LETY – Marek Holeček patří mezi nejvýznamnější české horolezce současnosti – jako první Čech v historii získal v roce 2018 se spolulezcem Zdeňkem Hákem mezinárodní ocenění horolezců Zlatý cepín, Piolet d´Or. Podruhé získal stejné ocenění i v roce 2020.
Na ty nejvyšší hory těsně pod nebem leze bez kyslíku náročným alpským stylem. O svých pěti výstupech na horu Gašerbrum (8068 m) vypráví snímek „Mára jde do nebe“, který ukazuje cestu do oblak i do duše. Nedávno byl promítaný také v Letech.
Jak jste se ocitl v Letech na promítání vašeho filmu? Znáte to u Berounky?
Jsem sice od narození pražský „Pepík“, ale to neznamená, že znám jen Karlův most či Pařížskou, anebo hospodu U Pinkasů. Neboli chodím pravidelně běhat na Brdy a též učňovská léta horolezecké obsese jsou odkroucena ve skalách, které se nacházejí v blízkosti Berounky. Na Černolické skály jsem s tátou lezl jako malý pinďula. Později i v krasové oblasti kolem obce Srbsko či v Tetíně. Nehledě, že nejeden kamarád dezertoval ze stověžaté do Letů, Dobřichovic, Řevnic, Berouna, Svatého Jána či zmiňovaného Srbska. Díky tomu jsem též poznal krom přírodních krás detailně i kvalitu místních pohostinství. Jeden by řekl, že cesta je spletitá, ale pro mě byla srozumitelná a ve zpětném ohlédnutí přirozená. Čili Srub u Kocoura nebylo pro mě nóvum. Též tváře toho večera, které jsem potkal při promítání, anebo čekajíc ve frontě na žejdlík píva. A co tomu předcházelo… Pouhý telefonát. Na druhé straně se ozval hlas mého kamaráda Ondry Krecbacha a tím první krok k večírku byl vykonán.
A jak vás místní lidé (a vlastně i film) přijali?
Upřímně to není otázka na mě, že? Nicméně mohu říci své poznání neboli místňáci jsou z masa a kostí o čtyřech končetinách včetně jedné hlavy. Tedy žádná anomálie. Přišli se bavit a užili si veselí. Nakolik rozpustilosti přispěla má prostituce na filmovém plátnu a následné povídání si mohu jen domýšlet. Nicméně dobré rozpoložení bylo cítit ve vzduchu, a to je hlavní. Samotný spouštěč není třeba dál hledat…
Film vypráví o vašich pěti pokusech zdolat osmitisícovku Gašerbrum, což se vám nakonec povedlo. Jaký je to vlastně pocit dojít na vrchol? Na co nejdřív pomyslíte?
Na vršku kopce je prd. Rozhodně žádná euforie, ani éterično, či spojení se všehomírem. Byl jsem zmrzlý, žíznivý, hladový, unavený na smrt. Přitom nás ještě čekal se Zdendou sestup. Ten nakonec trval další dva promrzlé bivaky a více než 40 hodin sestupu. Skutečná radost s uvolněním napětí z předchozích dnů přichází až dole pod kopcem. Tam se příběh uzavře. Zajímavé na všem je, že celé martyrium příprav, učení, které v součtu zabere roky tvrdé dřiny, pak následná realizace představ s dobrým koncem, přinese jen vteřinu štěstí… Jak to? Jednoduše, vymění ji nový sen. Dveře, které jste právě zavřel, již mysl nezaměstnávají. Mám životní žízeň po stále novém. Stejné jak kostlivec, který vyprázdní sud přes čelisti, však víno z něj nic nezachytí. Samo sebou, vzpomínky zůstanou, ale máte na ně čas? Každý den se země otočí dopředu o svých 42 tisíc kilometrů a nikdy ani o kousek zpět. Neboli je marnost nad marnost ukájet se dlouze okamžikem úspěchu, či se sžírat prohrou. Jinými slovy, kolik stihnu napsat řádků do své knihy z běhu po modré planetě, tak tolik jich bude a ani o píď víc. A to mě žene dál.
