ČERNOŠICE – Spisovatel, scenárista a básník Miloš Kratochvíl z Černošic-Mokropes si své čtenáře našel hlavně mezi dětmi. Kromě knížek pro ně psal také do časopisů Mateřídouška a Sluníčko a tvořil scénáře k pohádkám i televizním pořadům, mimo jiné ke Kouzelné školce. Za své knihy získal mnoho ocenění.
V červnu jste v černošické knihovně pokřtil svou novou knihu básniček pro děti nazvanou Nevěřte slepicím. Kolikátá je to vaše kniha pro děti?
Nevím. Možná čtyřicátá, možná padesátá… Nevím, jak to mám počítat. Jestli do součtu patří i leporela, miniknížky, sešitky básniček za jednu korunu, které jsme vydali v Tritonu jako důkaz, že i za naši jednu korunu se dá něco koupit, i když se to zdá k nevíře… Ale upřímně – o celkový počet vůbec nejde. Cenu mají jen ty knížky, které zůstanou čtenářům v paměti.
To je pravda. Přišlo na křest hodně dětí?
Křest byl prima. Přišly dvě třídy dětí, které mají ke knížkám blízko, pokoušejí se taky nějaké veršíky a příběhy psát, takže jsme si recitovali navzájem. Tak to mám rád. Na všech besedách si s dětmi povídám jen o tom, co je na knížkách nebo na psaní zajímá. Děti určují, o čem bude řeč. Musí cítit, že jsem tam já pro ně.
Zajímalo děti, proč ten název?
Ano, chtěly vědět, proč nemají věřit zrovna slepicím. Doporučil jsem jim, že by se slepě věřit nemělo nikomu. Že je dobré zamyslet se nad vším, co nám kdo cpe do hlavy, k čemu nás ponouká, navádí, co je a co není rozumné. O tom básničky v téhle sbírce jsou.
Besedujete často se svými čtenáři?
Jezdil jsem na besedy hodně. Užil jsem si i dvě turné s pořadem LISTOVÁNÍ s knížkami Klofáci a Prázdniny blbce číslo 13. Tenhle projekt, který vymyslel Lukáš Hejlík, je báječnou propagací literatury. Herci z Jihočeského divadla čtou a ve dvou nebo ve třech hrají trochu zkrácený děj knížky. Ve druhé půlce programu si pak o tom diváci povídají s autorem. Pro spisovatele, zvyklého sedět sám doma v tichu nad počítačem, je to zápřah, ale úžasný zážitek.
Před čtyřmi roky jsem se ale musel poprat s vážnou krevní nemocí, tak jsem cestování hodně omezil. A teď v covidové době si plním víceméně jen zavazující „povinnosti“. Jsem patronem dětského oddělení městské knihovny v Náchodě, což je pro mě čest už tím, že je to nádherná, skvěle fungující knihovna. Navíc ve městě Josefa Škvoreckého, takže se snažím tam být prospěšný.
O oblíbenosti vašich knih u dětí svědčí i to, že jste už třikrát dostal Cenu dětí Sukovy knihovny, Cenu Noci s Andersenem a děti s knihovnicemi vás pasovaly na Rytíře krásného slova. Které knížky vám tato ocenění zajistily?
Mezi nejčtenější patří pentalogie Pachatelé dobrých skutků (Puntíkáři, Duchaři, Kouzláci, Bouráci a Klofáci), Modrý Poťouch, Hloupežníci, Kočkopes Kvído, vánoční knížka Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, sbírky Pes nám spadla, Kouká roura na kocoura a Proč nehraje King Kong ping-pong nebo próza Prázdniny blbce číslo 13 neb Jak jsme zachraňovali svět, která nedávno vyšla v novém vydání.
Takže vaše knihy děti hodně znají…
Myslím, že jo. Někdy je znají i děti, které o to ani moc nestojí. (smích) Hodně mých knížek patří na školách mezi doporučenou četbu a někde dokonce mezi četbu povinnou. A znáte to s povinnou četbou… To není úplně nejlákavější nálepka.
