ČERNOŠICE – Už šest let se Michaela Duffková (32) nedotkla alkoholu. Tři a půl roku předtím se totiž propíjela k závislosti. Následně prošla detoxem a během další léčby velmi otevřeně popsala čas s drogou v knize Zápisník alkoholičky. Vyšla před pěti lety a získala cenu Magnesia Litera. Teď podle ní natočil režisér Dan Svátek stejnojmenný film. Bude mít premiéru 11. července a Michaelu, která mezitím založila vlastní centrum léčby závislostí na alkoholu a lécích Alkos a přestěhovala se do Černošic, v něm představuje herečka Tereza Ramba.
Jaké to je, vidět samu sebe v situacích, na něž nejste hrdá?
Už jsem byla na čtyřech projekcích a vždy se znovu otevírají hluboké emoce. V době, kdy jsem řešila svou nespokojenost alkoholem, ostatní jsem moc nevnímala. Díky tomu, že Tereza Ramba je v té roli naprosto geniální a já jí věřila každou vteřinu, cítila jsem až u filmu naplno obrovskou bolest. Se vším všudy mi došlo, jak velké trápení jsem hlavně mamce a Ondrovi, ale i dalším blízkým způsobila. Pokaždé mám slzy v očích a obdivuji manželovu neuvěřitelnou trpělivost i lásku, že se mnou nikdy nic nevzdává. Včetně rozvodu, který přišel před dvěma lety.
Rozvod? Vždyť jste stále spolu a do rodiny přibyla dcera Stela.
Alkoholická minulost nás velmi spojovala, ale také ničila. Absolvovala jsem sice léčbu a náš vztah vše ustál, ale nezpracovaná traumata a křivdy se v nás hromadily. Dnes vidím, že s takto poznamenaným vztahem je nutné pracovat terapeuticky, což jsme tehdy neudělali a přivedlo nás to k rozvodu. Navíc tak vyhrocenému, že nám po něm soud nařídil párovou terapii. Díky ní jsme si ujasnili staré křivdy, uzavřeli minulost, posunuli se a zase se k sobě vrátili. Jsem za to vděčná.
Jak dětem vysvětlovat riziko spojené s alkoholem?
Doma alkohol nemáme vůbec, maximálně když si na Vánoce nebo narozeniny návštěva sama něco přinese a zase odnese. Ondra jde jedenkrát za půl roku na pivo. Je jasné, že děti jednou alkohol ochutnají. Budou vědět, že je dostupný, ale budou znát i rizika s ním spojená. Mluvíme s nimi velmi otevřeně. Isabelka už chodí do školy a chceme, aby film viděla a byla připravená na případné útoky a narážky ze strany spolužáků, které by po premiéře mohly přijít.
Alkohol platí za společenskou drogu. Jak se z něj stane „medicína“ na problémy?
Když jsem studovala vysokou školu ekonomickou, pili jsme na různých večírcích všichni. A protože jsem introvertka, pomáhalo mi to odvázat se, uvolnit. Pak jsem potkala budoucího manžela a prakticky vůbec jsme nepili. Jenže jsem otěhotněla, přerušila studia, zůstala s dcerou Isabelkou na rodičovské, nerozuměla jsem si s tchyní a tchánem, u nichž jsme tehdy bydleli, a začala jsem doma s pitím. Byla jsem typická česká alkoholička.
Jakým způsobem se taková alkoholička chová?
I když nepřetržitě popíjí, stále funguje. V práci i doma, takže nikdo v okolí dlouho nic nepozoruje. Závislost takových žen se často rozvíjí se změnou sociálního statusu. S psychickým rozpoložením matek po porodu cloumají i hormony.
Alkohol měl na svědomí i vašeho otce. Souhlasil, že nastoupí na detox, ale pak vám do léčebny přišel bratr říct, že se oběsil. Co jste cítila?
Zažila jsem jeden z nejhorších dnů v mém životě. Dostala jsem vztek. Za všechno mohl alkohol. Vzal mi tátu a málem i manžela a dítě. Moc jsem si přála, aby se šel léčit. Když konečně souhlasil a měl nastoupit, musel tři měsíce čekat, až se v léčebně uvolní místo. Jenže se oběsil. Kdyby býval čekat nemusel, mohl žít. Když se závislý dobrovolně chce léčit, musí nastoupit hned. Tohle byl ten zásadní impuls, proč jsem se rozhodla otevřít centrum pro léčbu závislostí a řekla si, že klienty nikdy nebudeme odmítat.
V čem je postup u vás v Alkosu jiný než v ostatních podobných léčebnách pro lidi závislé na legálních drogách?
Zásadní je, že klienti nejsou jen čísla. Každého bereme jako unikát, náš přístup je opravdu individuální, jedinečný. Klienty, které jsme v Alkosu měli, si pamatuji jménem a znám jejich příběhy. Do dnešního dne prošlo naším stacionářem a pobytovým zařízením na 270 lidí a úspěšnost je kolem 85 procent, což je velmi vysoké číslo.
