ŘEVNICE – Každý rok vystupuje na Portě speciální host, který tak úplně nezapadá do žánru folk a country. Letos přijal pozvání zpěvák, autor písní, herec a moderátor Richard Krajčo. Svým akustickým koncertem zahájí Portu v pátek 23. června v 17 hodin v Lesním divadle v Řevnicích.
Většina úspěšných interpretů začínala svou hudební pouť u houslí nebo s kytarou v ruce. Richarde, jak jsi začal ty? Kytara? Piano? Dětský sbor?
Byla to kytara. Bylo mi šestnáct, sekl jsem s fotbalem a zamiloval se do muziky obecně. Úplně se mi změnil svět.
Měl jsi jako kluk s kytarou svůj repertoár, který jsi mohl zahrát na chmelu, na večírku, u ohně?
Hrával jsem na dvorku u nás na sídlišti. A šlo o takovou „klasiku“: Stánky, Podvod, Hodinový hotel, hity od Olympiku, Lucie a Beatles. Ale postupně jsem víc a víc hrával i svoje písničky.
Jaké byly tvé hudební vzory? A z jakého žánru?
Na to jsem už tak trochu odpověděl, ale je pravda, že ani tak nešlo o vzory. Těmi se pak později stali Depeche Mode, U2, a hlavně Robert Smith a The Cure. To už byla opravdová láska. A nesmím zapomenout na Petra Muka a Oceán.
A co tvoje první složená písnička? Pamatuješ si ji ještě?
Pamatuji. Kryštof. Jmenovala se Kryštof a o několik měsíců později jsem podle ní pojmenoval i kapelu.
Jak dlouhá byla cesta od vstupu na profesionální scénu k úspěšnému turné? Kde byl tvůj kariérní zlom? Kdy to rozkvetlo a v srdci se rozlil ten nepopsatelný pocit štěstí z úspěchu?
Cestička byla docela dlouhá. V jejím průběhu pár kluků odešlo, pár přišlo, i já jsem kapelu na pár měsíců opustil, začal se intenzivněji věnovat herectví a zase se vrátil. Trvalo sedm let, než si nás někdo všiml. A pak se to stalo. Dostali jsme nabídku na tři desky od vydavatelství EMI. Už to mi stačilo. Bylo to splnění snu. Vůbec jsem netušil, co vše se může odehrát. Ale přišel náš první singl, Lolita, a stal se zázrak. Z Kryštofa, chlapečka, kterého v té naší písni maminka odložila do popelnice, vyrostl velký kluk a lidé ho začali mít rádi.
K úspěchu na jevišti neodmyslitelně patří úspěch repertoáru v médiích, na internetu… Zažil jsi formulku: Děkujeme, ale písnička je mimo náš formát? A kdy se brány rádií otevřely?
Měli jsme štěstí, že nás rádia vždy hrála ráda. Přestože jsme nikdy nedělali žádné ústupky, edity ani nic podobného. Dokonce když jsme do éteru vyslali šestiminutovou Cestu, zcela mimo rádiové tabulky, uchytila se. Podobné to pak bylo i se Zůstaň tu se mnou. Můžeme jen děkovat tam nahoru a lidem z rádií, že nám pomohli. Protože tak to je. Naši kariéru posouvaly rádiové hity výš a výš.
Jak tvoříš písničku? Sám, nebo s kapelou? Sedneš, hraješ a zpíváš, až se melodie zrodí? Nebo si připravíš model a pak k němu nazpíváš melodii?
Sedím, brnkám, pobrukuji, hledám. Čekám na správný melodický prvek. Melodie je pro mě zásadní. A když se objeví linka, která mě zaujme, což, přiznám se, je už po těch asi sto padesáti písních těžší a těžší, začínám na ní pracovat. Až jako druhý přichází text.
Letos ses rozhodl, že oproti minulým velkým koncertům připravíš jakýsi akustický projekt. Je to touha být blíž publiku? Víc komunikovat a sdílet atmosféru jemnějším filtrem?
Vždy se snažíme fanoušky něčím překvapit, zaujmout a koncertní programy různě kombinovat. Odjedeme halová vystoupení, během nichž se pokusíme potěšit ty, kteří chtějí větší show, a pak se hned vydáme třeba do divadel, tam odehrajeme akustické sety, kde se i hodně povídá. Potom třeba objedeme kluby a skočíme si udělat i svůj putovní festival. Tentokrát jsme si pronajali nádvoří dvanácti zámků a repertoár přearanžovali s cimbálovkou Grajcar. Myslím, že se fanoušci mají opravdu na co těšit.
Domluvili jsme se, že bys přijal pozvání vystoupit na Portě 2023. S kytarou. Oslovil jsem tě, protože tvůj vztah k Portě je určitým způsobem vstřícný. Odkud to pochází?
Staré Porty byly inspirací pro naše Kryštof kempy. Setkávání lidí, společně strávený čas, atmosféra. Nechtěl jsem klasický festival, ale něco výjimečného pro všechny. A alespoň podle starých dokumentů taková byla Porta v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nicméně osobní vzpomínku na ni nemám nejlepší, jednou jsme se přihlásili jako kapela a vypadli už z prvního kola! (smích)
Je něco, co tě v tom našem hudebním procesu a malém teritoriu České republiky mrzí a co bys změnil, kdybys mohl?
To, že je tak malý. Vše kolem něj je totiž pak malé. Velká škoda, že se člověk nemůže „rozmáchnout”. Ale týká se to vlastně jakékoliv kultury u nás, knih, filmu, divadla. Prostě nejedete na dvouleté turné po světě a na filmy nechodí třicet milionů lidí, neprodáváte statisíce knih. A tak si to tak pytlíkujete na koleni.
A jak se zrodil nápad s kostelem v Chotěvicích, který jsi koupil a teď ho opravuješ?
To byl nápad mé ženy a jsem za něj rád. Až kostel celý opravíme, něco tu po nás zůstane. Snad aspoň další tři století. Tak dlouho už totiž stojí. Momentálně jsme před kompletní rekonstrukcí varhan, takže příští rok bude kostelem znít i hudba. (smích)
Děkuji za rozhovor a těšíme se na vystoupení na Portě v Řevnicích.
Jiří Vondráček