Inspirativní scenárista, režisér a učitel Ivan Látal se dle svých slov narodil „v krutých padesátých doma“. V pase měl napsáno born: Dolní Mokropsy. Většinu života věnuje vzdělávání dětí prostřednictvím vlastní televizní a filmové tvorby, výuky či dalších aktivit.
Žijete v Černošicích. Jaký k nim máte vztah?
Jako k místu, kde se člověk narodí a nese si ho celý život. Víc si to uvědomí, když je dlouho pryč nebo se s jeho rodištěm děje zásadní změna, zejména k horšímu. Dnešní doba je ve znamení značného pohybu lidí a věcí a dřív normálnímu zakořenění již nepřeje.
Co říkáte na změny v regionu?
Letos jsme připravovali výstavu k 900 letům Černošic. Fotografie jsme měli hlavně k poslední stovce. Přitom si uvědomíte, kolik práce a hodnot nám odkázali naši předkové a jak macešsky se někdy k tomuto odkazu stavíme. Domy a stromy snadno a rychle padnou, ale než vyroste kvalitní náhrada, trvá to léta. Mile mě překvapil nízký věkový průměr obyvatelstva. Děti, to je naděje, to budeme MY po NÁS. Zdá se mi, že se jim společnost sice věnuje, ale dost povrchně.
V čem ta povrchnost spočívá?
Třeba to vypadá jako stařecké mentorování, ale toho dojmu jsem nabyl za posledních deset let ve škole. Děti často uplácíme vším možným, abychom jim nahradili čas, který se jim má věnovat. Nakupujeme, surfujeme, místo abychom se hlouběji zajímali o dětskou duši. Co prožívá, z čeho se raduje, co ji trápí a z čeho má strach. Někdy strávíme s dětmi ve škole víc času než jejich rodiče.
Spolupracoval jste s Českou televizí, hlavně v tvorbě pro děti. Jaké to byly časy?
Panovalo veliké nadšení z nabyté svobody, ale současně přišly i věci nedobré. Začátkem 90. let televize nakupovala pro dětské vysílání seriály čtvrté kategorie, zejména z Asie. Řemeslná dovednost a výtvarná hodnota značně pokulhávala za naší bývalou domácí produkcí. To byl jeden z impulzů k vytvoření něčeho nového. A tak vznikl cyklus Kostičky a Moudronos, skoro 100 dílů vzdělávacího a výchovného programu, který ČT mnohokrát reprízovala. Vlastně první diváci už to dnes pouštějí svým dětem.
Pracujete i nyní na podobných projektech?
Možností natáčení bylo čím dál méně, až zcela skončila. Začal jsem učit na základní umělecké škole, říkáme tomu Foto – škola vidění. Dnes jsou děti každý den zaplaveny novými informacemi, zejména obrazovými. Společně se učíme pozorovat, viděné zaznamenat a kriticky hodnotit. Může se jim to hodit ve všech oborech, které budou studovat.
Jste aktivní i v souboru Pramínek. S jakou filozofií?
Filozofii bych ponechal na Karlově univerzitě. Dětský folklorní soubor Pramínek je pokračováním toho, co jsme dělali dřív. Se ženou Marcelou jsme roky mládí protancovali, mimo jiné i v lidových souborech. Lásku k lidovému umění jsem nasával s mateřským mlékem, máma pracovala v Národopisném muzeu. Vazby šly ještě dál k babičce, malířce Marii Fischerové Kvěchové, a prababičce Marii, která koncem 19. století byla u zrodu družstva pro podporu lidové tvorby – ZÁDRUHA. V Pramínku se vystřídalo hodně dětí, které ho nepovažují za ztrátu času.
Jak Pramínek funguje?
