DOBŘICHOVICE – Novou knihu s názvem Barva etruského slunce nedávno vydala Michaela Krčmová z Dobřichovic. Vypráví fiktivní příběh, v němž figurují skutečné osobnosti a odehrávají se skutečné historické události.
Michaela Krčmová pracovala osmnáct let v Českém rozhlase jako redaktorka a dramaturgyně, nyní se věnuje pouze lektorské činnosti a psaní. V nejnovější knize jsou originální ilustrace od výtvarníka Pavla Piekara, jednoho z našich nejlepších grafiků, který pracuje technikou linorytu. Sazbu a obálku vytvořil grafik Zbyněk Hraba. Knihu je možné půjčit i zakoupit v dobřichovické knihovně.
Autorka knihy bydlí v Dobřichovicích, ale pobývá i v Praze a v Itálii. „Jsem takový věčný cestovatel, co má stále připravený kufr,“ říká autorka.
Paní Krčmová, podle vašich knih soudím, že máte Itálii velmi ráda. Jak vás toto konkrétní téma napadlo?
Je to skutečně tak a všichni to o mně vědí! Itálie je nekonečný zdroj inspirace: její literatura, výtvarné umění, film, kuchyně… A mohla bych ve výčtu pokračovat. Italština je jazykem imaginace. Ale ptala jste se, jak mě toto konkrétní téma napadlo. Jednak v posledních letech jezdím do Bomarza, protože tam máme přátele, a pak se mi jednou protnul příběh zakladatele parku s jinou historkou, na níž jsem pracovala dříve. Od té chvíle to bylo jasné.
Kniha se jmenuje Barva etruského slunce. Podle čeho je tento název?
Titulek jsem vybrala proto, že děj knížky je převážně situovaný do té části Itálie, které se říká Tuscia – česky Etrurie. Je to území přibližně mezi Florencií a Římem, kde v minulosti žili Etruskové. Římská říše měla nejdřív etruské krále, ještě předtím, než se stala republikou a pak císařstvím. Tuscia je plná starých hradů, které patřily rodům, jako byli Farnesové, Orsiniové, Anguillarové a podobně. Hrdina mé knížky Vicino Orsini, který byl pánem z Bomarza, založil manýristický park, který je dodnes takovou malou záhadou. On sám o sobě tvrdil, že je potomek Etrusků.
Můžete nám krátce popsat, co zajímavého čtenáře v knize čeká?
Knížka vypráví jeden z příběhů italského Cinquecenta neboli 16. století. To je plné neuvěřitelných historek a osobností, které stojí za to zaznamenat. Mě oslovil příběh pána z Bomarza a dvou osudových žen stejného jména – Giulie Farnese. Jedna se stala Vicinovou manželkou a zpočátku se také podílela na výstavbě parku. Je to takový pokus o nahlédnutí do dávných časů. A pak člověk zjistí, že se mění pouze kulisy, ale vzorce lidského chování zůstávají pořád stejné. To je právě fascinující.
Je příběh inspirovaný skutečnými historickými událostmi?
Asi za to může moje profese, kterou jsem dělala víc jak čtvrt století, a to je novinařina. Vždycky vycházím ze skutečných událostí a ze života historických osobností. Předchází tomu období studia, návštěvy archivů a knihoven. Ale jak to potom všechno dát dohromady? Líbí se mi žánr dokumentární fikce. Vyjít pokud možno co nejvíce z historických dat, ale pak příběh na některých místech propojit i vyprávěním, které je pouze odvozené. Důležité je ovšem hned na začátku přiznat, že celý příběh je pouze inspirovaný historií, že nejde o akademickou práci.
Jak dlouho jste knihu tvořila?
Celý projekt zabral asi dva a půl roku, z toho psaní zhruba rok. Je to povídka a tomu odpovídá počet stran. Oblíbila jsem si syntetické knížky, které nejsou příliš popisné, ale snaží se vystihnout podstatu. Snad se mi to také podařilo.
Chystáte v našem okolí autorské čtení?
Na toto téma už padla řeč, ale zatím nevzešlo žádné konkrétní datum ani místo.
