VŠENORY – Houslista Pavel Nechvíle je mužem mnoha tváří. Jako návštěvníci koncertů ho známe zejména ve fraku, ale úplně stejně ho můžeme potkat v motorkářském, sportovním, zahradnickém nebo včelařském „obleku“! Co uvidíme vždy – je široký úsměv. Radost ze života z něj čiší od prvního přejetí smyčce po strunách až po vyprávění, jak bylo v Japonsku. Lehce zabrousí i na vážnější témata, ale hlavně se s ním nasmějete. Jak osvobozující v jakékoliv době.
Kudy vedla vaše cesta k milovaným houslím?
Když říkáte milovaným, tak vlastně máte pravdu. Nepamatuji si moment, kdy by mě volba houslí mrzela. Někdy kolem šesti let jsem slyšel houslové sólo v rádiu (Radúze a Mahulenu od Josefa Suka) a chtěl jsem po rodičích vědět, co to vlastně slyším za nástroj. A bylo rozhodnuto! Návrhy rodičů, že kytara či harmonika jsou lepší pro písničky v rodinném kruhu, nezabraly. A tak jsem začal chodit do hudebky v Chocni ke staršímu učiteli Jaroslavu Řehákovi, který byl pro tamní dospělé autoritou a ředitelem, vážený pán s kloboukem. Pro mé spolužáky ale také „pajda“, který dětský humor přitahoval. O to víc mě fascinoval. Kolem houslí uměl vytvořit krásné tajemno a probouzet mou zvídavost. Dovedl mě až na konzervatoř.
Když jste se na housle učil hrát jako dítě, zlobilo vás něco?
Pokud se studium nedaří, motivace klesá. Ono to vrzání první roky nejde na nervy jen okolí! Rodiče mě ale nenutili, naopak mě posílali ven hrát si s dětmi. Tak někdy i vzdor motivoval mou píli. (smích)
Které životní mety vás někam posunuly nebo se vám zaryly pod kůži?
Měl jsem štěstí na učitele, na konzervatoři Naděžda Novotná, její nádherně postavené houslové ruce ze školy Nory Grumlíkové, na AMU profesor Jiří Tomášek, žák Davida Oistracha, jednoho z největších houslistů 20. století. Vlídnost a lidskost všech tří mě provází celým životem. Životní metou byla i první hra v orchestru, konkrétně Gustav Mahler Jugendorchestr, pod vedením skvělého Claudia Abbada jsme v roce 1989 spolu s mladými hudebníky z celé západní Evropy strávili v součtu tři měsíce na turné Evropou. Po pádu železné opony jsme měli kulturní šok ze západních měst a milých lidí ze západu a z naší jazykové nevybavenosti!
Spolupracoval jste s různými umělci. Dá se říci, kteří z nich vám výrazně utkvěli v paměti?
To je nesnadná odpověď. Každý týden máme v České filharmonii nové sólisty. Kromě šéfdirigenta, nyní Semjona Byčkova, se u nás točí světoví dirigenti. Vybrat a neublížit druhým je těžké, ale čtenáři pár jmen třeba ocení. Klavíristé Khatia Buniatishvili, Lang Lang, Yuja Wang, houslisté Janine Jansen, Joshua Bell, Gil Shaham, Gidon Kremer a v neposlední řadě naši skvělí koncertní mistři Jan Mráček, Josef Špaček, Jiří Vodička a Jan Fišer.
Je nějaké místo v České republice, na které jako houslista velmi rád přijíždíte znovu a znovu?
Rád se vracím na festival Smetanova Litomyšl, protože je to moje rodiště. Rovněž mě nesmírně těší zájem všenorského a dobřichovického publika. Zde jsme hlavně s kvartetem odehráli řadu koncertů.
Vystupujete mimo jiné v Japonsku, které nás Evropany v mnohém fascinuje. Je úchvatné i z pohledu hudebníka?
Ze svého 25. Japonska jsem přijel začátkem listopadu, z turné České filharmonie se Semjonem Byčkovem. Doteď jsem tam v součtu strávil asi 2,5 roku. Už bych mohl umět i řeč, že? A neumím. (smích)
Ta země je takové velké betonové mraveniště. A všude spousta lidí, a tak tolerantních! Všechno funguje, od rychlé dopravy po například jídlo, které v restauraci dostanete do pěti minut. A jaké! Mně tam ohromně chutná a mám takový ten zdravý a dietní pocit, i když hubnutí mi moc nejde… Co je pro nás hudebníky nejvíce, to jsou koncertní sály. Suntory Hall je prostě akustický skvost. A podobných tam mají desítky. Je fascinující, jak hudebník slyší a vnímá skvěle, co sám hraje, i všechny hlasy ostatních na pódiu, se kterými se pak dobře propojí. To je asi laikovi těžko popsatelné.
Co potřebuje houslista k tomu, aby vynikl mezi ostatními?
