Podzemí ho fascinovalo od dětství. Rád zkoumal kameny a později i nové podzemní prostory. K tomu je zapotřebí klid, který z něj sálá od prvního pohledu. Při tom druhém vás rozesměje jemným humorem. Alexandr Komaško stál třicet let v čele Správy Koněpruských jeskyní. Dnes spolu s kolegy dokončuje nové zázemí a expozici, na niž se můžeme těšit už letos od počátku turistické sezony.
Kam vedly vaše první jeskyňářské kroky?
Svého času jsem žil v Krušných horách, v okolí Měděnce, kde je k nalezení spousta krásných kamenů, už od středověku se tam těžily rudy. Jako malí jsme chodili do opuštěných štol. Když jsem pak začal studovat na příbramské průmyslovce, odkud kluci jezdili do jeskyní Českého krasu, bylo to pro mě logické pokračování. Podzemí mě táhlo.
Mnoho lidí má při cestě do podzemí strach. Bál jste se někdy?
Samozřejmě, jinak bych to asi nepřežil. Ale lákalo mne a tomu volání jsem nedokázal odolat.
Proč lidé lezou do jeskyní. Kvůli objevům?
Někdo proto, aby našel něco nového a dostal se tam, kde nikdo před ním nebyl. Jiný také, ale protože vidí i do geologie, navíc ho zajímají i další souvislosti. Třeba proč jeskyně je zrovna tam, kde je. Najde v ní minerály, které se často nevyskytují, například aragonity, objeví sádrovec nebo třeba lidské či zvířecí kosti z daleké minulosti. Částečně jde i o adrenalin.
Dá se říci, co nejzajímavějšího jste objevil?
Našel jsem třeba pokračování známých jeskyní, kde byly prostory s krápníkovou výzdobou. V Českém krasu jsem prokázal, že aragonit se vyskytuje i ve formě krápníkové výzdoby. Do té doby se uvádělo, že krápníky tvoří pouze minerál kalcit lišící se od aragonitu krystalovou soustavou. Našli jsme i propástku, kde byly čtyři lidské kostry z doby asi před pěti tisíci lety.
Tušíte, kde kosti skončily?
Zprvu v Archeologickém ústavu ČAV, později byly předány do depozitářů Národního muzea Praha. Když jsem nastoupil do Koněpruských jeskyní a můj koníček se stal prací, na nic jiného jsem neměl čas.
Jste rád, že lidé chodí do jeskyní?
Jak se to vezme. Je dobře, že některé jeskyně jsou zpřístupněné, lidé pak nelezou do těch nepřístupných. A ty přístupné se snažíme zabezpečit tak, aby si z nich nikdo neodnášel suvenýry. V minulosti se mi totiž stalo, že jsme objevili krásné malé jeskyně s krápníkovou výzdobou. Řekli jsme to kolegům jeskyňářům, a když jsem přišel po čtyřech měsících, našel jsem před vchodem zurážené ven vytahané krápníky. Nemyslím si, že je otloukli jeskyňáři, ale řekli o tom dalším, a tak se informace dostala i k lidem, kteří by ji už vědět nemuseli. Když se to stávalo opakovaně, začali jsme jeskyně utajovat. Bohužel i před kolegy jeskyňáři.
Zeptám se laicky, k čemu je někomu krápník, který si odnese domů?
Proč si lidé kupují třeba porcelán, který nepoužívají? Strčí si ho do skříně a koukají na něj. Podobné je to i krápníky. Takoví lidé se vlastně ani nedají nazývat jeskyňáři. A stále dorůstají noví a noví.
Zažil jste, že by někdo z lidí lezoucích do jeskyní na svůj výlet doplatil?
Někdy v roce 1973 začínající jeskyňáři zalezli do jedné propástky poblíž Koněpruských jeskyní. Bylo to kolem poledního. Neměli zkušenosti, a když jeden z nich uvázl, začali panikařit. Uváznutého chlapce jsme vyprostili až po 24 hodinách. Naštěstí to přežil, ale měl problémy s ovládáním rukou, protože si je přeležel, a léta musel rehabilitovat. Nicméně kromě zážitku na celý život zůstal v pořádku. Byla to velká záchranná akce, kdy i lékař říkal: „Když to bude nutné a jinak to nepůjde, klidně mu zlomte ruku, ale hlavně ho dostaňte ven. Ruku spravíme. Lepší, než aby tam zůstal.“
Zachovat klid je tedy základ úspěchu.
