DOBŘICHOVICE – Od dob, kdy na farách byly slečny, kuchařky a hospodyně běžné, uplynulo už hodně času. Následující stránky snad přispějí k přibližné představě o tom, kdo slečny z fary, farské kuchařky jsou nebo spíš byly a jaké měly povinnosti.
Když zadáme do Googlu heslo „farské kuchařky“, objeví se z devadesáti procent informace o kuchařkách – publikacích s recepty.
Kuchařské umění farských kuchařek/hospodyň bylo jistě jedním z důležitých kritérií, podle nichž se tato asistentka duchovních pastýřů posuzovala.
Slečna Andělka
Českých odkazů na farské kuchařky z masa a kůže se najde málo, v němčině nebo angličtině je to lepší. Jeden z mála českých internetových odkazů je odkaz na tuto „mladou dámu“, která v roce 2012 oslavila své 95. narozeniny. Zemřela ve věku 102 let v roce 2019.
Připojena je její charakteristika ze stran příbuzných a známých. Ze Svitavského deníku z 29. 5. 2012 se dozvídáme: „Slečna z fary si ve svém úctyhodném věku na zdraví ráda přiťukne štamprličkou a taky zatancuje, i když jí nohy občas nechtějí poslouchat.“
Obětavost
„Žena, která nosí jméno po andělovi, má náruč otevřenou pro všechny. Ale svého štěstí se v mládí vzdala. Odjela do Radiměře za bratrem Karlem, místním farářem, aby mu vařila a prala. Zůstala i po jeho smrti. Celý život se starala a stará o kněze, kteří se na faře zastaví na dobré jídlo a pro milé slovo. Vaří jim více jak šedesát let. Podle ní to neměli jednoduché a někdo se o ně postarat musí.“
Ohrožený druh
V článcích v českých a například i německých novinách se shodně konstatuje, že „profese“ klasické farní kuchařky nebo hospodyně už existuje jen ojediněle. Farská kuchařka, která se o svého pána starala nonstop, byla mu kuchařkou, pradlenou, hospodyní, chovatelkou domácího zvířectva, ale i pomocnicí při plnění jeho úkolů např. při účetnictví atd., bydlela na faře, je už ve velké většině minulostí. Teď se jedná spíše o hospodyni, která přijde pomáhat na několik hodin a poté zase odchází.
Matka kněze jako farská hospodyně
Alena Fojtíková píše ve své diplomové práci „Kněžské osudy v prózách Jindřicha Šimona Baara“ i o farských hospodyních v Baarových prózách. Je třeba mít na paměti, že Baar žil v letech 1869 až 1925.
„Nezanedbatelný vliv na kněze má jeho matka. A pokud se stane i jeho hospodyní, tento vliv ještě zesílí. Může mluvit do všeho, farář ve většině případů nemá sílu jí odporovat. Je pro něj autoritou. Všechny provozní starosti bere na sebe, stará se i o finance. Farář většinou hospodařit neumí, matka je zárukou, že s penězi vyjdou. Podobné postavení má farářova sestra, i když její vliv už není tak dominantní jako matčin. Mít tyto ženy na místě hospodyně je velkou výhodou. Farář má rodinné zázemí a může jim navíc plně důvěřovat. Není sám a ví, že se o něj někdo v případě potřeby postará.“
V Dobřichovicích na faře byla hospodyní svého syna Vendelína paní Šimečková, která tu se svým synem, manželem a dvěma psy, Fouskem a Hakimem, v šedesátých letech bydlela.
Co radí Františka z Lince
V roce 1904 napsala Františka Baernreitherová z Lince vyčerpávající příručku „Domácnost katolického kněze – pokyny pro hospodyně“. Ta vyšla v témže roce v českém překladu v Brně.
O tom, že požadavky kladené na farské hospodyně/kuchařky byly hodně vysoké, nás přesvědčí následující řádky, které jsou výběrem z publikace. Odkaz na ni najdete na konci článku.
