Nejnovější dokument režisérky Terezy Reichové má název Proti proudu. Je o pomoci lidem utíkajícím před válkou na Ukrajině a natočila ho pro pořad České televize Náš venkov. Chtěla ukázat, jak u nás v Poberouní funguje systém pomoci, a také, že lidé u Berounky mají dobrá srdce. Na svém kontě má Tereza mnoho dalších zajímavých dokumentů. Prozradila nám, co ji na její práci baví.
Terezo, žijete v Zadní Třebani dlouho?
Nastěhovali jsme se sem asi před pěti lety. Dva roky předtím jsme bydleli dole v Brdech, už jsme tu doma. Navíc jsme to tady znali z čundrů v dětství a přišli jsme za kamarády, kterých v máme Poberouní mnoho. Tento kraj nám připadal jako dobrý klíč k tomu být v přírodě a blízko lesů a zároveň moci dojet do města, kam částečně dojíždíme za prací.
To je velká výhoda. Často takto hovoří celé rodiny.
Je tady všechno, co jsme chtěli. Jsme tu šťastní my i naše děti. Žili jsme zčásti v přeplněné Praze a zčásti na Sedlčansku, kde jsme bydleli úplně na samotě. Tady ji máme také, když chceme, ale přitom jsme vlakem za chvíli v Praze. Za to jsme nesmírně vděční.
Jaké byly vaše začátky? Toužila jste filmovat už v dětství?
Netoužila. Vždycky jsem měla pocit, že budu dělat nějaké umělecké věci, které mi reálně moc nešly. A do toho jsem byla hodně činná v sousedských aktivitách, často jsem se vyjadřovala k politice a celospolečenským problémům. Až kolem třiadvaceti, když jsem studovala na jiné vysoké škole, mi došlo, že se to všechno dá spojit. Zjistila jsem, že cestou je dokument, dá se v něm propojit umění s životním nastavením a realitou.
Potom jste šla na FAMU?
Ano, přihlásila jsem se na obor dokumentární režie.
Jaká témata máte nejraději?
Ta, která se týkají mě a mého okolí. Dělám vlastně hlavně sociální témata. A protože jsem máma, točila jsem i filmy o rodičovství. Pokud si myslím, že nějaké pro mne důležité téma ještě nikdo neudělal, mám potřebu ho zpracovat.
Točíte pro Českou televizi?
Nejen pro ni, točím i své autorské věci. Pro Českou televizi dělám ráda, filmy se díky ní dostanou k širokému spektru diváků. Dodělala jsem teď třeba pořad Novinářky pro iVysílání ČT a jednou za rok moc ráda udělám dokument pro Náš venkov. Je to dobrý prostor pro vyjádření k tématům, která se v televizi moc neobjevují.
Váš nejnovější dokument s názvem Proti proudu je o pomoci Ukrajině u nás v Poberouní. Jaká byla filmařská práce tak blízko domova?
Bylo to moc krásné sousedské natáčení. Už dlouho jsem s obdivem sledovala, jakým způsobem se tady pomáhá lidem z Ukrajiny. Vytvořila se totiž síť pomoci, kde všichni spolupracují. Ale pro dobrovolníky je to strašně náročné, tráví tím veškerý svůj čas. Chtěla jsem to ukázat ostatním. Myslím, že tady v Poberouní je dobrá komunita, místní se utíkajících před válkou ujali a zatáhli je do svých aktivit. Uprchlická krize ukázala otevřenost lidských srdcí. Nezáleží na tom, jestli se někdo přistěhoval nedávno, nebo tu žije dlouho, všechny výdobytky, které můžeme využívat, mohou pomáhat i jiným. Je důležité doufat, že lidé chápou, že pomoc je potřeba stále, a hlavně příchozí integrovat tak, aby tady nežili jako nějaká námezdní pracovní síla. Kdo ví, kdy se budou moci vrátit? Už teď se některá z míst, kde jsme natáčeli, uzavřela a další to čeká během pár měsíců. Je třeba systematická pomoc shora, na dobrovolnické aktivitě to stát nemůže.
Průvodkyně Tereza Vohryzková pluje v dokumentu proti proudu řeky a navštěvuje dobrovolníky. Působí to velmi mile…
Hledala jsem někoho, kdo má blízko právě k pomáhajícím lidem. Tereza, jedna z místních dobrovolnic, si s nimi povídala, i ve filmu tak působila jako terapeutická pomoc. Měli jsme radost, že to děláme tady. Objeli jsme jen pár kilometrů a šli za lidmi, které jsme znali, takže to nebylo moc oficiální natáčení. Navíc jsme se rozhodli neukazovat žádné obličeje, protagonisté se při natáčení cítili opravdu uvolněně.
Děláte i veselejší věci?
Občas ano. Minulý rok jsme třeba točili s místními kamarády dokument Můj venkov o strastech při stavbě domu, o tom, co vlastně potká mladý pár, když se rozhodne stavět. Tématu pomohla právě nadsázka a hravost.
Jaké další vaše dokumenty mohou diváci vidět?
O místních školách, kdy lidé proměňují školství vlastní aktivitou. Natáčeli jsme v Naší škole v Litni, v lesní škole ZeMě v Řevnicích a ve všenorské státní základce. Další snímek je o otázkách dobrovolnosti v očkování, to byl můj absolventský film. Nebo o spoluzodpovědnosti médií při protiromských demonstracích v Janově u Litvínova.
To všechno jsou dost kontroverzní témata. Máte někdy problém, když natáčíte?
Samozřejmě, ale proč hladit po srsti, to by mě nebavilo. Právě tématům vyvolávajícím otázky má smysl věnovat čas a vypouštět je do světa.
Jak to vypadá, než se pustíte do nového dokumentu?
Když mne něco zaujme, musím to prozkoumat a vymyslet způsob zpracování, které námět podpoří. Ráda experimentuji s formou, právě to je na tvůrčím procesu zábavné. Pak si vše vysedíme ve střižně, kde často nakonec vzniká úplně jiný film, než byl ve scénáři. A když dokument vypustím ven, téma sama v sobě ukončím. Je skvělé, že nikdy nevím, co přijde dalšího.
Máte vždycky dopředu přesně dané, co chcete natočit?
U dokumentů to moc nejde. Během natáčení se vždycky stane něco, co člověk vůbec nečeká a co překvapí všechny aktéry, tím pádem je pak překvapen i divák. A právě to je kouzelné.
Četla jsem, že také učíte?
Učím na FAMU na katedře dokumentární tvorby a už léta moc ráda vedu workshopy pro amatérské filmaře My street films. Přicházejí tam lidé, kteří nikdy nenatáčeli, takže jim pomáhám realizovat jejich první snímek. Pracuji také na projektech pro Jeden svět. Když člověk učí filmovat, předává základní schopnosti, jako je práce v týmu, mediální gramotnost, vytvoření zkratky z mnoha materiálů. Je to jako tvůrčí psaní, při němž hledáte nejlepší způsob, jak vyjádřit, co člověka uvnitř tíží. A velmi důležitý je střih. Člověk musí být empatický a vybrat z množství materiálu citlivě, protože z jednoho člověka můžete udělat ďábla i superhrdinu.
S kolika lidmi většinou pracujete?
Většinou jen já, kameraman a zvukařka. Malý tým tolik nenarušuje natáčení. Před kamerou jsou lidé nervózní, bojí se jí. A je rolí režiséra vytvořit takový prostor, aby se cítili bezpečně.