DOLNÍ BEROUNKA – Vánoce jsou časem radosti a setkání s blízkými. Patří k nim vzpomínání na dětství, pečení cukroví, dodržování tradic i rodinné potkávání, ale také myšlenky na ty, kteří už s námi nemohou být. Je to doba vzájemné blízkosti a lásky.
K posledním svátkům v roce se pojí krásné zážitky, lidé k nim mají specifický vztah. O své vánoční vzpomínky se podělili někteří naši sousedé. Jako třeba starostka Letů Barbora Tesařová: „Miluji Vánoce pro jejich vůni a možnost setkat se s širokou rodinou. Bylo nás hodně, maminka, tatínek a čtyři děti. Nikdy jsme neměli speciální rituály. Ale všechny Vánoce měly stejný vzorec a prastarý zvoneček nás rok co rok zval po klasické vánoční večeři s kaprem ke stromečku. Prskavky ozařovaly pokoj a svíčky kouzlily mihotavé stíny na stropě. Jsem nejstarší z dětí, takže si všechny pamatuji, jak rostly a jak se radovaly. Tu radost a vůni mám spojenou s Vánocemi doposud. Teď, když se u stromečku všichni potkáme, je nás už patnáct.“
Jednu židli jsme nechávali volnou
Kamil Miroslav Černý, disident a signatář Charty 77, po roce 1989 pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů (Řevnice)
Vánoce jsme s maminkou a babičkou přes velmi chudé podmínky slavili velkolepě: veliký stromeček, mnoho dárků, slavnostní jídlo, a dokonce i POMERANČE (!), ale bohužel moc křesťanské to nebylo, což mi tehdy nevadilo… Milovali jsme koledy. Rád vzpomínám, jak jsem opravdu věřil, že nám dárky nosí Ježíšek. Minimálně dvakrát jsem ho prošvihl, když jsem byl na záchodě a on v tom momentě vše v dosud zavřeném pokoji připravil a rozzářil. Nádhera. Mnohokrát jsem ten zázrak zažíval znovu spolu s mladším sourozencem, dcerami a vnoučaty. Měli jsme krásný figurkový betlém a moje chudičká maminka Marie mi vyprávěla o mamince Ježíška, také chudičké Marii. Můj již mrtvý dědeček Josef tam také někam patřil… A jestli jsme měli nějaké speciální zvyky? Škoda, asi neměli. Jen jednu židli jsme nechávali volnou a brečelo se při vzpomínce na dědu. Otec neexistoval.
V době puberty jsme jezdili na Malostranský hřbitov, kde v kostelíku bývala půlnoční mše. Dovnitř jsme se nedostali, jak byl plný. Prý šlo o jeden z asi pěti kostelů v Praze, kde byla půlnoční povolena, to bylo okolo roku 1965. Moc jsme ale stejně netušili, oč jde. Hudba slyšet byla, Beatles to ale nebyli a my puberťáci jsme se smáli.
V domě, kde jsem bydlel, žila báječná rodina sestry mé matky, a to byli místní buržousti! Strýc Jaroslav Korba byl předválečný fotograf Melantrichu a měl malou fotokomůrku (asi metr čtvereční) a veškerý volný čas věnoval vyvolávání fotografií pro celé okolí. Z toho si solidně žili, naštěstí ho nikdo neudal. A právě u nich byl největší vánoční strom na světě! Silvestry jsme prožívali spolu s jejich nóbl známými a bylo to opravdové veselí se šampáněm…
Později jsem pochopil, proč o Vánocích bulela maminka s babičkou (právě teď bulím já…).
Medvídek mýval musel jít z domu
Jitka Švecová, členka místní skupiny Holky v rozpuku a Babička roku 2023 (Hlásná Třebaň)
Čím jsem starší, lépe si vybavuji vzpomínky z mládí. Hlavně teď myslím na Vánoce. Byli jsme tři děti, já, bráška Otík a sestra Yvonka. Jednou jsem pod stromeček dostala obrovskou panenku, plaváčka. Protože mě nic lepšího nenapadlo, hned druhý den jsem s ní šla sáňkovat. Byla jsem dosti divoká. Srazila jsem se s kluky a plaváček utrpěl ránu do hlavy, která praskla. Moc jsem to obrečela. Můj taťka byl velmi šikovný, nějak to opravil, mamka upletla čepičku a panenka byla zase jako nová. Na Vánoce jsme pouštěli lodičky, které nám taťka vyrobil z ořechů. U toho bývala velká legrace. Foukali jsme, aby loďky dojely co nejdál. Také jsme všichni museli sedět u svátečního stolu, nikdo nesměl odcházet, prý to odnáší štěstí. Maminka dělala přes třicet druhů cukroví.
