Před dvěma lety, 1. prosince 2022, bylo na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO připsáno vorařství, starobylá tradice spojená se stavbou vorů a s jejich plavením po řekách. I když voroplavba se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé. Dokazuje to i nedávné udělení titulu Vorařská obec, které městu Řevnice předala Mezinárodní vorařská asociace.
Pochlubit se jím může jen šest dalších obcí v České republice: Praha 2, Davle, Štěchovice, Slapy, Libín a Purkarec. Vor se na Berounku vrátil po takřka dvou stech letech. V rámci oslav 120. výročí založení řevnické Dělnické besedy Havlíček připlul ve druhé půlce června do Řevnic z třebaňského Ostrova. Tam jeho stavbu řídil Petr Marval, místopředseda spolku a jeden z prvních novodobých absolventů oboru Vorař–stavitel vorů na Střední odborné škole Jarov. „Vorařskému řemeslu mě naučili staří pardálové z Purkarce, za nimiž jsem jezdil a vory s nimi stavěl,“ říká místopředseda spolku, který s Vltavany udržujícími vorařskou tradici dlouhodobě spolupracuje.
Nejstarší písemné zmínky o plavení dřeva jsou již z 11. století. Není ale zřejmé, zda už tehdy šlo o kmeny svázané do vorových tabulí. První zpráva o voroplavbě, ovšem již v plném rozkvětu, je v privilegiu Jana Lucemburského z roku 1316. Podporoval ji i jeho syn Karel IV. Nařídil snížit plavecká cla a vybudovat jezy, u nichž stanovil minimální šířku propustí. Předpokládá se, že vory tehdy křižovaly všechny splavné řeky v Čechách: Vltavu, Malši, Lužnici, Nežárku, Otavu, Sázavu, Labe…
Také Berounka byla po celém svém toku využívána jako důležitá vodní cesta. Do Prahy se po ní vozilo stavební i topné dřevo, dlažební kámen z okolních lomů (například z Řevnic) a také berounská keramika. V roce 1575 se plavba stala svobodným povoláním a nejlevnějším způsobem dopravy. Řemeslo se často dědilo z generace na generaci. Muži ucházející se o řízení šífu museli absolvovat školení a náročnou zkoušku. Po jejím úspěšném složení získali vrátenský patent.
Vrátný plavbu vedl, celý vor s ním ovládali tři až osm plavců. Plavba trvala dny i týdny, záleželo na stavu řeky. Například po Otavě z Čeňkovy pily až do Vltavy v Praze mohla cesta zabrat i čtyři dny. Před zprovozněním železnic se plavci vraceli domů pěšky, někteří si s sebou vozili kola. Za sezonu obvykle vorař splavil dvacet až pětadvacet pramenů. Ten největší plující z Českých Budějovic měl 8 vorů, 140 metrů délky a skládal se ze 142 klád. Posádka proto musela být fyzicky velmi zdatná.
I kvůli množství balvanů, peřejím a nevyzpytatelným proudům byla plavba po řece nepředvídatelná. Nejnebezpečnější úsek Vltavy se po staletí nacházel mezi Slapy a Štěchovicemi, kde řeka protékala hlubokým skalnatým údolím. Po úpravě toku během třicetileté války zde byl vztyčen pískovcový sloup, roku 1721 jej doplnila barokní socha sv. Jana Nepomuckého, patrona českých řek a plavců. Místo se začalo nazývat Svatojanské proudy. Plavci cestou vždy před sochou poklekli a pokřižovali se, aby jejich plavba dobře dopadla.
Postupný úpadek lodní dopravy
Útlum odstartoval rozvoj přepravy na železnici a silnici. Snížila se i poptávka po plaveném dřevu. Poslední oživení zažila voroplavba na konci 19. století. Od 30. let 20. století začala postupně zanikat. Tečku za vorařským povoláním udělala stavba přehrad, které zásadně ovlivnily tok řeky a její splavnost. Poslední vor na Vltavě proplul rozestavěnou Orlickou přehradou 12. září 1960. Nicméně ještě v létě 1971 připomněla slavné plavby jedinečná akce Národního zemědělského muzea Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Nadšenci spolu s tehdejší Československou televizí iniciovali cestu posledního voru s šesti zkušenými plavci. Aby se mohla uskutečnit, musely přehrady Vltavské kaskády pustit obrovské množství vody. Pouť zachytily kamery v pořadu režiséra Zdeňka Podskalského Poslední vor.
V současnosti se za vorařskou tradicí můžete vydat do muzeí (Praha-Výtoň, Český Krumlov, Davle, Chotilsko, Purkarec) nebo na Schwarzenberský kanál, kde se konají ukázky plavení dřeva.
