VŠENORY – Plakáty Jana Mageta ze Všenor, podle nichž se léta učila ve školách nauka o lidském těle, si starší generace pamatuje dodnes. Ilustroval celou řadu učebnic, ale i beletrie, je autorem sběratelských známek i mnoha plastik. A přestože právě oslavil osmdesátku, je stále v jednom kole. Právě dokončuje aršík, který vydá Česká pošta k letošnímu výročí narození Libuše Šafránkové.
Jak se cítíte? Přichází s šedinami moudrost a klid?
Určitě ne. Kdyby mně tu a tam můj věk někdo nepřipomněl, ani by mi to nepřišlo.
Co vás nejvíc baví?
Známky dělám rád, ale jsou na zakázku, takže se musím podřídit zadavateli. Ohromně zajímavá byla práce na arších k 1. světové válce. Musel jsem si tu dobu podrobně nastudovat, protože pravdu jsme se ve škole moc nedozvěděli. Zpočátku jsem vše konzultoval s autorem Toulek českou minulostí Petrem Horou Hořejšem. Baví mě historická témata spojená s příběhy. K plastikám si odskočím bez nároku na odměnu. Výsledek se mi buď líbí a jsem na sebe pyšnej, nebo bustu odložím do kouta a za pár let si ověřím, jestli se už dá na ni dívat. Portréty si můžu dělat, jak chci, protože mnozí výsledek ani nevidí. Například malíř Jiří Anderle se ještě neviděl, ačkoliv je tu už čtyřikrát.
Plastik osobností máte plnou zimní zahradu. Podle čeho volíte, koho budete portrétovat?
Jsou to lidé z výtvarného světa, které znám a s nimiž se při různých příležitostech potkávám. A vybírám si je podle toho, koho jsem ještě nedělal. Třeba s Anderlem se známe, protože byl v ateliéru Zdeňka Sklenáře asistentem, když moje žena studovala UMPRUM.
Zahlédla jsem i bustu Věry Chytilové. Znal jste ji?
Osobně ne, když byla vyhlášena soutěž o její portrét, udělal jsem si ho. Soutěže jsem se nezúčastnil, protože jsem „usedlej strejc“ a nejsem soutěživý typ.
Která fáze práce vás nejvíc těší?
Všichni to určitě máme stejně. Když se daří, je radost a pohoda, když se dařit přestane, řeknu si, že mám „voči z kašparovy krávy“, a nechám práci chvíli být. Za čas se na ni podívám a zjistím, jestli se s tím dá ještě něco dělat. Nerad začínám znovu.
Jaká je vaše nejoblíbenější tvůrčí technika?
Rád pracuji na počítači. Technika mě vždycky lákala a v počítačích jsem tušil obrovské zobrazovací možnosti. Naštěstí byl ve Všenorech jeden patnáctiletý kluk, který mi někdy v osmdesátých letech sehnal počítač a trochu mě do toho světa jedniček a nul zasvětil. Grafickými programy jsem se pomocí pokusů a omylů prokousal sám. Chytil jsem včas vývoj v oboru a nenechal si ujet vlak. Sice sedím někde v zadním vagonu a mladé nestíhám, ale jedu.
Má dnes umělec těžší podmínky k prosazení se než dřív?
V každé době to má těžké, když nedělá komerci. Základní kreslířské dovednosti ve výtvarném umění zůstávají, jen se opravdová kvalita v tom nepřeberném množství nejrůznějších až kýčů hůř dere na světlo. Lidem se často nejvíc líbí to, co svítí, blýská se a bliká.
Jak proměnila výtvarné umění móda?
Proměňuje ho neustále. V 50. letech byla secese něco jako nadávka. Na střední výtvarné škole jsme se sice učili figurální a realistickou kresbu, ale v praxi se to nijak nevyžadovalo. Zato se mnozí uchylovali k výstředním experimentům a performancím. Třeba se do rohu místnosti nahrnula kupa odpadků a dalo se tomu jméno. Řekl bych, že teď se vztah k realismu, až k tomu fotografickému, zase vrací.
Už jako malý kluk jste sbíral jedničky z výtvarné výchovy?
Vždycky jsem z ní měl samé jedničky. Ale vyrůstal jsem v rodině, kde se o výtvarném umění nic nevědělo. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych se malířstvím mohl živit. Až paní učitelka, která viděla, že se pro nic jiného nehodím, mě dotlačila na výtvarnou školu. Do té doby jsem chtěl být horník.
Opravdu?
Ze všech stran jsem slyšel, že horníci jsou současní hrdinové socialistické společnosti.
Co na výběr povolání říkali rodiče?
Když jsem mámě řekl, že chci být horník, skoro omdlela. A proto si myslím, že byla docela nadšená, když jsem změnil názor a šel na výtvarnou školu.
Potom jste vystudoval vysokou školu pedagogickou, obor výtvarná výchova – vychovatelství. Proč jste nešel na AVU nebo na UMPRUM?