Když jste se v roce 2018 léčila, byla jste jen „číslo“?
Všichni jsme procházeli stejnou terapií, a když jsem potřebovala individuální přístup, nebyl možný.
Alkos, centrum pro léčbu závislých na alkoholu a lécích, jste založila před pěti lety. Nedávno jste ho stěhovala z Dobřichovic do Černošic. Proč ta změna?
Alkos jsme otevírali v Kunraticích v Praze, ale když jsem čekala druhorozeného Šimona, rozhodli jsme se přestěhovat z Holešovic do většího bytu. Jeden byl k pronájmu v Řevnicích na náměstí. Jeli jsme se na něj podívat, moc se nám líbil, a tak jsme tu na nějaký čas zakotvili. Abychom to neměli do Alkosu daleko, přesunuli jsme léčebnu do nádherné vily se zahradou v Dobřichovicích. Po zahradě jsme toužili celá rodina, a tak jsme se po pár letech stěhovali do podnájmu v domku Černošicích, kde ji máme k dispozici. A když se majitel té krásné vily v Dobřichovicích, v níž jsme byli velice spokojeni, rozhodl ji prodat, musel se za námi do Černošic přestěhovat i Alkos.
Tři děti a ještě firma. Máte na zahradu čas?
Zahrada mě ohromně baví. Manžel má rád orchideje, takže si hlídá kytky, které máme v domě, a já všechno, co pěstujeme venku. Aktuálně je toho spousta: květiny, jahody, papriky, okurky, zkouším meloun… Zahrada je moje území a nikdo mi do něj nemluví.
Měla jste příležitost poznat náš kraj?
Mám dolní Poberouní moc ráda a přeji si zůstat tu natrvalo, i když asi ne celý život v pronájmu. Nejraději chodíme do lesa, zvlášť s manželem milujeme houbaření. Oběma nám chutná hovězí na houbách, já nedám dopustit na kulajdu, bramboračku a houby na kyselo, takže je zavařuji. Když přijdeme z lesa, rádi si dáme i smaženici. A mým srdcovým rituálem jsou sobotní dobřichovické trhy. Baví nás i akce na řevnickém náměstí, pokud to tedy zrovna není pivní festival, který mi pochopitelně nic neříká. Plavat v létě do řeky ale nechodíme. Nekoupu se ráda nikde, ani v moři, a manžel byl jednou u Berounky s Isabelkou, ale bylo tam tolik užovek, že zase rychle přijeli domů.
Kdybyste si mohla vybrat libovolné místo, kde si pořídíte vlastní dům?
Ceny nemovitostí jsou pro nás zatím nereálné. Ale když už bych si mohla vybrat, zůstala bych v Řevnicích nebo v Dobřichovicích pod lesem, v domě s velikánskou zahradou, na níž by neměly chybět záhony a vzrostlé, ideálně jehličnaté stromy, z nichž ohromně čerpám energii. I když ani duby nejsou špatné… (úsměv)
Dva týdny po premiéře filmu vám vyjde třetí kniha. Po zápisnících alkoholičky a abstinentky to bude Zápisník nealkoholičky s podtitulem Pět let na suchu. Bude v něm i kapitola o spoluzávislosti. Co si pod tím představit?
Spoluzávislost se většinou týká úzkého rodinného kruhu klienta. Proto potřebujeme pracovat ideálně s celou jeho rodinou, jež svého závislého typicky chrání. Ostatní se vzdávají vlastního života a žijí jeho závislostí. Je třeba jim pomoci, aby dokázali přestat sdílet jeho problémy. Řešíme s nimi například, že zodpovědnost musí nechat na závislém, a ne ji přejímat a řešit za něj průšvihy. Někdy za námi dřív než sám nemocný přicházejí jeho nejbližší, kteří už si nevědí rady. Probíráme s nimi nastavení hranic. Je nutné, aby se okolí přestalo přizpůsobovat potřebám alkoholika a zvládlo návrat k vlastnímu životu.
V knize je také kapitola o úzkostech. Popisujete svůj boj?
Ve stručnosti, protože to téma by vydalo na samostatnou knihu. Ale ani já sama jsem nad úzkostmi ještě nevyhrála. Bojuji pořád. Teď toho zrovna bylo na mě hodně, protože mamka, která mi obrovsky pomáhá s dětmi, odjela na dovolenou. Ukočírovat firmu a tři děti, když manžel má ještě svou práci, se bez ní ukázalo jako téměř nemožné.
Jaké máte další plány?
Rádi bychom na Moravě otevřeli druhou pobočku Alkosu. Když vidím, že je naše léčba úspěšná, práce mě baví a naplňuje. Teď jsme se rozhodli všem klientům i dalším zájemcům jako bonus pro radost nabídnout mikiny a tepláky s mým mottem, za nímž si stojím a které zní: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen.“
Ukázka z filmu Zápisník alkoholičky. Premiéra 11. 7. 2024.
https://youtu.be/oDl-fUgzecQ
