DOLNÍ POBEROUNÍ – Odbila desátá hodina, chval každý duch Hospodina. Opatrujte světlo, oheň, aby nebyl nikdo škoden. Kdož spíte, spěte, kdož nespíte, za mrtvé modlete se…
Díky malíři Josefu Ladovi má mnoho z nás postavu ponocného spojenou se zimou či přímo s Vánocemi. Známé jsou například obrazy Štědrovečerní noc, Ponocný se psem nebo kvaš na papíře s názvem Ponocný v městečku, na němž je vyobrazen ponocný na náměstí se svým psem za zády. V roce 2012 byl obraz vydražen jako nejdražší aukční Ladovo dílo.
Tradice ochránců nočního klidu a ozbrojených strážců našich měst, městeček a vsí ale sahá hluboko do středověku. Kouzlo zvuku ponocenského rohu ožívá i ve vánočních pastorelách. „I když se to mnohdy přesně nerozlišuje, přece bychom měli hovořit o dvou skupinách těchto bdělých zastánců veřejného pořádku, o hlásných a o ponocných,“ upozorňuje Jan Trojan ve vydání časopisu Český lid z roku 1996.
Hlásný, hlásník či věžný byl podle něj hlídač na kostelní, městské nebo hradní věži, jehož povinností bylo ohlašovat příchod vzácných hostí, nebo naopak nepřítele. Skupinami hlásných byl střežen i nedaleký Karlštejn. Právě podle robotní povinnosti mužů z Přední Třebaně vykonávat strážní a hlásnou službu na věžích a hradbách Karlštejna se levobřežní Třebaň později přejmenovala na Hlásnou.
Jestliže věžní náleželi k okruhu měst, městeček a hradů, měla zase každá jen trochu větší ves svého ponocného. Ještě před ustanovením stálého ponocného hlídali sami měšťané. Majitelé domů byli povinni vyslat dospělého člověka, který celou noc hlídal a ráno předával hlásnou troubu jako symbol ponocenské služby o dům dál.
Nešlo o vysněné povolání
Volba ponocného probíhala formou licitace. Zájemců ale mnoho nebývalo, neboť služba byla náročná. Vesnici bylo třeba obcházet za každého počasí, v dešti, mrazech, ve vichřici… Službu většinou vykonávali vysloužilí vojáci. Ponocný musel být spolehlivý, a jak se v dobových pravidlech píše, nesměl být slepý. Chodíval v nepromokavém kabátě nebo kožichu, na hlavě čepici a kolem pasu přivázaný volský roh. Měl lucernu a halapartnu. S sebou nosil i přesýpací, později těžké kapesní hodiny.
I když ponocný oznamoval vesničanům čas, troubil většinou od setmění až do páté ranní, měl především pořádkové úkoly. Hlídal obec před nekalými i přírodními živly. V pamětech Františka Jana Babáka jsou vyjmenována pravidla ustanovená koncem 19. století v obci Milčice na Nymbursku: „Aby každou hodinu na pěti místech troubil, jednou za noc aby ves okolo stodol a zahrad obešel, kdyby kde přes obyčej svítili, aby tam šel a z jaké příčiny spatřil. Pakli by ho tam pustit nechtěli, na rychtáře aby to vznesl. Na chasu vesnickou a jiné tuláky noční aby pozor měl. Kam kdo jde a co tam řítí, potkav koho, aby se ptal na příčinu jeho chůze. Jestli by mu povědět nechtěl, k rychtáři ho vedl. Ačkoli skrze oheň ponocuje, aby se často na komíny a střechy díval, kdyby kde oheň vyšel, hned na zvon aby šturmoval a pokřik udělal.“
Kdo strážil naše předky, když spali
Svého ponocného měly pravděpodobně i obce na dolním toku řeky Berounky. Jak zmiňuje řevnický historik a badatel Jindřich König, místní ponocný pocházel z rozvětveného rodu Štefanů, který byl již od 17. století spojen se stavením č. p. 14 a předtím s č. p. 1 na náměstí, kde se ve starých záznamech připomíná již v roce 1556. V některých obcích na Berounsku se noční vytrubování dochovalo ještě v první polovině 20. století. Například v roce 1943 Lidové noviny píšou o Zaječově (více o této obci najdete v rubrice Tip na výlet na str. 24 a 25): „… kde je dodržován krásný zvyk a tradiční způsob hlášení každé noční hodiny ponocným. Ve 22 hodin se ozve po návsi táhlý pískot ponocného píšťaly. O klekání ponocný odpíská večerku ještě na mnoha místech obce. Zbytek hodin až do druhé hodiny noční píská se po vsi pouze jedním táhlým tónem.“
Zpět do dřívějších časů
Během vánočních svátků ožije řemeslo ponocenské letos například i v Domažlicích nebo v Písku. Vytrubovat se bude také na Karlštejně a na Štědrý den tradičně i v Zadní Třebani, byť nejde o ponocenskou obchůzku. Do potemnělých ulic vísky se od roku 1989 vydává kapelník staropražského Třehusku Miloslav Frýdl, v posledních letech doprovázený svým synem a přáteli. Během štědrovečerního troubení obejdou na tři desítky stavení a všem požehnají radostné Vánoce.