Dvakrát jsem dělal zkoušky na akademii, ale nechtěli mě. Vždycky jsem vypadal mladší, a tak si asi museli říct, že takové ucho tam nepotřebují. Dnes vidím, že jsem tehdy nebyl na studium na akademii dost připravený. Na školu se hlásilo i desetkrát víc lidí, než jich vzali, a bylo těžké se na ni dostat, aniž by to člověk nezkoušel roky. Navíc jsem nebyl děvče a bydlel v Praze, což úspěch snižovalo na polovinu. Brali totiž studenty podle kvót genderových a také podle toho, jestli jste z hlavního města nebo odjinud.
Pedagogická fakulta byla náhradní řešení, nebo jste počítal s tím, že budete učitelem?
Učit jsem nechtěl, ale vzdělání mi nakonec přišlo vhod, když jsem po studiích začal spolupracovat s pedagogickým nakladatelstvím na učebnicích.
Jak jste se seznámil se svou ženou, také výtvarnicí Evou Haškovou?
Potkali jsme se na střední výtvarné škole, ale jiskra přeskočila až po dvou letech v Kuksu, kde Eva přes léto prováděla. Tam jsme se se spolužáky často setkávali při nejrůznějších oslavách.
Ve Všenorech žijete už 45 let. Jak se z vašeho pohledu region za ta léta změnil?
Úžasně. Když jsme se sem přistěhovali, vedly do našeho domu dva měděné dráty obalené hedvábnou nití. Nebyla tady kanalizace, plyn, proud nestál za nic. Dneska vše funguje. Šestnáct let jsem působil v místním zastupitelstvu a viděl, že změny jdou rychle kupředu. Zpočátku se tady v té naší kotlině nedalo vůbec dýchat, protože všichni topili vším, co bylo po ruce… A ono se tedy zdá, že to zase přijde. Nebyly tu chodníky, chyběly obchody. Bydlíme na okraji obce, a tak až do roku 1989 jsme do vesnice skoro vůbec nechodili, všechny nákupy jsme vozili z Prahy.
Jak se okolí proměnilo očima dvou umělců?
Opravila se kaple svatého Jana Křtitele s neorenesanční hrobkou rodiny Nolčů (Jan Nolč byl poslanec České strany národní – pozn. red.) z konce 19. století. Restaurovala se výmalba interiéru od Adolfa Liebschera. Novou podobu má kulturní dům Zdenka. Teď jde o to, aby se objektům našla správná náplň a mohly žít. Nebo když si vzpomenu, jak kdysi vypadala náves, burza se tam tomu říkalo. Až do roku 1989 na ní bývalo potrhané pletivo a skládka vybouraného, odloženého stavebního materiálu. Hrůza.
Změna režimu regionu rozhodně prospěla!
Jste ve skvělé formě, napadá mě, že je vaším koníčkem třeba turistika nebo kolo. Jak to děláte, že máte takovou kondici?
Máme psa a denně „běháme“ po Brdech. V létě dvakrát denně, v zimě jednou.
Pokud byste měl jeden úplně volný den, co byste dělal?
Možná bychom jeli do Českého Krumlova, kde bydlí naši přátelé. Známe ho od mládí, i tam došlo k obrovským změnám. Máme to město rádi. Probloumáme jím a večer se zase vrátíme.
Jezdíte tam i na dovolenou?
My dovolenou nemáme, na žádné jsme nebyli už hodně dlouho. Jednak máme velkého psa, s nímž nemůžeme nikam cestovat, a pak vlastně celý rok čekáme, až začne kvést zahrada, což je v létě. Denně pak jen lítáme se psem a zaléváme zahradu. To je naše dovolená.
Jaké máte plány, sny?
Vydržet s prací co nejdéle. Doufám, že známky neskončí dřív než já, protože kdo je dneska potřebuje? Dopisy se neposílají, tak snad jen filatelisté, ale i ti už jsou v letech a je jich čím dál méně. Plastiky mě baví, jen je za chvilku nebudu mít kam dávat.
Co nějaká pěkná výstava?
Vloni jsme měli v Sobotce, letos by měla být v Kralupech nad Vltavou. Musíme počkat, jestli přijde nějaká nabídka od galeristů.
Kdybyste si mohl přát k narozeninám jednu věc, co by to bylo?
Přeložil bych silnici kolem nás, která je strašně frekventovaná, a udělal bych třetí kolej do Prahy.
Kdo je Jan Maget
- Malíř, ilustrátor, grafik, sochař, držitel několika čestných uznání za ilustrace učebnic.
- Narodil se 3. ledna 1943 na Slovensku.
- Jeho manželkou je akademická malířka Eva Hašková, mají spolu syna Štěpána.
- Od roku 1978 žije ve Všenorech.
- Ilustroval mimo jiné knihy Obrazy z novějších českých dějin, Kapesní atlas semen, plodů a klíčních rostlin, Praha známá i neznámá, Evropské stropy, Není římského lidu od Jarmily Loukotkové, Třicet let na zlatém severu autora Jana Eskymo Welzla, učebnice přírodopisu pro základní školy a mnoho dalších.
- V roce 2003 získal cenu Nejkrásnější česká kniha roku v kategorii učebnic za Atlas biologie člověka.
- Roku 2018 vyšla v nakladatelství nakladatel X2015 monografie Eva Hašková, Jan Maget.
