Houslista Jan Hrubý: Mám štěstí, že mě živí to, co mě baví

Foto: Jiří Kupka

Foto: Jiří Kupka

Jan Hrubý, známý rockový houslista a dobřichovický rodák, zavítal do našich končin v poslední době hned dvakrát. Jednou byl hostem Josefa Klímy na první z jeho obnovených besed věnovaných známým sousedům a podruhé se účastnil besedy Michala Pánka s Petrem Fialou.

Jeho návrat do rodného města byl inspirací si s Honzou popovídat o životě i hudbě. I když ho životní události nakonec odvály jinam, stále zůstává silnými kořeny propojen s Dobřichovicemi.

Co tě odválo do Otvovic?
S druhou ženou jsme hledali místo, kde žít, abychom byli blíž Praze, kde potřebuji často být. Žili jsme tehdy v Brně. Koupili jsme tohle stavení, které rekonstruujeme už třicet let, a stále je tu hodně práce pro mnoho dalších generací. Mám to tu ale rád, dá se říci, že jsem tu už domestikoval.

Stýská se ti po Dobřichovicích?
Stýská se mi po každém místě, kde jsem něco prožil, kde to stálo za to. V Dobřichovicích jsem se narodil a prožil třicet let. Mám tam dceru a fůru kamarádů z mládí. Je to pro mě asi nejdůležitější místo pro návraty.

Nedávno jsi tam zavítal na besedu s Josefem Klímou. Účast byla hojná. Jaké to pro tebe bylo?
Ta akce se velice vyvedla. Pepa Klíma je moderátor profesionál a s takovými se vždycky výborně pracuje. Je muzikálně i všestranně nadaný a otevřený věcem kolem sebe. Dotáhl věci, které dělá, na nejvyšší stupeň profesionality. Vždycky jsem věděl, že tenhle člověk nezapadne do davu.

A kdy jsi zaznamenal u sebe, že bude tvůj život spojený s houslemi?
Ve dvanácti letech jsem absolutně netušil, čím budu. Babička mě tehdy honila z hokeje, že už na mě čeká pan učitel do houslí, tak jsem běžel domů a vytrpěl hodinu. V tom věku mě víc zajímal fotbal a hokej. Můj táta, velký sportovec, říkal, ať se na fotbal vykašlu, že nejsem po něm, ať se držím muziky, kde můžu něco dokázat. Sportoval jsem hodně do doby, než jsem se rozbil na motorce, ale to už jsem byl na konzervatoři.

Jak tě napadlo jít na konzervatoř?
Učil jsem se na housle u našeho známého, pana doktora Dvořáka, a ten tátu upozornil, že z kluka by mohlo něco být, kdyby poslouchal (smích). Doporučil mi konzervatoř a ještě před ní jsem se dostal k profesorce Noře Grumlíkové, která potvrdila, že bych mohl udělat zkoušky. Tak jsem to zkusil.

A slavil jsi úspěch. Věděl jsi tenkrát, co budeš dělat za hudbu?
Tehdy jsme byli blázni do rockové muziky a hippies. Můžu ale poděkovat pánubohu nebo čemu, že mě bavila i vážná hudba. Oba směry vnímám propojeně, na obou je něco krásného, a tak jsem je nikdy neodděloval a to mi, myslím, zůstalo celý život. I když se vážné hudbě přímo nevěnuji, tak v uších ji mám a do jisté míry se odráží v mojí tvorbě.

Muzikant jako ty asi tráví s hudbou spoustu času. Jak se hudba promítla do tvého života?
Hudba je tak na devadesát procent časovou náplní mého života. Samozřejmě jsem otevřený i různým životním vjemům, které na mě působí z různých sfér. Těch zbývajících deset procent je ale zase hodně silných. Máme se ženou nespolečné děti a vnoučata, kterých je hodně, a všichni se vidíme velice často.

Máš ještě nějakou vášeň mimo muziku?
Abych se nezbláznil z muziky, tak jsem taky blázen do astronomie, geodézie, přístrojů, které používám, když někdo chce, abych mu šel vyměřit pozemek.

To je zajímavý koníček. Jak ses k němu dostal?
Astronomie mě zajímala odmalička, pořád jsem koukal na hvězdy a postupně jsem sbíral literaturu. Někteří lidé kolem rockové muziky byli u geodézie, než začali dělat hudbu profesionálně, a ti mi to poradili. Sice tam bylo málo peněz, ale fůra času dělat vedle toho právě muziku. Tam jsem poznal různé postupy, zjistil, jak se co měří a počítá. Bylo to spojené s optickými přístroji a ty nemají k astronomickým přístrojům daleko.

