V nejprestižnější architektonické soutěžní přehlídce, České ceně za architekturu, měl ateliér Šafer Hájek architekti mezi čtyřicítkou staveb uplynulých pěti let hned dvě želízka.
Jedním z nich je nová dobřichovická škola. „Jde o jakéhosi Oscara architektury. Pro náš ateliér je to velký úspěch,“ říká spolumajitel známé architektonické kanceláře a rodák ze Zadní Třebaně Oldřich Hájek.
Proč jste se rozhodl vystudovat právě architekturu?
Ani nevím, předky architekty v rodině nemám. Táta, ač byl právník, vymýšlel různé okrasné zídky v zahradě, vyráběl zahradní nábytek, kupoval si časopisy o bydlení. Možná jsem něco pochytil od něj. Od dětství jsem rád a hodně kreslil. Máma vždycky říkala, že už jako dítě jsem prý chtěl být zedník, který kreslí plány. Na gymplu většina spolužáků každý rok měnila své budoucí plány. Já od prváku věděl, že chci dělat architekturu. Nakonec jsem vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze.
Jaké by měl mít architekt předpoklady?
Myslím, že architekt musí hlavně vidět a vnímat prostor. A je přitom jedno, jestli navrhuje malou chatku, nebo soubor padesáti rezidenčních objektů. Architektura je o tvorbě prostoru, buď ho člověk vnímá, nebo ne. Není to jen uvnitř domu, mezi zdmi, ale i mezi domy, v přírodě, jakýkoli veřejný prostor. Architekt musí mít samozřejmě také příslušné technické znalosti, aby mohl svůj návrh dotáhnout až k úspěšné realizaci.
Byl jste i na praxi v Rakousku. Dalo vám to něco?
Byla to trochu jiná praxe, než když architekti obvykle po škole vyjíždějí do světa získat zkušenosti v renomované kanceláři. Odjel jsem už ne jako mladý, ale až těsně po revoluci. Dřív to ani nešlo. Důvody jsem měl dva. Předně mě minulá doba zanechala jazykově negramotného. Chtěl jsem se tedy naučit německy. V té době jsem také odešel z projektového ústavu a jako mnozí jiní jsem plánoval osamostatnění. Učil jsem tehdy na fakultě architektury, takže dva roky po sobě o prázdninách jsem se vydal na zkušenou do jedné architektonické kanceláře v rakouském Welsu, abych zjistil, jak taková kancelář funguje. To byl druhý důvod. V začátcích naší kanceláře se to pak hodilo, jedni z prvních našich klientů byli právě Němci a Rakušané.
Vaše architektonická kancelář Šafer Hájek architekti funguje již téměř čtvrt století. Jak se zrodila?
S Jaroslavem Šaferem jsme se setkali náhodně na fakultě, kde jsme učili. Oba jsme měli odlišné zkušenosti. Já jsem měl za sebou dvanáct let socialistického projektování. Všude panoval diktát socialistického stavebnictví. Byl jsem zvyklý si vše udělat sám. Kolega se po jednadvaceti letech vrátil z pobytu v zahraničí, kde pracoval v renomovaných, skvěle fungujících architektonických kancelářích, v nichž každý měl přesně daný svůj úkol, vše fungovalo… Potřeboval někoho, kdo zná zdejší poměry, já zase někoho s nadhledem i odlišnou zkušeností. On je dobrý hlavně v konceptuálních fázích návrhu, já zase ve schopnosti dotáhnout vše do detailu a do realizace. Paradoxně možná díky té odlišnosti se skvěle doplňujeme.
Jaké bylo první vaše společné dílo?
Šlo o zakázku na prestižním místě na pražských Příkopech. Začali jsme na ní společně pracovat někdy v roce 1993. Byla to rekonstrukce čtyř sousedních činžovních domů, které se měly provozně propojit, první a hned velká stavba, na které jsme také tak trochu testovali možnou spolupráci. Ukázalo se, že to klape.
Kolik realizací už máte na kontě?