Při jednom výstupu zahynul váš kamarád Zdeněk Hrubý. To musí být hodně těžké. Jak se to dá zvládnout?
Ta bolest ze ztráty blízkého tíží vás a blízké. Nicméně popravdě jedná se vnitřní strádání duše, jinak po fyzické stránce vám ve skutečnosti většinou nic není. Tedy Zdendu, který odešel před mýma očima na druhý břeh rychlostí lusknutí prstů, žádné pozemské strádání již netrápilo. Základ bylo, začít se soustředit na sebe a udělat bezchybné kroky, abych slezl tisíc metrů, do míst, kam i s lanem dopadl. Každý pohyb byl čelem ke strmé skále a ledu, což trvalo nekonečné hodiny. Ovšem pokud jsem chtěl mít šanci přežít, nezbylo, než soustředit se na lezecké pohyby a oprostit se v ten čas od sebelítosti, smutku, který měl tendenci v mé hrudi klíčit. Též od hrůzy z posledních okamžiků i propasti pod mýma nohama. Zoufání bylo zakázáno až do chvíle, kdy průchod citů si budu moct dovolit. Následné vyrovnání bylo přes jednoduché převodní placebo. Nevymění pohled na skvělého člověka za obrázek posledních okamžiků jeho přítomnosti. Naopak budu vzpomínat na kupu zážitků plných srandy, které jsme si společně užili. Na jeho osobnost, jenž mě obohatila nejen znalostmi ale i člověčenstvím.
Podle čeho si vybíráte hory, na které chcete vylézt?
Hora se mi musí na první dobrou líbit bez ohledu na to, jak je vysoká a kde se nachází.. Pak hledám další informace, zda byla již vylezená a kudy. V případě, že stěna, na kterou hledím je stále nedotčená, mé oči začínají ostřit a mysl rozbíhá budoucí příběh. Tak vše začíná.
A jak dlouho své výpravy plánujete?
Jsem flákač, požitkář, chaotik, který vše dělá na poslední chvíli, nikoliv svědomitý, strukturovaný a úzkostlivě zodpovědný. Čili výslednice je nasnadě, veškeré logistické kroky dělám až s křížkem po funusu. Hle a ono lze ještě mrtvolu oživnout. Čím víc mi to prochází, tím hranice ještě dál posouvám. V praxi to vypadá tak, a nejednou se stalo, že v den odletu jsem neměl potřebné povolení, dostatek financí a další. Však improvizace zvrátit osud ve finiši na svou stranu mi docela jde, či zatím to vždy prošlo. Jiné je to u představy, na co chci lézt a jak, ta mě chodí do snu navštěvovat měsíce i roky před samotnou akcí.
Vycházejí plány, jak chcete, nebo je pak v horách skutečnost jiná?
Každý pohyb do neznáma je opřen o znalosti z těch předchozích kroků. Pracujete přitom se spoustou neznámých, na které přijde odpověď a při běhu samotnou akcí. Pokud si vystavíte bubáky, kteří hlodají mysl, co vše se může pokazit, tak je lepší nedělat ani ten první krok. Neboli věřit ve svůj odhad a dovednosti je základ. Při realizaci, kdy atakujete hranici svých dovedností, už jen sklízíte trny svého rozhodnutí, jelikož skutečnost není nikdy tak barvitá, bezproblémová jako předchozí představa. Což neznamená, že přichází zklamání. Nikoliv, jen ty dva světy představy a to, jak se příběh nakonec odehrál, jsou většinou dost daleko od sebe.
Letos v květnu jste s Matějem Bernátem zdolali horu Sura Peak (6764 m), jako vůbec první horolezci na světě. Proč jste si vybrali tuto horu, a ne další osmitisícovku?
