DOLNÍ BEROUNKA – Skončilo bujaré masopustní období, začal půst. Vládu převzala střídmost a odříkání si zábav a různých dalších požitků. Právě o takový život se snažili poustevníci. Lidé, kteří se dobrovolně vyčlenili ze společnosti a odešli do ústraní, aby žili ve zbožnosti a skromnosti.
Poustevnictví se zrodilo na východě v Egyptě, Palestině a Sýrii koncem 3. století. Není spojené jen s křesťanstvím, asketický způsob života se objevuje i v buddhismu či judaismu. Z východu se šířilo do západní Evropy. U nás se od počátku prolínalo s mnišstvím. Latinské slovo monachus znamená osamocený.
Ivanova stopa v našem kraji
Prvním českým poustevníkem byl podle legend svatý Ivan (oficiálně ovšem za svatého nikdy prohlášen nebyl), jenž se za časů knížete Neklana na přelomu 9. a 10 století usadil nedaleko od nás, v místech dnešní obce Svatý Jan pod Skalou, dříve zvané Svatý Ivan ve Skalách nebo jen Svatý Ivan či U svatého Ivana. V jedné ze zdejších jeskyní pak strávil na čtyři desítky let. O jeho životě přesvědčivé důkazy nejsou, píše se o něm jen v legendách. Například staroslověnská legenda vypráví o setkání poustevníka Ivana s českým knížetem Bořivojem: „Událo se mu jeti na lov, i uviděl laň a ubil ji z luku. Ona pak postřelena běžela a přiběhla pod hory k velikému a hustému lesu. A z těch hor voda teče čistá, a laň tuto lehla. I vyšlo z ní mléka tak mnoho, že lidé Bořivojovi všechno to mléko pili dosyta. A po malé chvilce vyšel z těch hor člověk strašlivý, kosmatý, a počal mluviti k Bořivojovi.“ Bořivoj ho pozval na svůj nedaleký hrad Tetín, kde se Ivan sešel i s kněžnou Ludmilou.
První písemná zmínka o jeskyni sv. Ivana pochází z listiny českého krále Přemysla Otakara I. z roku 1205. Podle této listiny Ivanovu jeskyni s poustevnou, hrobem a kaplí získal ostrovský benediktinský klášter roku 1037 od českého knížete Břetislava I. Úcta k Ivanovi se rychle šířila a spolu s ní vzrůstal i význam tohoto místa. Původní jeskyně byla rozšířena a později se stala součástí kostela sv. Jana Křtitele. Zachován je zde i Ivanův pramen, k němuž je volný přístup z boční části kostela.
Odešel od rodiny a „založil“ osadu
Také druhý významný poustevník je spojen s nedalekým krajem. Jde o svatého Prokopa. Narodil se kolem roku 980 pravděpodobně v Chotouni. Vystudoval a stal se knězem. Později ale opustil manželku, syna Jimrama i svůj majetek a odebral se k řece Sázavě. Usadil se v tamní jeskyni, kam jej mnozí následovali, a tak vznikla poustevnická osada. Za Prokopem přicházeli lidé hledat radu, tělesnou a duševní pomoc. Velkým Prokopovým obdivovatelem se stal kníže Oldřich, s jehož přispěním byl později vystavěn Sázavský klášter. Prokop se stal jeho prvním opatem.
Poustevnictví nebylo v minulosti pouze dobrovolné. Ve 13. a 14. století to často byla forma trestu pro světské osoby za spáchání závažných trestných činů, například vražd.
Obydlené jeskyně, kam se podíváš
Po třicetileté válce si česká šlechta oblíbila zakládání umělých pousteven. Baroko bylo zlatým věkem poustevníků v Čechách. Vznikaly u nás dokonce celé poustevnické hory s roztroušenými jeskyněmi. Nejznámější byly Bezděz a Sloup. Hrabě Ferdinand Hroznata z Kokořova nechal ve skále hradu Sloup vytesat kapli s ambitem a dalšími prostorami a živil skupinu poustevníků. Prvním se stal Konstantin, původním povoláním stavitel. Místo upravil pro potřeby dalších poustevníků. Nejznámějším obyvatelem takzvaného Poustevnického kamene byl Samuel Görner, jehož sochu můžete na zdejší vyhlídce vidět dodnes. Byl to výrobce optických čoček, brýlí a zápalných zrcadel. Kromě broušení čoček začal jako vyučený zahradník na sloupských terasách pěstovat víno a obilí.
Poustevnictví definitivně odzvonilo 12. ledna 1782, kdy císař Josef II. svým dekretem poustevnický život v Čechách zakázal. Přívrženci tohoto způsobu bytí pak mohli vstoupit do některého povoleného řádu jako laici, živit se řemeslem, případně sloužit jako kostelníci či hrobníci.