Kvůli některým citátům by se autorka dnes určitě dostala do konfliktu s politickou korektností (hned na začátku: Bůh stvořil ženu k pomoci mužově. Tedy pomáhati mužovi jest její úkol životní). V devatenácti kapitolách se na skoro dvou stech stránkách probírají nároky na hospodyně a podávají praktické rady – tedy od kapitol jako „Jaké vlastnosti má míti farská hospodyně“ až po kapitolu „O prádle, o žehlení a o barvení látek.“
Ukázky z knihy
Pomoc mužům
Ženy to byly, které mnohým velikým světcům nabídly svých pomocných rukou, aby jim buď obstarávaly domácnost aneb aby jim jiné služby prokázaly. Tak čteme o sv. Ireně, která ošetřovala sv. Šebestiána, o sv. Valerii, která se ujala mrtvoly sv. Floriana, o sv. Kláře, která zhotovila sandály sv. Františku, o Ludovice Settesoli, která sv. Františku často nabídla přístřeší a pohostinství, kdykoli do Říma zavítal, a k jeho pohřbu obstarala, čeho bylo třeba, o hraběnce Goudi, která sv. Vincenci z Paula, zakladateli sirotčinců, ošetřovala opuštěné děti, světcem sebrané na ulici, a mnohé jiné.
I když má kněz nedostatky…
I chybující kněz zůstává majetkem božím a bude odpovídati Bohu ze svých chyb. Hospodyně nesmí nikdy se prohřešiti proti povinné úctě důvěrným chováním, prostořekými odpověďmi nebo řečmi a jinými způsoby, jež si dovolují jiní lidé, když delší dobu pospolu bydlí. Slova „však my se známe“, nesmějí nikdy vyjíti z úst kněžské hospodyně.
…zůstává pánem
Katolický kněz zůstává vždy pánem ve své domácnosti. Odstrčiti katolického kněze, kde běží o vládu v domě, bylo by velice osudno. Zlé jazyky, o něž není nikde nouze, snadno by z toho mohly odvozovati, že pan farář jest pod pantoflem své hospodyně, a to kdo ví z jakého důvodu. Tím by trpěla nejen čest boží, nýbrž i čest kněze a čest hospodyně samé.
Slzy kněze
Slzy kněze jsou slzy Kristovy, čest kněze jest čest Kristova! Již z této příčiny měly by se ucházeti o místo hospodyňské na faře jenom hodné, opravdu zbožné a starší ženy.
Raději abstinovat…
Postavení kněžské hospodyně jest velice čestné, ale také velice zodpovědné. Mnohá hospodyně, zvláště starší, na př. pije s dovolením pánovým denně skleničku vína. Lépe jest, když nepije. Člověk si snadno navykne píti víno. U mnohého návyk přejde v náruživost. Není nic protivnějšího nad opilou ženskou. Nemám na mysli nejvyšší stupeň nestřídmosti, ale již malá opička mívá smutné následky.
Nechtěj být všude…
Choditi do divadla můžeš, když ti pan farář dovolí, ale jenom na kusy slušné.
Pánovitá
Když přijde pánovitá hospodyně na faru, říká prvním rokem o každé věci: „To jest pana faráře“. Druhého roku říká již o všem: „To jest naše“. A třetím rokem říká: „To jest moje“.
Kuchařské umění
Muži z pravidla málo rozumějí kuchařskému umění. Všeobecně poznají, co jest dobré a co není dobré, ale co to jest, zřídka uhodnou. Mnohý muž nerozezná ani telecího masa od vepřového, není-li na něm na čtyry prsty sádla, o moučných jídlech ani nemluvě. Proto hospodyně nesmí reptati, když umění její někdy nedochází uznání. Pomysli si: Muži tomu nerozumějí.
