MOŘINA – Český Mauthausen. Tak nazývali političtí vězni trestanecký pracovní tábor v lomu Mexiko u Mořiny. V letech 1949 až 1953 jich těmito komunistickými galejemi prošlo na dva tisíce. Tábor byl uzavřen před 70 lety.
Nejstarší písemný doklad povolující kutací práce v katastru Mořiny získal 4. prosince 1890 Gottfried Bächer. Po osmi letech prodal licenci Pražské železářské společnosti, tehdy již vlastnící kladenské železárny i uhelné a železnorudné doly. Vápenec byl zpočátku lámán u Tachlovic, pak na Holém vrchu, Čížovci a teprve později na Mořině. Postupně zde vznikl podnik evropského formátu, působil až do znárodnění v roce 1945. Jak uvádí společnost Lomy Mořina, i přes vysoký podíl ruční práce dosahovala těžba v roce 1903 kolem 140 tisíc tun, o pět let později téměř 300 tisíc tun.
Během druhé světové války se začala psát temná historie lomů. Lokalitu využívali pro nucenou práci zajatců nacističtí Němci. V letech 1945–1946 zde byl pracovní tábor pro německé válečné zajatce. Když komunisté v čele s tehdejším generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským přišli v roce 1948 s myšlenkou vybudování vězeňských pracovních táborů po vzoru sovětských gulagů, byl 4. května 1949 zřízen i trestní pracovní oddíl ve vápencových lomech Mořina u Karlštejna. Patřil mezi pracovní útvary věznice Praha-Pankrác, odsouzení tu pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Kvůli nelidským podmínkám rychle nechvalně proslul a byl považován za jeden z nejhorších lágrů v tehdejším Československu. Nacházelo se v něm sedm hlubinných a jedno povrchové pracoviště, dvě ubytovny, technické zázemí a kuchyně.
Mořinským pracovním útvarem prošlo v letech 1949–1953 na dva tisíce vězňů. Tvrdě pracovat tu mnozí vydrželi jen dva týdny až tři měsíce, potom zpravidla skončili ve vězeňské nemocnici zesláblí a fyzicky i psychicky zničení. V kamenolomu platily nadlidské normy. Každý vězeň musel denně patnáctikilovou palicí roztlouct na menší kusy velké kvádry po odstřelu, naložit je do vozu a odtlačit. Norma činila 18 vozů za den. Za její nesplnění hrozila korekce v bunkru o rozměrech 3,5 x 3,5 metru, v lepších případech snížení už tak nedostatečné denní dávky potravin. Trestanci měli zakázanou jakoukoliv korespondenci s příbuznými.
Na webovém portálu Paměť národa vzpomíná na otřesné podmínky jeden z politických vězňů Miroslav Šír, koncem roku 1949 odsouzený za velezradu na deset let tvrdého žaláře. „Bylo to tam hrozné. Nejdříve norma osmnáct vozů, pak ji zvýšili na jednadvacet. Když jste ji nesplnil, rovnou z práce jste šel do bunkru, který byl pod nádrží na chlazení kompresoru. V mrazech se na stěnách tvořila jinovatka. Druhý den ráno vás pustili do práce. Při nesplnění zpátky do bunkru plus tvrdá temná. Takže to vyšlo na každý druhý den.“
Ivan Mánek byl v prosinci 1949 jako skaut odsouzen na čtyři roky žaláře za zločin sdružování proti státu. I on si část trestu odpykával v mořinském pekle. „Přijeli jsme tam brzy na jaře, ještě byla veliká zima. Dělalo se za jakéhokoliv počasí v otevřeném prostoru, denně se muselo naházet sedmnáct huntů, ať pršelo, padal sníh nebo pražilo slunce, to bylo lhostejné. Domnívám se, že to byl jeden z nejhorších lágrů v Československu,“ vzpomínal pro Paměť národa.
Po uzavření pracovního tábora v roce 1953 pokračovaly těžební práce do roku 1963, drtil se tu vápenec vytěžený v lomu Velká Amerika.
V roce 2002 byl z iniciativy tehdejšího předsedy Konfederace politických vězňů a třebaňského rodáka Františka Šedivého odhalen pomník připomínající hrůzy komunistického vězení. Roku 2022 kolem lomů slavnostně otevřeli naučnou stezku Český Grand Canyon a Český Mauthausen s jedním zastavením právě v trestaneckém lomu.
Zdroj: lagr.cz, pametnaroda.cz