Pramínek vede moje žena Marcela, ta má na to dvě vysoké školy. Já jí jen pomáhám, zejména s organizací a s foto- a videodokumentací, protože zatím lepší cesta „konzervace pohybu“ nebyla vynalezena. Žena se snaží chlapce a děvčata odmalička zaujmout pro pohyb formou hry a hudbou. Nevytváří choreografie, kde by dětem vnucovala své představy. Často s nimi improvizuje na hudbu a postupně společně zafixují, co se podařilo. Je to náročné a rodí se to dlouho, ale děti zažijí pocit, že něco spoluvytvářejí,a je jim při tom dobře. Někdy tančí společně i tři různověké skupiny. Což je pro motivaci, inspiraci a předávání zkušenosti přirozená situace. Děti vždy napodobovaly ve zpěvu i v tanci ty starší.
Mají děti vztah k místu, kde žijí?
Zvykoslovný rok s nimi prožíváme v sále, ale hodně i v ulicích, na náměstích a v přírodě našeho města. Pokud budou mít své okolí rády, bude jim na něm záležet. Budou se vracet na místa, kde něco společně prožily.
Jakou aktivitu udržujete už mnoho let?
Naši Letní taneční dílnu v Bechyni. Tam se začíná připravovat vánoční program. Výjimkou byl letošní ročník, kdy si připomínáme nedožitých 125 let Bohuslava Martinů a 60 let od premiéry jeho přepůvabné kantáty Otvírání studánek. V exteriérech Bechyně, ale i v okolí Berounky a Vysočiny jsme natočili s děvčaty video, které budeme k tomuto výročí prezentovat.
Co byste si přál v budoucnu?
Vydržet, mít dostatek sil vše uskutečnit. Námětů je celý rok dost a dost, od masopustu po vynášení Morany, májů, poutí a koncertů. Události si vlastně hledají nás a střídají se čím dál tím rychleji.
Kterou máte nejraději?
Mokropeský masopust. Obnovili jsme ho se Slováčkovými právě s dětmi, protože dospělí se styděli. Příští rok už bude 28. ročník.
Čím jsou pro vás blížící se Vánoce?
Krásným obdobím, kdy se vracím do dětství. Ve vzpomínkách a v rodinných tradicích často společně s vnoučaty. Jak říkával pan Seifert, těším se na ně od Tří králů.
Máte nejhezčí či nejzajímavější vzpomínku?
Když jsem byl v první třídě, nemohl jsem to těšení vydržet a nakoukl do místnosti, kde babička připravovala dárky pod stromeček. Malou škvírkou se mi zdálo, že jsem zahlédl vytoužené lyže. Večer po zaznění zvonku se dveře otevřely, a byl jsem raněn – lyže nikde. Uvěřil jsem, že Jéžíšek je zase odnesl, když jsem se díval a neměl. Načež jsem dostal svetr, který dřív nosil brácha. Bylo běžné, že oblečení putovalo a přešívalo se. Já jsem prý prohlásil: „Aha, to je po Ježíškovi.“ Jak rád bych dnes slyšel ten andělský zvonek a dostal něco „po Ježíškovi“.
Co budete dělat během posledních svátků v roce?
Setkávat se s milými lidmi. Kromě rodiny s přáteli a kamarády, s nimiž si rád v klidu vypiji čaj. Těším se, že si něco přečtu.
Jaké přání vyšlete čtenářům (nejen) pro toto období?
Na závěr stavění betléma zavěšuji anděla s nápisem „Pokoj lidem dobré vůle“. Přeji všem, aby se tak stalo a nenaplnila se slova Karla Čapka, který jednou napsal: „Za příčinou lidské špatnosti Vánoce letos nepřijdou!“
Medailonek Ivana Látala
- Režisér, scenárista a učitel.
- V roce 1975 absolvoval na FAMU katedru dokumentární tvorby.
- V Československé a České televizi natočil jako scenárista a režisér přes stovku vzdělávacích programů pro děti, mimo jiné pořady Kostičky a Moudronos.
- Vyučuje na ZUŠ obor fotografie.
- O svém životě říká: „Pokud se ohlédnu nazpět, nemám se za co stydět. To se za úspěch dá považovat.“
Lucie Hejbalová
