DOBŘICHOVICE – Zuzana Čížková z Dobřichovic vystudovala kamenosochařství, Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a Pedagogickou fakultu UK. Tvoří sochy, obrazy, kresby a litografie. Nedávno k nim přibyla kniha Svinka řádí, kterou vydala společně s Janou Laňkovou.
Jak vás napadlo téma?
Chtěla jsem najít motiv příběhu, který by děti bavil, a pro inspiraci jsem nešla daleko. Skrývala se v mém dětství. Jako malá jsem si před naším domem velmi ráda hrála s těmito „broučky“ (suchozemskými korýši) a dávala je svým kamarádům na hlavu. Nyní si s nimi moc rád hraje můj syn, nosí nám je do domu a vozí v autíčkách.
Vznikala kniha dlouho?
Několik let, a to zejména proto, že jsme ji dělali po částech. Mám malé dítě a času bylo pomálu. Text jsme konzultovali s různými odborníky, protože výpovědní hodnota pohádek pro děti je důležitá. V našem případě šlo o spojení éterického pohledu našeho nakladatele Radka Suchého (Nakladatelství Kořeny) a nás dvou autorek, vyrůstajících a žijících ve společenství vojáků, policejních plukovníků, policejních vyjednavačů, lidí z URNY a tak. Bylo to prolnutí dvou různých světů, mezi nimiž jsme dělali zlatý střed a spolu v každém z nich hledali to lepší, co dětem předat. Chtěli jsme věnovat odkaz jedinečnosti každé osobnosti zvlášť, důležitou úlohu schopnosti vlastního rozhodování, ale zároveň informaci, že mnoho momentů našich životů má své mantinely a pravidla. Rozhodně to není knížka pro ty, kteří vyznávají takzvanou volnou výchovu, kdy si děti mohou dělat, co chtějí, a nemají žádné hranice. Každý jsme jiný, máme své potřeby, schopnosti a dovednosti, ale i slabé stránky a všichni bychom se mezi sebou měli tolerovat a vážit si jeden druhého.
Čím je Svinka jedinečná?
To se dočtěte v knížce, v čem je suchozemský korýš svinka jedinečný. (smích) Samotná publikace je tištěná typem písma vhodným pro dyslektiky a dysgrafiky a celá úprava textu je přizpůsobená dětem s těmito vzdělávacími potřebami.
Křest knihy proběhl v Galerii Bím v Dobřichovicích. Chystá se tam i vaše výstava.
Ano, k výstavě obrazů a snad i pár kousků soch plánujeme komentovanou prohlídku ve čtvrtek 1. prosince od 18 do 19:30. Vystavovala jsem všude po světě, od USA přes Řím, světoznámé Grand Palais v Paříži, bruselské Prezidentské galerie až po pražské Karolinum, Národní muzeum, Kampu i zahrady Pražského hradu… Ale v Dobřichovicích, kde žiji dvanáct let, ještě nikdy. Proto bych chtěla pár děl ukázat i zde.
Kde knížku pořídíme?
Původně měla být určena pouze pro naše okolí v dolním Poberouní a v knihkupectví Kosmas. Ale jakmile byla hotová, měla o ni zájem další knihkupectví. Nicméně stále je mým hlavním zájmem nabízet ji hlavně v našem regionu, protože je určena zejména dětem z okolí Berounky. Prodávat ji chceme i na adventních trzích na nádvoří dobřichovického zámku 26. listopadu, hned poté bude k dispozici v dobřichovickém Infocentru a později ji nabídnu do místních prodejen. Průběžně budu informovat na facebookové stránce Svinka řádí a na webu www.zuzanacizkova.com/Svinkaradi.
Vystudovala jste kamenosochařství. Čemu se momentálně nejvíc věnujete?
Přibližně od roku 2005 dělám sochy převážně do cementových směsí ve spolupráci s Výzkumným ústavem maltovin v Radotíně, do bronzu a dalších kovů. Paralelně asi od roku 2004 jsem vystavovala i po světě (USA, Francie, Itálie, Belgie atd.) obrazy, kresby, litografie. Ono je jednodušší cestovat s obrazy než se sochami (smích).
Na čem momentálně pracujete?
Paralelně se mi sešlo několik dalších výstav a ráda bych se zase věnovala sochám do bronzu a obrazům. Mám aktuálně rozdělaných několik obrazů a soch a jsem si jistá, že do konce kalendářního roku nestihnu dokončit ani jeden kus. (smích) Také jsem si pořídila velkou satinýrku, kterou bylo velmi těžké dostat do mého nového ateliéru v Dobřichovicích v patře. Váží přes sto kilogramů, a tak by si také zasloužila trochu protáhnout (smích).
Kde mohou lidé vidět vaše sochy?
Zrealizovala jsem několik kamenných soch do veřejného prostoru, například tři kamenné madony pro Prahu 9 na Starém Proseku u kostela sv. Václava, pro Spálené Poříčí kamennou Prarybu, do Ostravy kamenný Mamutí kel nebo svatého Floriána pro Železný Újezd. Sochy jsou na mnoha dalších místech, například v zahradě zámku v Brandýse nad Labem je socha Milenka Rudolfa II., v pražské Holečkově ulici pak reliéf „Život je krásný, buďte šťastni a mějte se rádi!“, v Poděbradech stojí socha svaté Anežky, u vodní nádrže ve Šluknově pak Vodníci se hlásí o svá práva. Díla jsou i v galeriích, třeba v SOCHÁRIU v Šestajovicích u Prahy, a také na soukromých zahradách i v interiérech.
Jaké další plány máte do budoucna?
Pokračovat v projektu Svinka řádí, protože samotné vytištění knihy nepovažuji za konečné. Nechte se překvapit. A také ve své volné tvorbě, protože jsem nyní musela hodně zanedbat své sběratele a galerie a už jsou dost netrpěliví.
Jak dlouho bydlíte v Dobřichovicích?
Žiji tu více než dvanáct let. Do té doby jsem měla jako hlavní stanoviště Brandýs nad Labem – Starou Boleslav. Místo, kde se mísí tradice Svatováclavských slavností s vojenskými kasárnami všude kolem. Od patnácti jsem nepřetržitě někde trajdala, bydlela různě po Česku, sem tam vyrazila někam do světa, přátelé si ze mě dělali legraci, že jsem jako šnek se svým domečkem na zádech. Až v Dobřichovicích jsem se usadila v tom pravém slova smyslu.