To nevím. Možná to někdy zkusím spočítat. Je jich za ta léta hodně. Například jen v letošním roce pracujeme na skoro dvaceti zakázkách. Někdy navrhujeme i několik domů ročně, jindy se jeden projekt táhne několik let. Povolovací procesy jsou stále složitější.
Váš záběr je poměrně široký. Chata v Krkonoších, rozhledna, rezidenční bydlení… Jsou rozdíly v navrhování různých typů staveb?
Je to tak. Navrhovali jsme nejníže položenou rozhlednu v Čechách nebo třeba rekonstrukci Dejvického divadla či parku Ladronka v Praze. Do roku 1998 jsme projektovali skoro výhradně administrativní objekty. Byla taková doba. Bývalé činžovní domy se přestavovaly na kanceláře, byty tenkrát nikdo nechtěl. První bytový dům jsme dostali v roce 1998 a pak následovala éra, kdy jsme nedělali zase skoro nic jiného. Práce bylo hodně, a tak jsme si mohli i trochu vybírat. Měli jsme štěstí na dobré klienty a zajímavé úkoly v pěkných lokalitách, převážně v Praze.
Rozdíly v navrhování různých typů staveb nevidím. Vždy se liší zadání, místo, vztah stavby k okolí. To je pokaždé jiné, ale tím také inspirující.
Kdybyste měl vybrat jeden váš „nej“projekt, který by to byl?
Je těžké nějaký vyzdvihnout před jinými. Ze všech mám radost a za žádný se nestydím. Možná bych přece jenom zmínil jednu ne stavbu, ale skupinu staveb. Jsou to veřejné stavby (škola, parky, divadlo apod.). Architekt navrhuje domy proto, aby kultivovaly prostředí, ale také aby dobře sloužily těm, jimž jsou určené. Privátní stavby užívá určitá skupina lidí. Naopak ty veřejné mohou dělat radost mnohým. Když se někdy v létě stavím na pražské Ladronce a vidím ty davy, které tam sportují, relaxují a využívají naplno vše, co jsme jim v areálu navrhli, mám báječný pocit. Veřejné stavby mají širší dopad na společnost.
Někdy se při naší práci podaří navázat s klienty i uživateli našich staveb i po dokončení velmi přátelský vztah, který trvá léta. To je třeba příklad Dejvického divadla, které jsme rekonstruovali před patnácti lety. Stále se stýkáme a před nedávnem, k jejich dvacátému pátému výročí založení, jsme navrhli a realizovali další vylepšení vstupních prostor a chystáme, doufám v brzké době, úpravu parteru před divadlem.
Co je pro vás větší výzva: stavět na zelené louce, nebo navrhnout oživení původních staveb?
Přiznám se, že nemám moc rád stavby na zelené louce. Ono se na ní dnes už skoro ani nestaví. Raději navrhuji v kontextu konkrétního prostředí. Nejradši mám asi rekonstrukce a dostavby. Stávající část domu inspiruje. Mezi novou a starou částí stavby vzniká dialog, pozitivní napětí. U takových zakázek vždy opravujeme, restaurujeme jen ty části, které má smysl obnovit v původní podobě. Nové prvky vkládáme v současném, moderním výrazovém i materiálovém provedení. To je to, co mne baví.
To byl i případ dobřichovické základní školy, jejíž přístavbu jste navrhovali v původní zástavbě a získali za ni ocenění Stavba roku. Jak návrh vznikal?
Náš návrh vyhrál v soutěži, kterou vypsalo město Dobřichovice. Asi nejtěžší bylo najít správné objemové řešení. Na jedné straně u řeky Berounky škola sousedí s menšími rodinnými domy, na straně druhé, přes ulici 5. května, je poměrně veliký nový bytový dům. Snažili jsme se najít takové měřítko, aby škola do tohoto různorodého prostředí dobře zapadla. Stejně důležité pro nás bylo i vnitřní prostředí pro žáky. Nejen učebny, ale i prostory, kde žáci tráví volný čas mezi hodinami výuky. Důležité bylo i správně zvolit nový, bezpečný vstup včetně prostranství před školou.