Čeho si nejvíc ceníš na své hudební kariéře?
Uvědomuji si jednu věc: že jsem byl ve správný čas na správném místě. Jeden z mých kamarádů, Hynek Žalčík, byl na přelomu 60. a 70. let na několika našich koncertech s kapelou Reciprocity a řekl o mně Mišíkovi, který tehdy zakládal novou skupinu. Nabaloval na sebe lidi a tehdy vznikla kapela ETC. Byl už tehdy slavný a pro mě to byla příležitost dostat se z místního okruhu do první ligy. V té době jsem měl za sebou sedm let hraní, takže to nebylo tak, že mě vytáhl z hudební školy. Čert ví, jestli kdyby se tohle nestalo, byl bych se třeba jinou cestou dostal tam, kde jsem teď. Považuji to za osudové.

A jak ses stal rockovým houslistou?
Rockovou muziku jsem začal hrát jako basista. Jednou někdo přinesl snímač a já jsem ho dal na housle. Tak mi vzali basu a řekli, že budu hrát na housle.

Co je pro tebe v hudbě, kterou děláš, zásadní?
To se nedá tak říct. V hudbě vždycky člověk použije prvky, které v sobě má. Je to asi osobitost? Můžeš dělat různou muziku různých stylů, ale vždycky je tam spojitost člověka. Třeba minulý týden vyšla nová deska Kukulínu s názvem Kukulín 7. Sice je úplně jiná, ale najdou se tam spojitosti, jako jsou prvky klasické a keltské muziky, ale i nové věci.

V čem je pro tebe jiná?
Když pominu tradici, tak je tam lehký návrat do dob sedmdesátých let, pak trošku skrytý nádech jazz rocku spojený s folklorem z jiné oblasti než doposud. Doteď jsme mířili na severozápad, nyní jsem nasál vjemy z ruského folkloru nebo Balkánu. Když si ale desku poslechne zasvěcenec, tak Kukulín pozná, i když jsme vjeli na kolej, kde jsme nikdy nebyli. Určité spojitosti kapely jsou nezaměnitelné.

Vraťme se ještě do Dobřichovic. Prozradíš nám, jaké tam máš oblíbené místo?
Těch míst je hodně. Místa kolem řeky, sokolovna, kde jsme prováděli spoustu lotrovin a trávili čas sportem, večer naháněli holky. Tam jsem trávil daleko víc času, než bych měl trávit na houslích. Ale mám takové jedno až mystické místo. Můj bratranec Milan Faltus bydlel na dnešním zámku. Měli byt přímo naproti kůru. A my jsme s Milanem lezli na malou věž. Seděli jsme, zvon mezi námi. Kdyby člověk hodil kopyta, tak spadne. A tam jsme koukali do kraje. Když jsme odcházeli, vždycky jsme něčím praštili do zvonu. Představ si, jaké to bylo tajemné místo pro člověka, kterému je 14 let. Tam jsem mohl často utíkat, když jsem chtěl být sám. Malým dalekohledem jsem se díval, jak stavějí vysílač Cukrák, a přemýšlel kdoví o čem.

Umíš si představit důchod?
Důchod ve smyslu, že bych seděl a třeba se rýpal v záhonu, tak to ne. Dokud pánbůh dá a bude mi sloužit zdraví, budu dělat muziku. Mám štěstí, že mě baví to, co mě uživí. Nikdy jsem to nevnímal tak, že bych musel do práce, i když se mi samozřejmě někdy nechce, ale to zažívá každý.

 

Vizitka Jana Hrubého

  • Narodil se 3. prosince 1948 v Praze.
  • Známý rockový houslista, hrál například se skupinami ETC Vladimíra Mišíka, Framus 5 Michala Prokopa nebo Blues Bandem Luboše Andršta.
  • V současné době hraje s českou kapelou snů Super Group (Střihavka, Pavlíček a další), Framus 5, Lubošem Andrštem, Michalem Prokopem, Vladimírem Mertou nebo Seanem Barrym a svou dcerou Andreou.
  • V roce 1990 dal dohromady vlastní kapelu Kukulín, se kterou nejdřív 2 roky vystupoval převážně ve Velké Británii, 12 let hráli každý rok na festivalech ve Walesu, Anglii a Irsku. Kapela Kukulín během své existence vydala 7 CD, poslední letos v únoru.
  • Vyrůstal a strávil 30 let svého života v Dobřichovicích.

(lh)