Píšete jenom pro děti, nebo i pro dospělé?
Zpočátku jsem psal pro dospělé, ale když se nám narodily dcery, začal jsem psát i pro děti televizní pohádky. Chtěl jsem jim tím vynahradit, že jsem jim pohádky nikdy nečetl ani nevyprávěl. A navíc to rodinu živilo. Od roku 1980 jsem na volné noze a poznal jsem, že bez televize se nikdo psaním neuživí. Nikdy jsem nebyl v televizi jako zaměstnanec, ale napsal jsem pro ni opravdu hodně scénářů. Střídal jsem žánry – vážná inscenace, komedie, pohádka. Snažil jsem se tou pestrostí vybalancovat to dost šílené tempo. Televize není pro křehké povahy. Tam se do poslední chvíle něco mění, škrtá, opravuje, upravuje. Produkce oznámí, že nejsou peníze na půjčení dvou koní, ale jen na jednoho, tak se rozhodne, že na koni pojede jenom princ a šašek vedle něj na tříkolce – a scenárista musí vymyslet nějakou berličku, proč takhle ti dva spolu jezdí po světě. Nebo se nad hotovým scénářem dozvíte, že nejsou kapacity na dotáčky v exteriéru, a přepisujete dvoudílnou hru tak, aby se dala celá natočit na Kavkách ve studiu… Tohle se mi stalo se dvěma díly scénáře Přes padací mosty v mém nejkritičtějším období. Přes padací mosty je dost drsný příběh o týraných dětech. Chodil jsem se sociálními pracovnicemi za dětmi do příšerných rodin, k soudu, do nemocnic. Byla to síla. Navíc jsem těsně před tím dopsal pro Věru Galatíkovou dvoudílnou inscenaci Zatmění všech sluncí a Kdoví, kdy začne svítat. Taky sociální drama. O mámě, slušné ženské, která se kvůli naivnímu, pitomému přešlapu dostane do kriminálu. Najednou toho bylo na mě moc. Hlavně ty hrůzné zážitky z návštěv týraných dětí mě dostaly do kolen. Nervově jsem se zhroutil. Bylo mi třiačtyřicet. Diagnostikovali mi silnou panickou ataku a agorafobii. Sedmnáct let jsem nedokázal vyjít sám z baráku…
V té době jste ale pořád psal…
Ano. To mě drželo nad vodou. Ale tehdy se mi výhybka definitivně přehodila na kolej k dětské literatuře. Když píšete pro dospělé, musí být základem příběhu nějaký střet. A já cítil, že nemám sílu žádný konflikt v sobě otevřít. Tak jsem se rozhodl psát „hodné“ knížky pro děti. Co nejveselejší. V podtextu vážné, ale vyprávěné a řešené s nadhledem. Říkal jsem si, že když dokážu dát někomu aspoň trochu smíchu, tak tu nejsem zbytečně.
Jsou děti nároční čtenáři?
Myslím, že jsou. Především jsou netrpěliví. Když je nezaujmete prvním odstavcem, dokážou knížku odložit. Dospělý čtenář se nějakou vatou prokouše – když už vydal za tu knížku peníze, ale děti to buď baví, nebo nebaví, a hotovo. To musíte mít na paměti pořád.
Jak jste se dostal k psaní knih, když jste původně vystudoval potravinářsko-technologickou školu?
