Květoslav Mašita je jedním z nejúspěšnějších soutěžních motocyklových jezdců vůbec. Pochází ze Všenor. Svou první motorku si koupil v patnácti letech od souseda. Neustále ji vylepšoval, trénoval, až se dostal mezi absolutní špičku. Po motokrosu mu učarovala královská disciplína enduro, v němž spolu s dalšími soutěžáky patřili v osmdesátých letech mezi světovou elitu. Nedávno ho prezident Petr Pavel vyznamenal medailí Za zásluhy 1. stupně.
Pane Mašito, blahopřejeme k tak významnému ocenění. Jak jste prožil slavnostní den na Pražském hradě?
Na Hrad jsme museli přijet kolem půl páté. Šel jsem do salonku v prvním patře na přípitek s panem prezidentem. Postupně s námi prohodil pár vět. Asi v půl sedmé nás odvedli do Vladislavského sálu, kde nás televize instruovala, jak se máme postavit a natočit. Poté jsme měli malé občerstvení a čekali na osmou večer. Následoval program a dlouhé předávání vyznamenání. Na konci jsem už byl dost unavený, tak jsme s vnučkou a mojí ženou jeli domů. Až po pár dnech při procházkách mi lidé k vyznamenání přáli, a mně teprve docházelo, jaká je to pocta.
Ocenění máte celou řadu. Kterého si kromě posledního ceníte nejvíce?
Uvedení do síně slávy Mezinárodní motocyklové federace v Jerezu v roce 2014 mezi jezdce zvučných jmen jako Giacomo Agostini a další.
Před dvěma lety převzal státní ocenění někdejší motokrosař světového kalibru Jaroslav Falta a řekl, že by ho měli dostat i kluci ze šestidenní. Vy ho už máte. Kam by ocenění ještě mělo doputovat?
Mnoho nás, kteří jsme dosáhli větších úspěchů, už nežije. Ale určitě by to měl být Pepa Fojtík, Jirka Stodůlka a Petr Čemus. Snad jsem na nikoho nezapomněl.
Když jsme u vašich endurových souputníků, s nimiž jste prožil spoustu krásných i náročných let, na který závod nejraději vzpomínáte?
Úplně nejvíce na vyhranou šestidenní soutěž ve španělském El Eskorialu. Zvítězili jsme po sedmi letech v týmovém složení Fojtík, Bříza, Češpiva (o něco starší kolegové) a Mrázek, Čemus a já (my mladší). Od předcházející soutěže v Zakopaném vystřídal Petra Válka Petr Čemus. Pro nás mladší to byla druhá šestidenní v Trophy teamu a pro starší čtvrtá.
Jak často jste trénovali a kdo vás tehdy vedl? Kolik času vám zabralo enduro a jiná sportovní příprava?
Naším trenérem byl Otakar Chasák. Byli jsme v Dukle Praha jako vojáci, a tak jsme se mohli sportu věnovat každodenně. Trénink na motorkách jsme měli na různých motokrosových a soutěžních tratích, pak následovalo umytí a ošetření tréninkového stroje. Jindy posilování nebo jiné sportování v tělocvičně, také jsme relaxovali v bazénu, v sauně a chodili na masáže na Julisku. Večer jsem ještě běhal k Berounce.
Je enduro dřina? Jak má vypadat „správný endurák“?
Ano, enduro je dřina jako každý sport, který se dělá vrcholově. Správný endurák musí jet za každého počasí, při soutěži mu musí vydržet síly na šest až sedm hodin, aby mu nevypadla řídítka z rukou, a pak ještě přezout pneumatiky a očistit motorku, eventuálně opravit, co se pokazilo a je možné dát dohromady. Zkrátka musí být hodně všestranný a mít dobrou orientaci v terénu.
Který závod byl pro vás nejdramatičtější a proč? Kde jste zažil nejnáročnější terén nebo nejsilnější diváckou kulisu?
Šestidenní na ostrově Man v roce 1975. Praskl mi řetěz a zasekl se v zadním kole. Z nářadí jsem měl jen šroubovák a klíče. Nechtěl jsem vypadnout a denně družstvo zatížit tisícovkou trestných bodů, tak jsem začal kamenem a šroubovákem řetěz opravovat. Povedlo se mi to, ale náležitě jsem se zpotil. Jinak terény byly náročné skoro všude, ve Španělsku, Francii i v Itálii, a všude také byli skvělí diváci, stejně jako u nás třeba v Krkonoších nebo (teď už za hranicemi) v Považské Bystrici.
Určitě jste zažili také spoustu legrace.
To je pravda. S kluky jsme si závody zpestřovali různými šprýmy. Přestože jsme soupeřili, na trati jsme byli prima kamarádi. Nejen v Dukle, ale i ve Svazarmu, v RH a dalších klubech.
Neodmyslitelně jsou s vámi a se zlatou érou endura spojeny motocykly Jawa. Jak vlastně fungovala spolupráce s tehdy československou firmou? Byla ona tahounem, nebo jste spíše vy posouvali její vývoj kupředu?
Jawa nám dělala motorky na mistrovství Evropy, šestidenní a modely z předchozího roku jsme měli jako tréninkové. Jak konkurence přicházela na nové pérování, tak i my jsme si spolu s Frantou Mrázkem, Zdeňkem Češpivou a dalšími kluky z Dukly po večerech motocykly upravovali. Šéfkonstruktér Jawy pan Křivka sice láteřil, že pokud v Evropě vypadneme, dá nám vše zaplatit. Ale osvědčilo se a Jawa to pak začala dělat u všech strojů.
Jakou motorku jste ještě jako kluk poprvé osedlal?