Asi podporu nejbližšího okolí, manuální zručnost, srdíčko, intelekt a hudební touhu. Musíte to prostě milovat. Lidově se tomu říká talent.
Kolik houslí máte a čím se liší?
Několik. Mé nejlepší jsou z dílny mého kamaráda Davida Poetzla. V České filharmonii momentálně hraji na zapůjčené housle Johann Kulík z roku 1830. Staré housle mají medovější zvuk, nové ostřejší a jasnější, lze si tak vybrat podle momentální nálady.
Máte před koncertem svůj rituál?
Nemám, ale nějaký by to asi chtělo! Našeho publika si vážím, až se mi z toho ruce potí. (smích)
Jak často a dlouho cvičíte na housle?
Cvičím dle potřeby, buď orchestrální party – každý týden nový program, nebo komorní skladby. Někdy méně, jindy denně i několik hodin.
Jsou činnosti, které vzhledem k tomu, že hrajete na housle, neděláte, abyste se nezranil? A měl jste někdy výpadek, kdy jste musel hraní na chvíli tzv. pověsit na hřebík?
V tomto ohledu razím teorii, že kdo se manuální práci vyhýbá, doběhne ho něco jiného! Dělám vše od sportů, kola, lyží, motorky až po řetězovou pilu. Úrazy byly, ale vše naštěstí funguje dál. Měsíc se sádrou na obou předních byl poučný. No a pak v covidu jsme si asi všichni vyzkoušeli nějakou životní anomálii, já tomu říkal: Důchod nanečisto! (smích)
Chtěl byste si něco „střihnout“ mimo klasiku? A jste rád za to, že housle pronikly i do hudebních stylů, kde bychom je prvoplánově nečekali?
Jasně, housle patří do mnoha žánrů. My hráli například aranž písní Jaroslava Ježka. Rád bych zkusil nějaký jazz, ale zatím nemáme noty.
Co vám hudba na housle přináší – dají se pocity přenést do slov?
Pocit štěstí a slzu v oku.
Jsou housle stále in? Máte následovníky?
Housle budou doufám stále in, v rodině mě ale nikdo nenásleduje. Starší dcera hrála solidně na příčnou flétnu a mladší se sama učí na ukulele a kytaru, navíc moc ráda k tomu zpívá.
Co vás baví mimo samotnou hru?
Auta, motorky, sport, cestování – zbožňuju například Itálii! Ale také náš překrásný kraj, žije se mi tady opravdu dobře. Dále se rád věnuji zahradě, pěstování, domácí pracím a včeličkám.
Jakože včelaříte? Jak jste se k tomuto krásnému, ale i pracnému koníčku dostal?
Včelařit jsem chtěl asi celý život. Věci se pohnuly po smrti mého známého, který měl včely. Můj kolega a letitý přítel v jedné osobě Jaroslav Šaroun jednoho dne říká: ‚Tak kdy pojedeme po ty včely?‘ Domluvil datum a přivezli jsme je k nám. Pan profesor mě zaučoval a nyní se starám i o jeho včeličky. Vždy říkával: ‚Bude tě to bavit.‘ A měl pravdu! Jsou tomu tři roky a dneska mám devatero včelstev.
Máte rád Vánoce – a proč?
Asi nejvíce mě na Vánocích baví milé setkávání fajn lidí. Už jako malí jsme je měli krásné, rodinu pohromadě a z každého dárečku nám s bráchou svítila očička.
Nadělujete rád dárky? Jak moc dopředu před Štědrým dnem je pořizujete?
V průběhu roku na zájezdech vždycky dárky nakupuji, ale nikdy to nevydržím až do Vánoc, musím vidět, jak co komu padne. Takže většinu vánočních dárků pořizuje manželka.
Dodržujete nějakou vánoční tradici?
Vzpomínáme na naše předky a děkujeme jim za šťastné životy, které i díky nim žijeme.
Jaké je vaše přání do dalšího roku? Liší se od toho letošního?
Má přání jsou jednoduchá a nijak moc se v čase nemění. Přeji všem lidem zdraví, štěstí, mír, lásku a toleranci. Obzvlášť v poslední době právě ono krásné slovo MÍR.
Může hudba i v této době člověku pomoci?
Hudba nemá sílu děl a tanků, které tolik od nás (Západu) potřebuje na svou obranu Ukrajina. Ale kdo jazyku hudby porozumí, vycítí v ní potřebnou naději.
Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?
S kvartetem (vám) budeme hrát v neděli 17. prosince v kulturním sále ve Všenorech od 19 hodin. Srdečně vás všechny zveme!
Kdo je Pavel Nechvíle (54)
- vystudoval hru na housle na konzervatoři v Pardubicích a pražské AMU
- byl členem mezinárodního orchestru Gustava Mahlera a Symfonického orchestru Českého rozhlasu
- od září 1997 hraje 1. housle v České filharmonii
- bydlí ve Všenorech, s manželkou Leonou (53) má syna (33) a dvě dcery (30 a 14 let)