Hlava je hodně důležitá. Dá se trénovat. Když člověk začne jako malý se zkušenými lidmi a leze opakovaně, zvyká si a po nějaké době mu to už ani nepřijde. Jakmile člověk panikaří, je to cesta do pekel. Musí si být vědom toho, že když to šlo tam, půjde to i zpět.
A co když jdete někam, kde to ještě neznáte?
Samozřejmě je nutné dávat větší pozor.
Lezl jste někdy sám?
V mládí se mi to stalo. Nikdo jiný neměl čas. Toulal jsem se krasem a obhlížel známé části jeskyní. V jedné se mi zdálo, že bych se mohl prokopat dále. Prohrábl jsem a ocitl se v docela prostorné části, kde se dalo sedět, lézt po čtyřech, vešlo by se nás tam několik. Konec tvořilo okénko. Je zajímavé, že když se díváte skrz úzký otvor do širšího místa, zdá se vám, že je to tam daleko větší. Za okénkem jsem viděl pokračování jeskyně, kde bych se mohl pohodově otočit. Prohrabával jsem se, a když to už šlo, napral jsem se tam… a uvázl v pase. Síňka malá, vešla se mi do ní jen půlka těla. Naštěstí jsem mohl rukama pod hrudníkem odhrabat hlínu, otvor zvětšit a vycouvat.
Co musí jeskyňář dodržet, když někam leze?
V první řadě by neměl jít sám. Pokud ano, měl o tom vědět někdo další s domluvou, že se mu průzkumník ozve. Dnes v době mobilů je to snadnější. Každý by měl by mít náhradní světlo a další věci podle toho, kam leze. Pokud do propasťovité jeskyně, tak lana. Vždy pevnou obuv a montérky či overal.
Kdy je jeskyně pro člověka nebezpečná?
Záleží na typu. Třeba Moravským krasem protéká voda. Při předpokládaných srážkách či přívalových deštích by se tam lézt nemělo. Také když končí zima a očekává se výrazná rychlá obleva. Voda může, v lepším případě, zavřít cestu. Základem je, že by nikdo neměl přecenit své síly. A měl by lézt s někým zkušeným.
Bylo vám někdy ouvej?
Naštěstí ne. Jeskyněmi Českého krasu divoké vody neprotékají. Na Slovensko, kde takové jeskyně jsou, jsme se vždy vypravili v bezpečném termínu, v zimě, kdy srážková voda leží ve formě sněhu a nějakou dobu v něm ještě vydrží. Navíc jsem byl dříve štíhlý chlapec a úzkých děr jsem se nebál. Věděl jsem, co jsem schopen zvládnout.
Stala se mi jiná věc. Jedna jeskyně, protékaná vodou a často navštěvovaná jeskyňáři, končila neprůlezně závalem, z něhož voda vytékala. Její množství signalizovalo, že jeskyně za závalem bude ještě dlouhá. Protože kus před závalem byla hodně vysoká chodba, řekl jsem si, že zkusím prolézt její strop, kam až mě pustí. Říční jeskyně někdy mívají několik výškových úrovní. Dole kluci prolézali jiné škvíry. Po čase jsem dolezl do náznaku vyšší úrovně, ale do stran se mi to stále nedařilo. Povylezl jsem tedy výš a tam už byla chodbička s hliněným dnem a v ní dokonce staré stopy medvěda a drápy poškrábaná stěna. Směrem do neznáma vedla jen neprůlezná mezera mezi dnem a stropem. A pak tam byl ještě malý komínek ukončený zaklíněnými kameny. Posvítil jsem si do škvír mezi nimi, a protože jsem v jednu chvíli neviděl odražené světlo, věděl jsem, že tam bude pokračování. Kameny jsem rozebral, prolezl nahoru a objevil velkou prostoru asi dvacet metrů širokou. Vedla kamsi pryč. Kus jsem jí prošel, ale řekl jsem si, že se raději vrátím pro kluky. Stát se mohlo cokoliv a nikdo nevěděl, kde přesně jsem. Vrátil jsem se k objevnému průlezu a cpal se do výklenku. Najednou byl pro mě úzký, neprůlezný. Vzdálil jsem se od stěny a zjistil, že ten původní je asi o 30 metrů dál. Oba vypadaly skoro stejně. Byl jsem na podzemí zvyklý, takže žádná panika, jen jsem se pořádně rozhlédl.
Jaké to je, když vstoupíte do nového prostoru?
