těšíte se?
Těšíme se moc. Porta je legendární a v rámci naší země a historie naprosto jedinečná akce!
Bude s vámi zpívat nějaký host nebo máte připraveno jiné překvapení?
Přivezeme si hosta a je příznačné, že je to skvělá mladá zpěvačka, kterou jsme poprvé potkali právě při našem minulém vystoupení na Portě, Tereza Balonová. Tenkrát jsme ji náhodou zaslechli zpívat její písničky, s nimiž ten rok vyhrála, a byli jsme úplně uneseni jejím talentem a hlasem. Pozvali jsme ji, aby s námi jela jako host na našem turné, a od té doby často spolupracujeme.
Na Portě jste poprvé hráli před třemi lety. Jaký dojem na vás udělalo Lesní divadlo a portoví fanoušci?
Bylo skvělé vrátit se zase ke svým kořenům, k akustické muzice a rodinnému prostředí uprostřed přírody, kam tahle hudba odjakživa patří. To místo má jedinečnou atmosféru. Byli jsme moc mile překvapeni, jak nás fanoušci přijali a jak spontánně reagovali. Moc jsme si to užili!
Vaše kapela v tomto roce oslaví desetileté výročí. Jak jste se tehdy dali dohromady?
Na začátky vzpomínám rád. Bylo to sice hektické, ale velmi tvůrčí období. Kamarád mě v té době seznámil s producentem Martinem Ledvinou, který se v současnosti věnuje hlavně popové hudbě. Kořeny má ale v bluegrassu, dlouho působil jako kytarista v kapele Druhá tráva. Okamžitě jsme si padli do noty a začali spolu natáčet dema mých písniček. Jeho studio tehdy fungovalo jako místo setkávání různých muzikantů na jam sessionech a právě tam jsme se potkali s Martinem „Kásou“ Kasalem a Ondrou Málkem. Měli kapelu Šatlava, ale chtěli se v muzice posunout novým směrem. Zahráli jsme si spolu a hned jsme si sedli lidsky i hudebně. Slovo dalo slovo a zanedlouho jsme měli první zkoušku.
Někde jsem četla historku o tom, že k názvu kapely vás skutečně inspiroval jelen, o němž jste zpívali v jedné písni. Je to pravda?
Ano, přesně tak! Když se začal blížit náš první koncert, došlo nám, že musíme kapelu nějak pojmenovat. Padla spousta různých variant, až jeden z kluků řekl: „Tak si pojďte říkat Jelen, podle té naší první písničky.“ Moje první reakce byla: „Jen přes mou mrtvolu!“ (smích)
Pak jsem o tom ale přemýšlel a postupně mi došlo, že jde o skvělý nápad. To slovo má samo o sobě skvělou energii, stačí, když vyběhneme na pódium, řekneme: „Dobrý večer, dámy a pánové, my jsme Jelen!“, a atmosféra v sále okamžitě vyskočí o 200 procent!
V roce 2014 jste už po dvou letech fungování získali titul Objev roku a o dva roky později také cenu za nejlepší skupinu na hudebních cenách Anděl. Co pro vás tyto úspěchy znamenají?
Je to pro nás samozřejmě velká čest. To, že si nás hudební akademie všimla a dala nám svoje hlasy, nás těší a vážíme si toho. Muziku ale děláme hlavně pro lidi. Největším oceněním je to, že fanoušci chodí na naše koncerty, mají rádi naše písničky, zpívají je s námi, tomu se žádná cena nevyrovná.
Vloni jste po pěti letech vydali své šesté album Věci & Sny. Je něčím jiné než předchozí desky?
Rozhodně. Od vydání našeho minulého autorského alba uplynulo pět let, kdy jsme kromě jiného neplánovaně vydali vzpomínkovou desku Půlnoční vlak Michala Tučného a strávili dva roky spolu s Michalovou dcerou Míšou na turné, kde jsme si připomínali jeho písničky. Za těch pět let jsme se všichni hodně posunuli, lidsky i hudebně. A myslím, že to je na desce znát. Během příprav na ni navíc přišel covid a s tím spojená opatření, takže jsme nemohli pracovat, jak jsme byli zvyklí, scházet se ve studiu a tvořit společně. Ukázalo se ale, že to je i ku prospěchu věci. Donutilo nás to vystoupit ze zajetých kolejí a hledat nové způsoby spolupráce na dálku. Každý sám za sebe. I díky tomu je deska zvukově barevnější, možná i současnější. Na druhou stranu se ale, myslím, podařilo zachovat všechno, co dělá Jelena Jelenem, tedy chytlavé, zpěvné melodie a texty „o něčem“. Moc nás těší, s jakým nadšením naši fanoušci desku přijali.
V kapele je vás v současné době osm. Kdo skládá písně?
Texty jsou z devadesáti procent moje práce, na hudbě pracujeme společně. Nápady přicházejí různě, nemáme žádný univerzální recept, podle nějž bychom tvořili. Každý pocházíme z jiného hudebního zázemí, všichni tak do muziky otiskneme kousek svého světa. A právě jejich součet nakonec vytváří to, co je Jelen.
Je nějaká píseň, kterou máte obzvlášť rád? Nebo se to nedá říct?
Vždycky je těžké vyzvednout jednu konkrétní písničku. Pro nás je každá jako naše dítě, každá má svůj příběh. Pro mě je třeba hodně osobní píseň Klidná jako voda, kterou jsem napsal pro svou dceru, nebo z nové desky písnička Rozlučková. Věnovali jsme ji našemu kamarádovi Davidu Stypkovi, fantastickému muzikantovi, který nás loni nečekaně opustil.
Hrajete na kytaru a zpíváte. Kdo vás v dětství vedl k hudbě? Měl jste v plánu stát se muzikantem?
Pocházím z muzikantské rodiny, moje babička byla fantastická zpěvačka, která měla našlápnuto stát se operetní hvězdou. Bohužel odmítla vstoupit do strany, a tak jí komunistický režim zničil kariéru. Po zbytek života mohla zpívat jen na pohřbech a v pražském Jakubském sboru. Můj pradědeček byl zase houslový virtuos a v Benátkách nad Jizerou založil první nototiskárnu v Čechách, největší ve střední Evropě. Odmalička jsem chodil do hudebky, učil se na piano, trumpetu, na trombon, na ten jsem dokonce nějakou dobu hrál v dechovém orchestru. Když mi bylo čtrnáct, objevil jsem rockovou muziku a elektrickou kytaru a rozhodl se, že chci psát vlastní písně. Postupně jsem nacházel nové a nové hudební styly, zamiloval se do zvuku akustických nástrojů a dospěl tam, kde se dnes nacházím.
A co vás na muzice nejvíc baví?
Je to věc, kterou jsem poprvé zažil právě v dechovém orchestru, když se linky jednotlivých nástrojů a melodií spojí dohromady, zaznějí společně a najednou se objeví hudba, z níž vám vstávají chlupy na rukou. Proto mě baví velké kapely se spoustou nástrojů, propracované vokály a harmonie. A když k tomu přidáte atmosféru v sále, na pódiu a spoustu lidí, kteří vzali vaše písničky za své a zpívají je s vámi, tomu pocitu se nic nevyrovná. A samozřejmě to, že můžete tohle všechno zažívat s bandou kamarádů, s nimiž vás kromě lásky k muzice pojí také přátelství a dobrá nálada. Neznám nic lepšího!