Úplně jednoduše, jelikož žádná nová další osmitisícovka není. Samotná hra jen o výšku, dávno v horolezectví skončila dosažením všech čtrnácti hlavních osmičkových vršků. Tedy pokud uvažujeme s pohledem, co nového chceme vytvářet a kde se dál posouvá laťka lidských dovedností i představ, musíme hledat v jiných vodách. Jen upravím informaci, jako první jsme vylezli severozápadní stěnou. Z jihovýchodní strany, již byl učiněn jeden průstup v roce 2019. Nebyl nikterak náročný, ale na samotném vršku, před námi již tancovaly čtyři nožky.
To byla vaše zatím poslední výprava?
Jasně, z ní fyzicky, včetně omrzlin na nohách, jsem se lízal celé léto.
Je nějaký rozdíl lézt na osmitisícovky v porovnání s nižšími horami?
Ne… Krom výšky, ta je devastační, neboli platí pravidlo, čím výš, tím méně se leze. Respektive pokud zvolíte obtížnost jako hlavní cíl celého průstupu, tak s každým metrem vzhůru, musíte počítat s koeficientem nadmořské výšky, tak aby obtíže nepřerostly přes hlavu.
V čem je vaše lezení jiné než u ostatních horolezců? Co je vlastně alpský styl?
Zevrubně opsáno, Alpský styl je výstup, který je nejčistším provedením samotného výkonu, který je opřen o vlastní síly. Jste s parťákem závislí sami na sobě, přitom nemáte žádnou pomoc od druhých lezců, nosičů. Nepoužívá se přídavný kyslík ke snadnějšímu dýchání ve vysokých výškách, nejsou natažená fixní lana, která byste při pohybu vzhůru i dolů mohli použít jako záchranné zábradlí. Též nemáme předem vystavěné a zásobené postupové tábory. Tedy berete si batůžek na záda a vyrážíte do stěn ať je vysoký jen pár tisíc metrů, anebo se jedná o osmitisícovou obludu. Co máte v něm je na vás. Nicméně výstup může trvat i více než deset dní, kdy musíte mít jídlo, plyn na roztopení sněhu, abyste uhasili žízeň a čelíte přitom krutému mrazu, který občas padne i pod mínus padesát stupňů. Bacha, musíte dokázat se vším lézt a rychle. Takže na začátku nenesete na ramenou víc než osm kilo, neboli jak říkám batoh štěstí. Více se toho nevejde a co nemáte, nepotřebujete.
Co vlastně horolezci na výpravách pijí a jí?
Žabí hlen s mušími křidélky v zálivce z hadích ocásků. Jednoduše co se dá pozřít, nezmrzne, nemusí se složitě vařit a váží prd. Vychází z toho nejlépe, slanina, sušené maso, bramborová kaše, čokoládová tyčinka, cucací bombón a šumák do vody. The End. Energetické tyčinky jsou z valné většiny dlouhodobě nepoužitelné, tak jako gely. Vše dráždí žaludek, rychle se vyplácá energetická účinnost a je k tomu je vyžadováno hojnost vody. Nic z toho nechci…
Jaké jste měl vlastně dětství? Musel jste být asi živé dítě?
Narodil jsem se rodičům, kde peřina byla měkoučká a užíval si jejich lásku sladkou jak med. Podporovali mě a zároveň se modlili, ať projdu bez problémů sítí životních nástrah. Za to jsem je odměňoval zlobením, neposlušností, vlastním pohledem, včetně názorů, což je ovšem výkaz zdravého děcka. Mám na krku půl století, stále žiji a jsem.
Dá se říct, jaký je váš největší zážitek v životě?
Vzájemně neměřím hezké zážitky. Každý z nich je dílek do skládačky. Kolik jich bude, podle toho i obraz nakonec vypadá. Jinak největší úspěch, je má dcerka.
Co pro vás hory znamenají?
Parádní zábavu, úžasné kámoše, se kterými jsem měl štěstí spojit cesty, a to na jevišti s krásnou a syrovou kulisou přírody.