Potěšilo vás ocenění za dobřichovickou školu?
Všechna ocenění potěší a jsou inspirací pro další práci. Je to krásných pár minut slávy. Nevnímám je ale jako cenu pro mne nebo náš ateliér, ale především pro stavbu samotnou. Hodnotná stavba může vzniknout jedině tak, že se v první řadě najde investor, který dobrou architekturu chce a dokáže ocenit. Dál je to samozřejmě kvalitní návrh architektů a projektantů. Stejně tak je důležité, aby stavební firma měla zájem a motivaci dílo dobře realizovat. V případě dobřichovické školy se to skvěle povedlo. A proto ocenění patří všem zúčastněným.
Další vaše dílo v našem okolí je Centrum Vráž nebo sousedící rezidence Emílie a Františka. Jak obecně hodnotíte výstavbu v dolním Poberouní v uplynulých dvaceti letech?
Po revoluci se začalo prakticky ve všech sídlech mohutně stavět. Zabírala se zemědělská půda, zastavovaly se velké volné plochy. Bohužel dost často bez kvalitního urbanistického plánu. V Černošicích se po revoluci zastavěla celá Vráž. Do té doby nezastavěné plochy byly rozparcelovány pouze na pozemky pro rodinné domy a nikdo nemyslel například na plochy pro služby nebo kvalitní veřejný prostor. Postavily se stovky domů velmi rozdílné kvality. Takové příklady najdete leckde. V posledních letech se to myslím již zlepšuje. Právě proto si velmi cením projektu Centrum Černošice na Vráži, kde postupně vzniklo na soukromých pozemcích živé společenské centrum – náměstí. To je chvályhodný počin, který byste jinde těžko hledali. A jsem rád, že jsme mohli být při tom.
Kvalitní vývoj v porevolučních letech můžeme pozorovat bezpochyby také v Dobřichovicích. Je to myslím hlavně zásluha dlouhodobého stabilního vedení města. Jistě k tomu přispěla i spolupráce města s řadou dobrých architektů. Výstavba v Dobřichovicích je podle mě jedna z nejlepších v celé této oblasti.
Stavělo se například hodně i na Halounech. Parádní místo na úpatí Brd, skoro v lese. Kvalita architektury bohužel pokulhává. Naopak zajímavé domy se v současné době staví v Řevnicích u nádraží.
Myslím ale, že architektura v našem regionu je na vzestupu. Jsem rád, že k tomu mohl trochu přispět i náš ateliér.
Pavla Nováčková
Ing. arch. Oldřich Hájek
- Narodil se 13. 10. 1953.
- Pochází ze Zadní Třebaně, kde žil do roku 1985. Nyní žije trvale v Praze, do Třebaně často a rád jezdí.
- V letech 1990–2001 vyučoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
- Pracuje v ateliéru SHA Šafer Hájek architekti.
- Má tři syny, rád jezdí na kole, v zimě lyžuje, chodí do divadla, hodně cestuje.
Česká cena za architekturu
Cena profesní Komory architektů, letos se vyhlašuje podruhé. Podle odborníků jde o nejlepší architektonickou přehlídku. Mezi 42 nominovanými jsou letos i dvě stavby ateliéru Šafer a Hájek: přístavba ZŠ Dobřichovice a Společenské centrum Breda & Weinstein v Opavě.
Grand prix obce architektů
Národní cena za architekturu. Donedávna jediné čistě architektonické ocenění obce architektů. V letošním ročníku má SHA nominaci za rezidence Emílie a Františka v Černošicích.
Stavba roku
Hodnotí celkovou kvalitu stavby, systém jakosti pro dokončené ucelené stavební dílo. Cenu získal SHA třikrát. Za školu v Dobřichovicích (2015), SC Breda & Weinstein (2013) a bytový dům Na Topolce (2009).
Best of reality
Jde o především developerské ocenění. Hodnotí se celková úspěšnost počinu. Letos získal SHA 2. místo za projekt Top’rezidence Šárecké údolí – 1. etapa.