V Hlásné Třebani jsme jako první měli ozdobený světelný stromeček, a dokonce jsme pod něj ven dávali dárky. Chodilo se k nám dívat celé procesí. Nejkrásnější, ale také smutné bylo, když mi taťka (který mě děsně miloval) přinesl domů malého medvídka mývala. Táta měl mnoho známých, a tak to pro něj nebyl žádný problém. Bohužel hned druhý den mamka zavelela a medvídek musel jít z domu. Brečela jsem snad týden.
Silvestry jsme v dětství slavili doma. Pamatuji si, že jednou měla mamka službu, a tak jsme byli s taťkou sami. Zapálil si cigaretu a vtom klíče v zámku a mamka v předsíni. Táta už byl v županu a nic lepšího ho nenapadlo, než že cigaretu strčil do kapsy. Po chvíli se ozval řev! Cigareta ještě nebyla zhaslá a taťkovi propálila kapsu i stehno. Pěkně to smrdělo. Měli jsme z toho legraci, ale on dostal vynadáno. A ještě mám jednu hezkou připomínku silvestra. V tento den jsem se narodila. A když mi bylo patnáct, rodiče mi povolili malý přípitek na zdraví. Cítila jsem se fakt jako dospělá. Měli jsme moc krásné mládí a vždycky na to rádi vzpomínáme.
Čekala jsem na zlatého Ježíška
Alena Sahánková, místostarostka Všenor, stará se o kulturní a společenský život v obci
Vánoce byly a jsou v naší rodině důležité a rodinné svátky. V dětství (za socialismu) k nám jezdily na Štědrý den obě babičky. S bratry a rodiči nás tak bylo sedm a pes.
Ráda vzpomínám na vánoční atmosféru. Maminka hodně pekla, my děti jsme tajně ujídaly cukroví. Nejvíc chutnalo před svátky. Když jsem ještě věřila na Ježíška, seděla jsem u maminky v kuchyni a sledovala okno, až přiletí, celý zlatý. Nepřiletěl. Později nás naši zavolali ke stromečku s dárky, na Ježíška jsem v tu ránu zapomněla. Maminka si doma hodně zpívala, samozřejmě koledy. Nesměl chybět zapálený františek. Pouštěli jsme si na gramofonu Rybovku. Tatínek pracoval v Tesle, a tak jsme brzy měli doma televizi. Scházeli se u nás sousedi. První obrazovka byla malinká, nikomu to nevadilo. Doma nás stále bylo hodně. Když jsem se vdala, chodili rodiče na Štědrý den k nám. Zase nás bylo u stolu víc.
Na silvestra jsme se doma dívali na televizi, rodiče ho moc neslavili. Osobně se mi líbí setkání s dobrými přáteli, popovídáme si. Jednou jsme byli na chatě u kamarádů na Hradišti. Když jsme přijeli, bylo venku kolem deseti stupňů. Silvestrovská noc se vyvedla, ale ráno 1. ledna 1979 jsme se klepali zimou. Bylo minus 15 stupňů. A auto zamrzlo. To byl zážitek! Šli jsme v mrazu pár kilometrů na vlak.
Maminka Vánoce milovala. Bohužel zemřela den před Štědrým večerem. Pár hodin před tím, než odešla, jsem seděla u její postele. Na skříňce svítila lampa, venku se stmívalo, v pokoji bylo šero. Přes tu skutečnost, že nás maminka opouští, mi bylo, jako když jsem byla malá, u ní doma. Zvláštní pocit. Zpívala jsem mamince koledy a zdálo se mi, že mě slyší. Tím jsem se s ní rozloučila. Byly to ale moc smutné Vánoce.
Vzali jsme nástroje, chodili po sousedech a zpívali
Lucie Kukulová, zpěvačka a herečka, vede dětský soubor Kukadýlko, je členkou DDS (Dobřichovice)
Když jsem byla malá (ještě před rokem 1989), Vánoce začínaly tím, že přijela teta Mařenka z Plané nad Lužnicí. Jezdila už koncem listopadu, takže okamžik očekávání Vánoc pro mě byl spojený s příjezdem nejlaskavější, nejhodnější a nejkrásnější teťulky. Moje sestřenice Jana mě před Vánoci obyčejně vzala do Prahy a v centru jsme chodily do všech kostelíků. To byl jeden z našich předvánočních zvyků a rituálů.
Co se týče předvánočního pečení, absolutní mistr je moje máma. Cukroví má nejen neuvěřitelně úhledné, ale zároveň strašně dobré. Je prostě nepřekonatelné. Pekli jsme i nejedlé vizovické pečivo. Dělají se z něj různé ornamenty, svícínky, andělíčci, ovečky… Pak jsme je rozdávali známým. Těsto musí být velmi dobře zpracované. U nás ho vždy hnětl táta svýma velkýma rukama, někdy až hodinu a půl. Jednou jsme z pečiva postavili celý betlém, vytvořili jsme i miminka. Jedno poslední vizovické miminko z mého dětství mamka doma ochraňuje a každý rok u ní visí na větvičce.