Spousta mých kamarádů i já jsme začínali na sériových pionýrech, které jsme si upravovali a ladili, aby měly co největší výkon a rychlost. Kamarád mého táty mě seznámil s Jaromírem Čížkem. Ten mi půjčil svou tréninkovou motorku, poradil mi a opravil mé jezdecké chyby. Protože v letech 1964 a 1965 nikdo neoplýval financemi a Dukla Benešov mi nabídla angažmá, šel jsem na vojnu o rok dříve v 18 letech, abych „dostal“ motorku a mohl po výcviku trénovat na tankodromu.
Proč jste z rychlého motokrosu na uzavřené upravené trati přešel do endura, které je o dlouhých kilometrech s rychlostními zkouškami na často nevyzpytatelném povrchu za jakéhokoliv počasí?
Mezi motokrosem a endurovou soutěží není takový rozdíl. Motokros má sice uzavřenou trať, ale jsou tam skoky, a když zaprší, je to super těžké. Enduro je jiné v tom, že si člověk musí rozvrhnout síly na několik hodin, například během českého nebo evropského mistráku na pět až šest hodin každý den během víkendu. Na šestidenní bylo těch dnů třikrát více. Rychlostní zkouška se jela terénem jako motokros. Zkrátka enduro bylo zajímavější a všestrannější než motokros.
Jak jste získal přezdívku „pan neporazitelný“?
Vymysleli ji novináři, protože to tak jedno období vypadalo. Až když se nějakému kamarádovi podařilo mě přezávodit, měli z toho velkou legraci.
Říká se, že kdo nepadá, jezdí pod své možnosti. Jaký nedobrovolný kontakt se zemí se vám vryl do paměti?
Po jednom pádu z mnohých, před šestidenní ve Špindlu, jsem ztrátou rychlosti spadl a vyhodil si rameno. A jelikož do nejdůležitějšího závodu sezony zbývalo jen pár dní, jel jsem na něj s rodinou jen jako divák. Navíc musela řídit moje žena.
Závodil jste v politickém režimu, kvůli kterému mnozí emigrovali. Přemýšlel jste někdy tímto směrem?
Jelikož jsem se v dubnu 1968 oženil a v říjnu toho roku jsme čekali potomka, měl jsem jiné starosti, i když mi manažerka zundappů (Zünder-Apparatebau-Gesellschaft byl úspěšný německý výrobce motocyklů, pozn. red.) nabízela místo v jejich týmu, kde byl mimo jiné jedenáctinásobný mistr Evropy Ervín Schmieder. Po narození syna a zabydlení v Dukle Praha se mi nechtělo opustit rodinu a přátele.
Proč vlastně v sedmdesátých a dalších pár letech skončila zlatá éra tehdy československého endura? Vždyť jsme patřili ke světové špičce a ostatní se od nás mohli učit.
Je to těžké. Myslím, že se mladí jezdci po revoluci nemohou věnovat sportu tak, jak by chtěli. Po roce 1989 byly všechny kluby, Svazarmy a Dukly se zaměřením na motocyklový sport zrušeny, a pokud jezdce neplatí movití rodiče nebo sponzoři, má problémy si vydělat na živobytí, natož na sport. Navíc naše motorky ke konci mé kariéry přestaly být konkurenceschopné. Dřív si je fotili Japonci, Italové a další si zařídili kluby podobné Dukle, u nás se ale nic nedělo. Jen se na vše nadávalo a rušilo. Tak nám Evropa utekla.
Byl jste se podívat na mistrovství světa na české půdě v Uhlířských Janovicích v roce 2019?
Ano, byli jsme tam s manželkou a vnoučaty Kamilkou a Kájou. Bylo to super, spousta kamarádů a známých, kteří se ke mně hlásili. Zavzpomínali jsme na dřívější sportovní časy. Moc bych si přál, aby se vrátila sláva našich strojů a jezdců. Ale toho už se, bohužel, nedožiju.
Co říkáte na výkony dnešních enduráků?
Popravdě obecně o současném enduru moc nevím. Dříve byly všude zprávy, že jsme jeli na šestidenní nebo na mistrovství Evropy, Česká televize (tehdy Československá) o tom vysílala, psaly noviny. A teď nic. Ani nevím, že se loni nějaká šestidenní jela.
Květoslav Mašita
- Narodil se 2. října 1947
- Desetinásobný mistr Evropy v enduru (v současné době na úrovni mistrovství světa).
- Třináctinásobný účastník šestidenní soutěže, tzv. motocyklové olympiády, šestkrát s týmem přivezl světovou trofej (1970, 1971, 1973, 1974, 1977 a 1978).
- Mnohonásobný mistr České republiky i dalších mezinárodních soutěží.
- Jako první Čech byl v roce 2014 uveden do síně slávy Mezinárodní motocyklové federace FIM Legends.
- V roce 2017 získal Granátového lva, nejvyšší vyznamenání Autoklubu ČR.
- Roku 2022 převzal cenu Emila Zátopka a byl uveden do síně legend v anketě Sportovec roku 2022.
- 28. října 2023 ho prezident Petr Pavel vyznamenal medailí Za zásluhy 1. stupně.
- Po konci závodní kariéry v roce 1980 chvíli trénoval, poté byl do 1992 náčelníkem motocyklové části Dukly Praha a mj. po zvolení Václava Havla prezidentem zajišťoval motocyklový tým doprovázející státní návštěvu.
- Stavěl a vyvíjel buginy pro dětské závodníky v autokrosu.
- Pět generací Mašitů žilo ve Všenorech do té doby, než Květoslav Mašita s manželkou Martou postavili dům v Černošicích, kde žijí dodnes.
