Štěpánka Formánková: Jsem jediným bohémem v rodině

Foto: Petra Stehlíková

Nedávno zvítězila v pěvecké soutěži Karlovarský hlas. Uchvátila porotu i diváky. A svou účastí překonala sama sebe. Pro Štěpánku Formánkovou ze Všenor je ostatně vystupování z komfortní zóny tak trochu životní styl. Snad právě proto úspěšně studuje muzikálový obor na konzervatoři a dost možná ji za nějaký čas uvidíme mezi předními českými umělci.

Bylo už v dětství jasné, na jakou dráhu se dáte?
Osobně si myslím, že jsem to určitým způsobem vždycky věděla, protože herectví, zpěv, a především tanec byly velkou součástí mého dětství. Odmalička jsem chodila na skvělý dramatický kroužek, kde jsme měli prostor se vyblbnout a tvořit. Pamatuji si, že jsme už tehdy s kamarádkou psaly vlastní divadelní hru a celý rok ji nacvičovaly až do velké premiéry. Také jsem chodila do tanečního studia Plamínek pod vedením úžasné Lenky Krenkové. Našla jsem tam svoji taneční rodinku a kamarádky na celý život. Vždy jsem se pohybovala kolem inspirativních lidí a měla velkou podporu.

Co na to říkali rodiče? Šla jste v jejich stopách?
Vůbec ne. Vždy mě podporovali, ale jsem jediným bohémem v rodině. Téma umělecké dráhy a konzervatoře bylo na druhém místě. Ale myslím si, že už když mi dělali nucené diváky v našem obýváku, věděli, že gymnázium nebude má první volba.

Ale přesto jste přihlášku měla i tam.
Ano, protože jsem netušila, zda se na konzervatoř skutečně dostanu, hlásila jsem se tak trochu na poslední chvíli. S rodiči jsme spíše počítali s tím, že si to jen vyzkouším. Ale nakonec jsem se dostala na obor muzikál a bylo jasné, že i když mám přihlášku na další školy, favorit je na světě.

Měla jste nějaký vzor, který jste si lepila na zeď?
Jeden velký vzor jsem nikdy neměla. Inspirovala jsem se vším kolem sebe, což mi zůstalo dodnes. Z toho, co dělám, poslouchám nebo na co se dívám, si vždy beru, co se mi líbí. Je důležité tvořit si svůj vlastní styl a zároveň se nechávat inspirovat. Pestrost a rozvíjení sebe sama jsou pro mě stejně důležité jako pokora k umění.

Dostat se na Konzervatoř Jaroslava Ježka je sen mnoha talentovaných. Jak se vám to podařilo?
Přijímací zkoušky na konzervatoř pro mě byly velkým tlakem. Hlavně proto, že jsem jako patnáctiletá holka z vesnice neměla tušení, co mě v Praze čeká. Vyplašeně jsem se cítila už u vchodu do školy…  Ale když jsem postoupila do druhého kola, byla jsem klidnější a šťastná, že jsem překonala svůj strach. Přijímačky jsou pro mě první velkou zkouškou v uměleckém světě.

Už si nepamatuji, čím jsem porotu zaujala, chtěla jsem být co nejvíce autentická, což je při talentových zkouškách určitě potřeba. Dostat se na konzervatoř je úspěch. Nevypovídá však o míře talentu. Roli hraje mnoho faktorů. Hlavně jak vedení daného oboru chce poskládat ročník. Spousta lidí se na školu dostane třeba až po pár pokusech. Rozhodně ale doporučuji zkoušet! Už jen kvůli nové zkušenosti a seznámení s novými lidmi.

A nyní studujete…
… šestý ročník. Letos mě čekají absolventské zkoušky a představení. Postupně se připravuji. Škola zabírá většinu mého času a zatím nemám moc prostoru soustředit se na budoucnost. Rozhodně bych se chtěla věnovat hudbě a možná ji nadále studovat. Mám v plánu podat si přihlášky na vysoké školy, nicméně jestli jsem se na konzervatoři něco naučila, tak to, že o náhody není nouze. Na nic tedy netlačím a čekám, co mě zrovna cvrnkne do nosu.

Co pro vás znamenala účast v soutěži Karlovarský hlas? Výzvu, další metu…?
Nikdy předtím jsem se žádné pěvecké soutěže neúčastnila. Nejela jsem tam s žádným očekáváním ani touhou vyhrát, chtěla jsem se předvést, něco nového se naučit a zejména si to užít. Byla to pro mne svým způsobem výzva.

 

Jaké jste zvolila skladby a proč?
Pro první píseň Human Nature od Michaela Jacksona jsem se rozhodla hlavně kvůli její melodické tvárnosti a mně blízkému textu. Navíc jsme  ji s mým kamarádem Štěpánem Kolačným, který mě na soutěži doprovázel, už jednou hráli a chtěli jsme ji zkusit upravit do vlastní hudební aranže. Myslím, že se nám to povedlo, a dost jsme si to užili.