Na Štědrý večer jsme k tabuli usedali všichni ve společenském oděvu. A vytahoval se speciální slavnostní jídelní servis včetně stříbrných, velkých příborů, které hnusně chutnaly. My holky jsme dostávaly pod stromeček věci do výbavy, obyčejně to býval ten největší dárek. Už jsem věděla, že to budou buď cíchy, ručníky, ubrusy, nebo něco podobného, tak jsem ze zhrzenosti a z nevděku tenhle balík ani nechtěla rozbalovat…
Štědrý den byl hodně pracovní, muselo se uklízet, aby bylo večer všechno vypucované. Večeřelo se poměrně brzy. Když táta zazvonil na chodbě a řekl, že už je tu Ježíšek, celá rodina jsme se sešli u stromečku v obýváku, kde se rozdávaly dárečky.
U nás se hodně zpívalo, i na Vánoce. A dělali jsme „obejdování“: táta si vzal harmoniku nebo jiný hudební nástroj, já chodila s kytarou, jako malá s flétničkou, máma byla zase perkusní sekce, vzala si náčiní z kuchyně. A všichni jsme zpívali. Začali jsme u sousedů a časem jsme chodili i po okolních ulicích. Lidé už věděli, že Kukulovi chodí a zpívají, obvykle jsme končili u Navrátilů a zpívali dál. Potom se společně odcházelo na půlnoční. Jednou jsme na ni přišli trochu později, nedostali jsme se do lodi kostela a skončili jsme v předsálí. Táta se rád napil… A stalo se, že zavrávoral a chytil se provazu přivázaného ke zvonům. A tak tam uprostřed půlnoční začal nechtěně zvonit…
Po návratu z mše, když byla ještě energie a čas, lilo se u nás olovo, což mi nesmírně připomíná Pelíšky. Táta samozřejmě věštil, nedával bolševikovi ani rok. U nás se vlastně mluvilo hodně podobným jazykem a s podobnými nadějemi.
Klíčovou dírkou jsem sledoval maminku zdobící stromeček
MUDr. Jindřich König, lékař, regionální historik a letopisec Řevnic
V dětství jsem trávil Vánoce doma s rodiči a se starší sestrou. V našem bytě byl vánoční stromek vždy zamčený v jednom pokoji, kam jsme my děti měly dočasný zákaz vstupu. Stromek o Štědrém večeru „přinesl“ Ježíšek již ozdobený, později jej tajně chystala maminka, díval jsem se na ni klíčovou dírkou ve dveřích. V šest večer zazvonil zvoneček nebo zvonek u dveří bytu. Naše rodina tak zahájila náš „štědrovečerní obřad“. Táta zahrál na klavír některou z vánočních koled v místě ozdobeného stromečku a zpívali jsme. Obřad ale pro nás děti nebyl zadarmo: se sestrou Radanou jsme museli každý přednést vánoční báseň a rovněž zahrát krátkou skladbu na klavír. Pamatuji si, že jsem asi v pěti letech hrál Mozartův Menuet. Potom došlo na večeři: předkrm, rybí polévku, smaženého nebo pečeného kapra s bramborovým salátem a moučník. Teprve potom dovolil otec jít ke stromku a začít vybalovat dárky.
Rád vzpomínám na své dětství o vánočních dnech. Rodiče vždy koupili živého kapra, který trávil své poslední dny v koupelně ve vaně. Přicházel ho zabít tátův přítel, v pozdějších letech to dělala sama máma. Se sestrou jsme byli na Štědrý den dopoledne „vyhnáni“ z domova a po několik let chodili pěšky (!) z Malé Strany přes Vyšehrad na hřbitov na Kačerově (Na Zelené lišce), kde byl hrob předků mé mámy. Důvod: abychom doma nepřekáželi a přišli na večeři „správně hladoví“. Naše přípravy na večer musely být hotové před procházkou nebo po ní. Během svátků jsme se scházeli s příbuznými i s přáteli.
Můj táta rád lyžoval. Naše pohraniční hory v Sudetech byly za války pro české občany nedostupné. Pamatuji si, že o vánočních prázdninách v roce 1941 jsem byl s rodiči lyžovat ve Vysokém nad Jizerou, které zůstalo české. Od vlaku v Jilemnici nás k horské chatě přivezly sáně tažené koňmi. Pro cestu autem nebyl benzin. Jízda na saních byla romantická, trochu nám ji kazily občasné střevní potíže koní za jízdy, takže mě rodiče chránili otevřeným deštníkem.