V mnoha domácnostech hospodyňky zdobí perníčky na vánoční stůl. Ještě ve středověku přitom patřil perník k luxusnímu zboží a mohli si ho dovolit jen ti nejbohatší.
Až v 18. století přestal být výlučnou výsadou majetných a dostával se postupně i do domácností chudších. Jak se žilo perníkářům na Berounsku, přibližuje výstava, která je až do konce února k vidění v berounském Muzeu českého krasu na Husově náměstí. Autorem je tamní historik PhDr. Zdeněk Polanský.
Medové perníčky, pochoutka, která se peče odpradávna ke všelijakým příležitostem, má dlouhou historii. Tvary z medového perníkového těsta patří mezi nejstarší druhy sladkého pečiva vůbec. Kdy vznikl první perník, není známo, ale jisté je, že placky z mouky obohacené medem a kořením si pekli již obyvatelé starého Egypta. Medové pečivo bylo oblíbené rovněž ve starověkém Řecku či Římě, stejně jako v orientálních krajinách.
První perník na posvícení
Už v první polovině 14. století, kdy se perník dostal přes německý Norimberk až mezi Slovany, se první perníkáři objevili v Čechách. Nazývali se caletníci a právě podle nich prý nese své jméno pražská Celetná ulice.
V městském prostředí je perník poprvé doložen v roce 1335, kdy byl prodáván v Turnově na posvícení. Jelikož šlo o zboží drahé, výrobců bylo jen poskrovnu, a navíc působili jen ve větších centrech. V Praze existovalo sdružení perníkářů již v roce 1348, ale první perníkářský cech je datován až roku 1524. Na počátku 15. století před vypuknutím husitských válek žilo v Praze 18 perníkářů. Vyrábět perník bylo velice fyzicky náročné, a tak tuto práci odváděli většinou muži.
O perníkářích v Berouně máme kusé zmínky až v 16. století. Jeden tu působil snad v roce 1509. Od něho tehdy berounští měšťané pořídili část pohoštění pro čerstvě korunovaného českého krále Ludvíka Jagellonského projíždějícího městem.
Dřevěné perníkářské formy z 19. století. Vyráběli je zruční řezbáři nebo rytci, obvykle specialisté. Foto: Muzeum Českého krasu
Stejně jako všichni ostatní řemeslníci v Českém království byli perníkáři členy cechů, obvykle vstupovali do pekařských a mlynářských. V knize berounského cechu pekařů a mlynářů figuruje už v roce 1699 jako perníkářský mistr František Strakonický (*1673). V Berouně požíval velké vážnosti. Stal se městským radním i cechmistrem. Po jeho smrti v požehnaném věku 88 let v roce 1761 pokračoval v perníkářském řemesle syn Jan.
Raný novověk znamenal pro perníkářství pozvolný rozkvět vrcholící v 18. století, kdy jeho výtvory přestaly být výlučnou výsadou majetných. Pozitivní změny přinesl rozvoj domácího chovu včel. Perníkářům umožnil zvětšit a snad i zlevnit produkci. Do karet jim hrál i rozvoj zámořské plavby a díky němu dostupnější dovoz koření.
Rod Warousů
V 19. století působil v Berouně perníkářský rod Warousů. Vojtěch Warous, první berounský perníkář tohoto jména, dorazil do Berouna roku 1765 jako pětadvacetiletý mladý muž. Po Vojtěchovi, který zemřel v pouhých 43 letech, převzal berounský perníkářský dům jeho mladší bratr František. V roce 1799 se u něj vyučil nejstarší syn Jan. Ten přežil všechny své děti a zůstal bez dědiců.
Jeho bratr Benedikt Warous měl tři syny. Prostřední syn Jan pracoval u svého otce v Berouně jako perníkářský pomocník a po jeho smrti dílnu převzal. Nejstarší syn Matěj záhy po svém vyučení došel k poznání, že klasické perníkářské řemeslo v nastávající době již nemá budoucnost. S jedním zlatým v kapse a v oškubaném oblečení se vypravil na dlouhou tovaryšskou cestu, aby zjistil, jak se obor vyvíjí. Prošel centra habsburské monarchie, pracoval v kavárnách a cukrárnách ve Vídni, v Pešti, Praze, Brně a Karlových Varech. Cestoval celkem 12 let a dosáhl velkého cukrářského mistrovství. Začal dodávat pro stůl emeritního císaře a českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého, žijícího v Praze po abdikaci v roce 1848, nebo pro bohaté lázeňské hosty ve věhlasném karlovarském cukrářství hotelu Hamburk.
Roku 1869 se opět usadil v Berouně, oženil se a stal se významným aktérem místního kulturního života. Byl však pohříchu špatným hospodářem a jeho podnikání příliš nevzkvétalo. Další podstatnou příčinou Warousova úpadku byla nepochybně i vzrůstající konkurence. K rostoucí skupině berounských perníkářů a cukrářů se zařadil Josef Svoboda (*1835, †1901) z Plzeňského předměstí. Konkurenci rozmnožili i Warousovi příbuzní, konkrétně rodina Tomáše Modrocha. Na něj pak navázal jeho syn Antonín Modroch, který se v době obecného úpadku perníkářského řemesla nepřeorientoval na cukrářství, ale na výčep lihovin.
Berounské náměstí zachycené v době, kdy měl Matěj Warous cukrářský provoz v domě s číslem popisným 35. Fotografie vznikla kolem roku 1880. Foto: Muzeum Českého krasu
Soumrak perníku
Soumrak nad zlatou dobou perníku přišel ve druhé polovině 19. století, kdy bylo perníkářské řemeslo nuceno ustoupit řemeslu cukrářskému, které nabízelo širší a lákavější sortiment výrobků. S rozmachem velkovýroby a nástupem cukrovarů se původní perníkářské řemeslo začalo vytrácet. Cukráři se museli podřídit dobovému vkusu a chutím uvykajícím na zákusky, máslové a šlehačkové dorty a pravidelný přísun řepného cukru, čokolády, kandovaného ovoce a různobarevných bonbonů
Perníky byly původně jednoduché placičky, případně se tvarovaly pomocí různých formiček zhotovených nejprve z pálené hlíny, později ze dřeva. Dřevěné formy umožňovaly daleko větší variabilitu, byly často bohatě vyřezávané. Perník se většinou prodával jako dárkové zboží k různým příležitostem. K dostání byl na rozličných jarmarcích, poutích, pekl se o Vánocích i Velikonocích. Tvary i motivy byly rozličné. Zpočátku převažovaly ty náboženské: Boží narození, krucifix, beránek, andělé nebo někteří světci. V 17. století přibyly náměty světské – jako voják, kaprál, trubač, rejtar, kavalír, kominík, myslivec. Časté byly výjevy erotické či milenecké: věneček nebo košík, hrdličky, svatební kočár, Adam a Eva, Strom poznání se zakázaným jablkem. K typicky mužským motivům patřil jelen, rak, kohout či kanec, pistole nebo šavle nebo žertovný Honza na koze.
Pavla Nováčková; Muzeum Českého krasu
04
Výrobě perníčků se lidé věnují i v současnosti. Tyto upekla a nazdobila berounská obyvatelka Šárka Endrlová.
