Sokolnictví není koníček, ale způsob života

Michal Procházka prakticky od dětství pečuje o dravce a sovy. A přes dvacet let přibližuje krásu jednoho z nejstarších způsobů lovu: sokolnictví, které je od roku 2010 uznáno jako nehmotné kulturní dědictví UNESCO.

Jaké poslání má vaše sokolnická společnost nazvaná Teir?
Vzděláváme děti a mládež a představujeme tradiční i moderní sokolnictví. Současná doba sice mnoho věcí ulehčuje, ale na druhou stranu se děti vzdalují reálnému světu. Domníváme se, že vzdělávání dětí a budování jejich vztahu k přírodě praktickou ukázkou je v dnešní době potřeba více než kdykoliv předtím. Stejně tak je důležité připomínat naše tradice a historii. Lidé si tak mohou lépe představit, jak dlouhou tradici v naší zemi sokolnictví má, a právě proto stojí za to ji udržet i pro další generace.

Dlouho jste pracoval v záchranné zvířecí stanici. Jak jste se k této profesi dostal?
Záchrannou stanici pro volně žijící živočichy jsem vybudoval, vlastnil a provozoval zhruba dvanáct let. Po střední škole jsem necelé tři roky pracoval v zoo Praha a současně jsem občas realizoval ukázky sokolnictví. Jimi jsem vešel do povědomí. Každý rok se ozývalo více a více lidí s žádostí o radu či pomoc při nálezu mláděte nebo poraněného živočicha. Postupně tedy začala vznikat záchranná stanice. Nejdříve na dobrovolné bázi a později i s oficiálním statutem záchranné stanice volně žijících živočichů, který je po splnění podmínek udělován Ministerstvem životního prostředí.


Co pro vás sokolnictví znamená? A jaký je zájem veřejnosti?
Sokolnictví není koníček, ale způsob života. Tím je asi řečeno vše. Veřejná vystoupení s dravci a přednášky o sokolnictví jsou velmi oblíbené. Dravci a sovy totiž fascinují lidstvo od nepaměti. Prohlédnout si je zblízka, vidět krásu jejich letu či lovecké dovednosti upoutá pozornost všech věkových kategorií. Samozřejmě záleží i na způsobu prezentace. Dravci by se měli představovat tak, jak k nim bylo odjakživa přistupováno, jako ušlechtilí tvorové, kteří si zaslouží úctu a respekt, nikoliv jako mazlíčci vhodní pro chování, mazlení či hlazení. Mohou si na to zvyknout, ale není to pro ně přirozené a nemají to rádi. A to je jedna z důležitých věcí, které bychom měli dodržovat. K hlazení a mazlení si můžeme pořídit psa, kočku, morče… Zvířata, pro něž je dotyk přirozený a příjemný.

Zeptám se jako laik podle toho, co slyším okolo: jak dlouho trvá, než dravec přiletí na ruku? A není pro něj problém „žít v zajetí“?
Odpověď  je velice složitá. Záleží totiž na věku, druhu a částečně i pohlaví. V dnešní době jsou ptáci získáváni jedině z umělého odchovu. Mladí jedinci dokrmení rukou jsou krotcí hned a výcvik je kratší. Mláďata odebraná od rodičů až po dosažení fyzické dospělosti si  drží odstup a vycvičit je trvá déle. Základ výcviku, což znamená, aby dravec přiletěl na ruku, trvá v řádu týdnů až měsíců. Dobře vycvičený je dravec až po minimálně dvou letech, někdy i více. Zajetí je pojem dosti nešťastný. Pro ně to zajetí není. V tomto prostředí se narodili (vylíhli), nikdo je nevzal a nevytrhl z přírody. Srovnávat uměle odchované jedince s jedinci z přírody je stejně hloupé jako srovnávat původní kmeny lidí žijící v Amazonii a městské lidi. Pak rovněž žijeme v zajetí.

Kdyby se někdo chtěl sokolnictví naučit, má šanci?
Samozřejmě ano, proč by neměl. Každý si ale musí uvědomit, že sokolnictví není jako mít doma psa či kočku, je časově mnohem náročnější. Proto také cesta k němu není jednoduchá a na konec se dostanou pouze ti, kteří o to opravdu stojí. Klub sokolníků je součástí Českomoravské myslivecké jednoty, a proto musí mít každý sokolník i myslivecké zkoušky. Primárně se jedná o lov s dravým ptákem, k němu je potřeba lovecký lístek, proto ty zkoušky.  Sice někdo může namítat. že lovit nechce a nebude, a také nemusí. Ale mnoho lidí, kteří původně nechtěli, právě lovu propadli. Zkrátka jako sokolník vlastníte dravce a pro něj lov přirozený je. Je tedy na každém, zda tuto možnost využije či nikoliv. Po absolvování mysliveckých zkoušek čeká uchazeče ještě zkouška ze sokolnictví.
Samozřejmě, že jako sokolník nemůžete létat a lovit s dravcem všude, kde vás to napadne. Musíte dodržovat zákony jako každý jiný, to se dozvíte a naučíte na mysliveckém a sokolnickém kurzu. Cesta je trnitá právě proto, aby si dravce nepořídil každý, kdo se sice hned nadchne, ale stejně rychle ho to pustí. Je totiž důležité, aby se těmto ušlechtilým tvorům a této krásné zálibě věnovali lidé s nadšením a celým srdcem.