Záleží, co člověk předtím zažil. Pokud má za sebou objevy nových prostor a vleze, kde už předtím někdo byl nebo je to moc malé, není to tak silné. Když přijdete do netknutého a velkého místa, zmocní se vás moc hezký pocit. Navíc jako geolog mnohé vidím v souvislostech. Ze stavu, v jakém prostor nechala příroda, mohu pochopit, proč vypadá zrovna takto. Lze odvodit, co je možné očekávat u dalších podobných jeskyní. Vidím výzdobu ještě neošlapanou, neušpiněnou jinými jeskyňáři. Protože i když se snaží, než do jeskyně dolezou, často se musí prodírat zabahněným úsekem. I proto jsme se pro práci v nových objevech vždy převlékali.
Mohou jeskyně k něčemu pomoci?
Často k ničemu. (smích) Na druhou stranu třeba v oblasti, kde je málo vody, můžete zjistit, kudy voda teče a pak ji nějakým způsobem získat. Nebo můžete objasnit, proč občas dochází k přívalovým povodním v jeskyních. Že je tam třeba materiál, který odpadává, zanáší koryto, zabraňuje odtoku a pak se voda vyvalí ven najednou.
Třicet let ve vedení Koněpruských jeskyní je dlouhá doba. Co pro vás znamenala?
Snažili jsme se jeskyně zpříjemnit návštěvníkům. Mistr party, která je dříve zpřístupňovala, byl nižšího vzrůstu. Často nechával nízký průchod. Roli také hrály finance. Čím více se toho muselo tahat ven, tím déle to trvalo a stálo více peněz. Navíc on sám necítil potřebu něco měnit. Prošel tam v pohodě. Já jsem zastával názor, že je lepší, když si lidé prohlížejí jeskyni, než když si musí hlídat hlavu a na prohlížení nemají čas. Takže jsme snižovali dno a tím zvyšovali podchozí výšku. Další věcí byla špatná elektroinstalace. Nebyly peníze na rekonstrukci, a tak jsme ji museli postupně předělávat mimo sezonní období.
A samozřejmě jsem se věnoval také bádání, protože v Koněpruských jeskyních je nejstarší známá výzdoba jeskyní Českého krasu. Má v sobě okem viditelný opál. Neví se přesně, kdy vznikla, jestli před dvěma nebo třemi miliony let… Ale jisté je, že před jedním a půl milionem let již opadávala. O datování této doby se zasloužil prof. Ivan Horáček, který v ní objevil kostičky malých zvířátek tohoto stáří.
V jiných jeskyních opál není?
Je, ale v mnohem menším množství a není viditelný pouhým okem. U nás je čirý nebo mléčně zbarvený. Jinde ho odhalíte jen pomocí UV lampy s krátkovlnným zářením.
V Koněpruských jeskyních se v 50. letech našly lidské kosti. Ví se už s jistotou, ze které jsou doby?
Někdy kolem roku 2000 proběhl pokus o datování pomocí izotopu uhlíku C14, který vyšel na pouhých 13 tisíc let před Kristem. Zájem o kosti proto trochu opadl. Ale zhruba před třemi lety byla provedena genetická analýza a zjistila, že se jedná o nejstaršího člověka moderního typu na euroasijském kontinentu, který zde žil někdy před 45 tisíci lety. Takže jsme nějakou dobu byli na výsluní. Nyní se na něj dostaly kosti z Německa, které jsou asi o dva tisíce let starší. Ale může se stát, že po dalších zpřesňujících analýzách budeme zase o něco starší my. (smích) Jisté však je, že nález z našich jeskyní patří k první migrační vlně člověka moderního typu, který do Evropy přišel. Takových objevů moc není.
Čemu se věnujete nyní?
Na Koněpruských jeskyních se dokončuje nová provozní budova, protože zdejší zázemí pocházelo z 50. let minulého století. Dokonce šlo tenkrát o provizorium. V novém Domě přírody Českého krasu bude expozice, kterou nyní připravujeme.
Pomohla by v objevování nových jeskyní umělá inteligence nebo nové technologie?
Geofyzikální metody jdou sice dopředu, ale stále je potřeba člověk. Možná kdybychom měli programovatelného netopýra nebo nějakého hraboše či kunu, byly by objevy rychlejší.
Věděli jste, že…
- … Koněpruské jeskyně byly objeveny náhodou v roce 1950, když dělníci v lomu odstřelili část masivu, kde se aktuální systém jeskyní nachází. První návštěvníci tam vstoupili o devět let později.
- … jejich celková délka má něco přes dva kilometry a jsou tak nejdelším známým jeskynním systémem v Čechách. Prohlídková trasa je vedena patrem středním a svrchním a měří 620 m.
- … k největším lákadlům patří penězokazecká dílna nebo Koněpruské růžice v Proškově dómu. Nově se k nim připojí expozice Domu přírody Českého krasu, kterou si rozhodně nenechte ujít!