Přívětivá tvář
S lidmi, kteří mají skutečnou bídu a za svou chudobu se stydí, jest zacházeti s největší šetrností. Takovým lidem nedávejme almužny nikdy veřejně, a tím méně s drsnými slovy a pohrdlivými posunky. Dobré slovo a přívětivá tvář těší chuďasa více než-li darovaný peníz. Urážíme žebráka, když mu peníz hodíme jako psovi a když za ním práskneme dveřmi. Žebrota není slast. Mnohý člověk, který nemůže žebráku dáti almužny peněžité, dá mu více laskavým pohledem, než kdyby mu dal měděný nebo niklový peníz. Proč bychom nespojili obou věcí: peníze s přívětivou tváří?
Staří lidé
Staří lidé bývají mrzuti. I když se mají dobře, neustále hubují a naříkají. Příčina té mrzutosti bývá neustálé ubývání sil a rozličné bolesti chřadnoucího těla. Což když k takovým utrpením dostaví se ještě bída, a když nezbývá takovému stařečkovi nebo takové stařence jiné vyhlídky než choditi dům od domu? Pak nesmíme se diviti, když takový člověk jest někdy až protivný! Jeho mysl jest roztrpčena na celý svět, jeho srdce závidí všem, kteří jsou šťastnější než on. S takovými mrzutými chudáky musíme míti trpělivost. Když pootevře žebrák dvéře a ucítíme zápach kořalky, přirazíme před ním dvéře a odbudeme jej hrubě. Jednáme správně? Bůh zachraň, abych se zastávala obžerství! Obžerství jest ohromná nepravost! Avšak i k takovým lidem musíme míti lásku, která nesoudí ukvapeně a která omlouvá, pokud omluviti lze.
Psi a kočky
V městě můžeme si držeti psíka, na venkově psa hlídacího. Je-li veliké hospodářství, snad bude třeba i psa ovčáckého. To dostačí. Míti celou menažerii psův a koček, je zbytečné a ošklivé. Jediná kočka dostačí, aby chytala myši. Kde kočka nestačí, máme jiné prostředky na vyhubení myší. Kočky bývají nebezpečny i kuřatům. Mnohé hospodyně chovají rozličné odrůdy koček ze sportu. Avšak kočka do kuchyně nepatří, protože tam nic dobrého neudělá. Kočka do všeho vleze a vydává nepříjemný zápach. Kočičí chlup působí v žaludku lidském těžké choroby.
Ráno
Začněme ránem. Mnozí páni přejí si, aby je ráno někdo zbudil. Ty máš býti první vzhůru, proto je tvou povinností, abys pána zbudila. Rozumí se samo sebou, že nevkročíš do jeho ložnice, nýbrž že slušně zaklepeš na jeho dvéře, až se ti ozve. Když se ti ozval, přej mu dobrého jitra nebo ještě lépe řekni: Pochválen buď Ježíš Kristus!“ a vzdal se ode dveří. Když pan farář vstane a ponejprv tě potká, pozdrav jej opět, podej mu klobouk a pomoz mu do svrchníku, odchází-li. Potom jej doprovoď ke dveřím, otevři mu dvéře a zase je za ním zavři.
Na schodech
Když vystupuješ na schody, vždy pusť pána napřed. Na schody vystupují vždy napřed muži a za nimi teprv ženy. Výjimkou můžeš jíti napřed, když je večer a ty neseš světlo, abys svítila na schody. Když se sestupuje se schodů, jdou napřed ženské a za nimi muži. Proto se schodů jdi před panem farářem. Tohoto mravu nedbá se vždy, proto která dívka tohoto mravu pečlivě dbá, ukazuje způsobnost.
Pozdravy
Na farskou hospodyni nesluší se pozdravovati „Na zdar!“ nebo dokonce „Servus!“ jak jsem z úst jedné hospodyně slyšela. O výročních svátcích, totiž o vánocích, velikonocích a letnicích, sluší se rovněž v předvečer přáti Šťastné a radostné svátky“.
Kdo by se chtěl dozvědět víc, ZDE je odkaz – pravopisné odchylky jdou na vrub roku vydání před více než 120 lety:
Autor: Milan Faltus, který je také autorem článků Jak bylo na faře aneb z historie obyvatel dobřichovického zámku