Druhou píseň, zpívanou s kapelou, jsem nějakou dobu hledala. Věděla jsem, že chci úplný opak Human Nature. Něco, co diváky povzbudí k tanci a zaujme, co mi bude blízké v jiném směru. Nakonec jsem se rozhodla pro Ain’t Nobody. Když jsem se dívala na záznamy z koncertů, hned jsem věděla, že rytmicky i energií je to píseň pro mě a naživo bude skvělá.

Loňská vítězka Gaia Anzari, jež se večera zúčastnila, řekla, že Karlovarský hlas byl pro ni neuvěřitelnou zkušeností a vstupenkou do světa hudby. Cítíte to podobně? A jak by měla vypadat ta vaše „vstupenka“?
Vnímám to velmi podobně. Zkušenost to byla obrovská. Už se těším, až si budu moci příští ročník opět zazpívat na koncertě finalistů! Myslím si, že vstupenka do světa hudby není potřeba… Na umění je skvělé právě to, že je pro každého a najdete si v něm to své. Ale rozhodně cítím, že jsem zase o krůček dál.

Co pro vás znamenala cena diváků?
Velkou pokoru a vděčnost. K nezaplacení byl pocit, když jsem pod sebou měla celé hlediště, jemuž jsem úspěšně předala své nadšení a prožitek z hudby. Děkuji za to. Odvahu přihlásit se jsem sebrala jen díky své rodině a blízkým přátelům. Jsou můj velký fanklub. Vždycky říkám, že moje super schopnost je mít kolem sebe opravdu jedinečné lidi, kteří mě posouvají dál. Většina z nich byla ten večer v hledišti. Jsem za to nesmírně vděčná.

Za koho byste byla vděčná na jevišti? S kým toužíte spolupracovat?
Hlavně s lidmi, s nimiž si rozumím po lidské i umělecké stránce. Můj tajný sen je najít skupinu nadaných umělců a tvořit, co nás baví, a předávat to dál do světa. Se spoustou interpretů bych ráda zpívala, s mnoha herci ráda stála na divadelních prknech. Ale prozatím mi stačí pozorovat je a učit se.

Je vidět, že vystoupení na jevišti doslova milujete. Proč?
Zbožňuji atmosféru, kterou živá muzika či divadlo předává. Nic na světě se tomu nevyrovná. Je to pro mě naprosto jedinečná energie mezi divákem a hercem či muzikanty. Navzájem si předávají emoce všeho druhu. Kouzelný moment, kdy se můžeme vžít a vcítit do příběhu či melodie a určitým způsobem si ho přivlastnit. Podle mě je důležité chodit do divadel a na koncerty a obecně za kulturou obzvláště teď, v době umělé inteligence. Jako umělce mě trochu děsí.

Láká vás vystupování v zahraničí?
Rozhodně! Je fajn nabýt novou zkušenost, poznat jinou kulturu a diváky, kteří budou nejspíše reagovat odlišně než české obecenstvo.

Jak často zpíváte, tančíte či hrajete?
Téměř každý den. Na konzervatoři máme velmi náročný rozvrh a snažíme se z našeho studia načerpat maximum. Všichni z muzikálu usilujeme o propojení tří složek oboru tak, abychom je aplikovali naráz. Je to velmi těžká disciplína a zabírá skoro všechen můj čas. S postupem věku se pokouším najít balanc mezi školou a osobním životem, psychohygiena je velmi důležitá. Ve volném čase se věnuji rodině, příteli i čtení. A ráda píšu texty, většinou se vypíšu z toho, co mě zrovna trápí, co prožívám.

Bojovala jste někdy s velkou nervozitou?
Dříve ano a hodně. Ale chce to čas a věřit si. Když jsem byla mladší, stresovalo mě už jen vědomí, že budu někde stát před publikem. To se odrazilo na mém výkonu a radosti z něj. Čím více jsem vystupovala z komfortní zóny, tím častěji jsem si říkala, že představení není o stresu, ale o tom něco předat, užít si svůj moment a pozornost. Tréma mě už asi nikdy nepřejde, určitým způsobem mám napětí před výkonem i ráda. Ale v momentě, kdy vstoupím na jeviště, na ni zapomenu.

Vracíte se po vystoupeních ráda do Všenor?
Ano. Nejraději mám zdejší přírodu. Ve volném čase chodím na místa, kde jsem trávila dětství. Vždy, když přijedu do Všenor, uleví se mi. Jsem mezi svými.

Chtěla byste být profesionální zpěvačkou?
Chtěla bych se živit tím, co mě bude dělat šťastnou. Ať je to umění či cokoliv jiného. Uvidíme, kam mě to zanese. Vím ale, že se chci dál posouvat, objevovat, učit se a překonávat svoje obavy a strachy. To mi přijde zásadní.

Štěpánka Formánková (21)
– Zpěvačka, muzikálová herečka.
– Letos ukončí studium na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
– Jako dítě chodila do tanečního studia Plamínek.
– V listopadu 2024 ovládla 47. ročník prestižní soutěže Karlovarský hlas, získala i cenu diváků.
– Bydlí ve Všenorech.