Profesionální hudebník Miloš Rábl bydlí už dlouho v Solopiskách. Několik desetiletí doprovází na baskytaru skupinu Bacily Václava Neckáře, působí i v místní kapele Dopyjem a pudem. Kromě toho je provozovatelem a zvukovým hudebním režisérem svých dvou nahrávacích studií Solisko a Sorea.
Pane Ráble, pocházíte z hudební rodiny?
Můj praděd byl sice vedoucí jakéhosi orchestru, ale rodiče se hudbě nevěnovali. Mě však muzika lákala odmala.
Kdy jste začal hrát na kytaru?
Docela brzo. Na základní škole jsem navštěvoval hudební školu v Černošicích, ale nebylo to moc záživné a časem to vyšumělo. Dá se říci, že jsem spíše samouk.
Nyní hrajete hned ve dvou kapelách. Kde jste působil dříve?
Prostřídal jsem jich více, asi nejdůležitější byl Parament. Ten jsme s Jožou Barchánkem, mým stálým sousedem a teď také majitelem místní firmy, založili už na základní škole. Byla to doba kapel Slade, Status Quo a Pink Floyd. Právě Floydi nás oslovili, a tak jsme se pustili do skladby Labyrint jako do naší první nejrozsáhlejší výzvy. Tu jsme tehdy předvedli s patřičnou hrdostí na jakési akci v sále černošického Kazína před kapelou Orient. To bylo slávy…
Jak vznikla kapela Dopyjem a pudem? Její členové pocházejí z našeho regionu?
Vlastně zvláštním způsobem. Asi před šesti roky mi zavolal Pjér la Chéz, zpěvák a kytarista, že náš společný známý se vrací na svobodu a mohli bychom pro něj v místním hostinci udělat koncert. Zeptal jsem se, co budeme hrát? A Pjér odpověděl: uvidíme. Jelikož jsme s bubeníkem Jardou Petráskem měli ten den ještě vystoupení s Vaškem Neckářem na Žofíně, domluvili jsme se na start okolo 22. hodiny. A skončilo to ráno okolo třetí. Pak se asi čtrnáct dní nic nedělo, ale po nějakém čase jsme všichni tři usoudili, že to nebylo tak úplně blbé a že by kapela měla existovat i nadále. A bylo to!
Vystupujete v regionu často?
Občas si nás někdo pozve, ale moc často nehrajeme.
Slyšela jsem o festivalu Solo Open. Hrajete na něm dlouho?
Samozřejmě, jako místní patrioti jsme na každém ročníku. Asi jednou jsme museli vynechat, přestože jsme se sešli. Pjér totiž po návratu z Francie nějak zežloutl, a tak jsme usoudili, že bude lepší věnovat se léčbě, a místo koncertu skončil v nemocnici.
Jak a kdy jste se dostal k hraní v kapele Bacily?
To byla trochu trnitá cesta. Po revoluci jsem začal s Vaškem Neckářem jezdit jako zvukař. Asi v roce 2001 se u mě ve studiu natočila deska Zlatý Vašek a někoho napadlo, že by se mohl obnovit velký koncertní program. A tím moje angažmá začalo. Naplánovali jsme dvě zkoušky a po první Ota Petřina prohlásil: to si sedne… Druhá zkouška se už nekonala a jelo se rovnou hrát. Pro mne to byla velká škola umění. Jelikož k Vaškovi cítím obrovskou úctu, pokračuji s ním stále do dnešních dnů, i když pouze v komorním programu.
Jste také autorem hudby k různým projektům jako novopečený klávesista. Prozradíte začátky?
Všechno začalo spoluprací s uznávaným „nebeským“ fotografem Petrem Horálkem (majitelem několika cen NASA). Pro knihu fotografií vydanou Albatrosem jsem v roce 2017 natočil CD doprovodné hudby Nebeské symfonie. K tomuto následovalo několik produkcí v Pražském planetáriu, později přišla spolupráce s Pavlou Štěpničkovou na projektech Land of my Soul a Kruhy se točí. V roce 2020 jsem s Manem Pettym udělal CD nazvané … ještě je naděje, vydal jsem i titul Heavenly Wanderer nebo LP s Jaroslavem Svěceným, kde byla strana B věnována mé Trilogii objevů. Moje diskografie je celkem rozsáhlá, všechny tituly najdete na webových stránkách.
Kdy přišel nápad na nahrávací studio?
Zakládal jsem ho s kamarádem Vláďou Dvořákem, což je exkytarista skupiny Precedens, někdy v roce 1991. Na začátku jsme byli dva muzikanti rozhodnutí podnikat, a tak v roce 1992 vzniklo nahrávací studio Solisko.
V počátcích studia byly asi podmínky i technologie zcela jiné, že?
Jistě, všechno se mění. Studio se původně pyšnilo čistě analogovou technologií. Analogovou duši vnesl právě kytarista a zpěvák Vláďa Dvořák. Později se svět začal posouvat směrem k digitálu a změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Stále se snažíme jít s dobou, a tak roku 1999 vzniklo studio Sorea, původně jako masteringové studio pro nahrávky pořízené ve studiu Solisko. Svoji činnost rozšířilo na mix nahraných stop, dodávaných i z jiných studií nebo pořízených externě. Dnes máme i čtecí zařízení s možností využití pro projekci pro dabing nebo sledování hlavního monitoru či komentáře k videodokumentům. Nahráváme různé žánry: rock, folk, pop, operu, symfonická díla, filmovou i divadelní hudbu, pěvecké sbory i mluvené slovo. Celá historie i moje cesta až do dnešních dní je popsaná na mých webovkách, které jsem se díky covidu naučil vytvářet.
A je v tomto směru něco nového letos?
V roce 2025 rozšiřujeme produkci série speciálních vinylů.
Kteří známí umělci s vámi spolupracují nebo spolupracovali?
Máme spoustu stálých zákazníků: kamarádů, kteří se k naší spokojeností vracejí. Třeba zpěvák Václav Neckář, kytarista a skladatel Ota Petřina, psychoterapeutka a šamanka Pavla Štěpničková nebo spisovatel Jan Hlaváč, dříve i americký hudebník českého původu Bobby Houda.
Jak se vám bydlí v Solopiskách?
Jako v krásném snu. Místo, kde žiji a pracuji, je nový ráj a každému bych doporučil ho navštívit. Nově vybudovaný areál s rybníkem, biotopy, vodní ptactvo i zvířena… Zkrátka nádhera.
Máte nějaká oblíbená místa v okolí?
To ano, ale tato část obce okolo mého bydliště je nyní moje srdeční záležitost.
A jiné koníčky?
Na ty moc času nezbývá. S přibývajícím věkem člověk spíše tíhne zpátky k přírodě. Ale nenudím se: mám nového psa, na zahradě brambory a papriky odrůdy Carolina Riper a hodně času věnuji svému vnukovi Václavovi.
Kdo je Miloš Rábl?
- Narodil se 29. 7. 1960.
- Zvukový mistr a hudební režisér, hudebník, baskytarista.
- Člen kapely Bacily Václava Neckáře a kapely Dopyjem a pudem.
- Majitel nahrávacích studií Solisko a Sorea.
- Žije v Solopiskách.
- Více informací na webu sorea-media.com