Šel jsem na tuhle průmyslovku, protože mě bavila chemie a biologie. Ale čím bych chtěl být, jsem netušil. Zato už v šestnácti jsem věděl, že nechci být v žádném pivovaře sládkem ani sklepmistrem, že bych se nejradši živil psaním. Od šestnácti let mi noviny a časopisy tiskly básničky, a hlavně jsem se připojil ke klukům kolem režiséra Jana Fuchse a dělali jsme v rozhlase svůj pořad. Chodili tam Petr Novotný, Karel Kryl, Jan Cimický, Bohdan Mikolášek, pak i Jan Burian… Představoval jsem si, co všechno budu psát, že budu bohém na volné noze, jenže po okupaci v osmašedesátém to rychle vzalo za své. My, bez razítka zaměstnavatele v občance, jsme se žádné velké oblibě netěšili.
Dočetla jsem se, že jste deset let působil ve sportovním časopise Stadion. To bylo asi úplně jiné psaní.
Musel jsem se někde nechat zaměstnat. Tehdy mi pomohl Ota Pavel. Jeho bratr Jirka byl podplukovník, šéfoval sportovní rubrice v Obraně lidu, a tak mě tam vzal. Sport mi nevadil, sám jsem sportoval a mohl jsem psát aspoň něco. Ota Pavel začínal taky jako sporťák, říkal jsem si. Jenže doba se neměnila, v hospodách U Jelínků a U Rakviček jsme brečeli do piva, že to asi fakt bude na věčný časy. A tak jsem usoudil, že Obrana lidu není zrovna prestižní adresa, a přijal jsem nabídku z týdeníku Stadion, na který se tehdy stály fronty.
Proč jste pak odešel?
Přestalo mě to bavit. Já nikdy nebyl novinář. Nevyžíval jsem se v rozborech, proč jsme prohráli a kdo byl nejslabší. Psal jsem jen o sportovcích, které jsem obdivoval za to, co dokázali, kterých jsem si vážil. Většinou se z nich stali mí kamarádi. I proto, že jsme byli stejně staří. Jenže po deseti letech jsem měl pocit, že jsem zestárnul trochu jinam, a jestli chci ještě něco pořádného napsat, musím ze Stadionu odejít. Klika byla v tom, že mi televize nabídla, abych zkusil vymyslet pro děti cyklus o různých sportech. Tím jsem se v televizi uvedl a pak už přišly pohádky Taneček přes dvě pekla, Králi, já mám nápad, A co ten ruksak, králi, první inscenace pro dospělé Tot Amor a s ní i první srážka s televizní realitou. Tot Amor vybrali na festival Prix Future v tehdy západním Berlíně. Dostal jsem jako scenárista od Němců pozvánku a tři dny jsem se vznášel na obláčku, než zahřmělo a já našel v kastlíku povolávací rozkaz na vojenské cvičení. Ještě pár minut jsem doufal, že televize lehce zařídí, abych na cvičení nemusel a mohl jet reprezentovat. Šéfdramaturg mi ale vysvětlil, že každý musíme plnit své povinnosti, takže já napochoduju do Příbrami a do Berlína pojede on.
Kolik jste napsal scénářů k pohádkám a dalším pořadům?
Na to vám odpovím stejně jako na otázku kolik jsem napsal knížek. Hodně. Možná padesát těch větších k inscenacím a pohádkám. Kolik bylo textů pro Studio Kamarád, Jůheláky a další pořady, to neumím ani odhadnout.“
A dá se říct, která pohádka je vaše nejoblíbenější?
Z nostalgie říkám Taneček přes dvě pekla. Byla první z těch velkých a líbí se mi na ní, jak je krásně „papundeklová“. Miluju totiž Hrátky s čertem v kulisách Josefa Lady, a když jsem si řekl, že napíšu pohádku, vůbec jsem netoužil po velkofilmu na nějakém opravdovém hradě, ale po něčem podobně milém. A hodně rád mám i Princeznu za tři koruny. Je mou skrytou reakcí na omezování, s nímž se každý scenárista v televizi potýká. Aby televize ušetřila, napsal jsem komedii, v níž hraje Michal Dlouhý prince, krále i královnu a Petr Nárožný rádce, sluhu, komorníka, pokladníka – no, asi deset rolí. A režisér Jan Bonaventura, který měl podobně bláznivé nápady jako já, se rozhodl, že když jsem to pojal bez herců, on to natočí bez kulis, takže od stropu tam visí jen pár hadrů. Bohužel to byla Bóňova poslední legrace…
Moje děti, když byly malé, milovaly Františka z Kouzelné školky. Jak vznikl? A jak dlouho jste ho psal?
Jak se František narodil, to opravdu přesně nevím. Někde se píše, že jsem ho vymyslel já, ale to je omyl. Já začal psát scénáře pro Kouzelnou školku, když už asi rok běžela. Psal jsem hlavně pro Magdu Reifovou. Je to těžší práce, než se může zdát. František je loutka bez pohybu, takže se téměř k žádné akci nedá využít. Všichni musí hopsat kolem něj… Po pár letech jsem už nemohl vidět ani vánočního františka. Ne každá práce se dá dělat věčně.
Vraťme se zpátky ke knížkám. Kdy vám vyšla ta úplně první?
V roce 1979, rok před odchodem ze Stadionu. Novela Svědek v bílé tmě je mou jedinou knížkou se sportovní tematikou. Mám radši sport naživo.
Vaše knihy mají zvláštní a vtipné názvy. Jak vznikla třeba slova Poťouch, Klofáci nebo Hloupežníci? Napadají vás hned, nebo je dlouho vymýšlíte?
To je různé. Třeba Poťouch se mi v hlavě narodil rychle. Ale že bude ta potvora modrá, mě napadlo, až když jsem viděl vnukovu modřinu z fotbalu. Hraju si rád se slovy, v tom to asi bude. Mám v bloku schovaných ještě dost zajímavých názvů, ale tolik knížek už stoprocentně nestačím napsat.
Kdo čte jako první vaše knihy? Manželka, nebo někdo jiný z rodiny?
Nakladatelská redaktorka. Rodina dostává až hotové knížky. Kdysi jsem dával dokončovaný rukopis přečíst manželce, ale když vidíte, že v místech, kde by se měla smát na celé kolo, se směje nedostatečně, zdrtí vás to neskutečným způsobem. Hodně autorů vám přizná, že tohle nemá zapotřebí. Nikdo u nás doma netuší, co píšu. Novou knížku Trpaslíci, Prasněhurka, děda a já, která vyjde koncem listopadu, uvidí taky, až mi přijdou autorské výtisky.
Kritici o vás píší víceméně jen pozitivně. V jedné z recenzí je o vašich verších napsáno: Laskavé, něžné, milé, vtipné…, a jak se u vás jednou zabydlí, už nikdy je nebudete chtít vystěhovat… Máte z takových slov radost? Nebo si víc ceníte, když vás pochválí děti?
Samozřejmě, že každá chvála potěší. Větší cenu ale má pro každého autora názor čtenářů. Najít si své čtenáře, to je vítězství.
O mnoha vašich ocenění jsme už mluvili, ale neprozradil jste, kterého si považujete nejvíc?
Bráno „akademicky“, tak asi nejcennější jsou dvě Zlaté stuhy za Modrého Poťoucha a Zajatce stříbrného slunce. Ty mám ale zastrčené v šupleti. A nad nimi na skříni je úžasné panoptikum plyšových, papírových, na kamenech malovaných Poťouchů, rozkmotřidel, kočkopsů, robotíků, hloupežníků a dalších postaviček z mých knížek, které jsem dostal od dětí na besedách. Hlídá je meč od mých dcer za jmenování Rytířem krásného slova.
Žijete v Černošicích. Jak dlouho?
Bydlím v Dolních Mokropsech od narození. Narodil jsem se sice v porodnici v Praze na Vyšehradě, ale rodiče mě hned odvezli do Mokropes, což udělali moc a moc dobře!
A jaké místo máte v okolí nejraději?
Berounku u mokropeského jezu a fotbalové hřiště SK Kazín.
